Zemětřesení

    Píše se rok 10 000 před naším letopočtem. Je mi kolem dvaceti let a jsem žena. Žiji v nějakým městě, který je obehnaný hradbama.  Město leží na ostrově a všude kolem je moře. Ve městě jsou příkopy s mořskou vodou, přes které vedou mosty. V nějakých se odpařuje voda a získává se sůl, v jiných kotví lodě a v dalších se koupeme. Město je hodně velký, pěkný a udržovaný. Je jako stát, žije v něm hodně lidí. Ostrov se nachází v teplém pásmu. Rozkládá se nedaleko Indie, kam jezdíme pro nějaké zboží. Je tu pořád teplo, nikdy tu není zima. Je tu hodně příjemně, koupeme se v moři, je teplé. Pracuju na poli, kde se pěstuje zelenina a kytky. Plodiny se pak odváží na trh. Baví mě to a jsem s tím spokojená. Máme dobrou vládu, která nám pomáhá. Jsou na nás hodný a ochraňují všechny stejně. 
    Stojím na ulici před domem. Všichni kolem ječí a křičí. Baráky se rozbíjí, sypou se na zem. Je zemětřesení. Nemám kam utéct. Jsem apatická, mám hroznej strach. Intuicí cítím, že bude konec, je to špatné. Vím, že mi nic nepomůže. Z ostrova není žádného úniku. Cítím strach, sevřený krk, žaludek, studený ruce, stojím jako kus kamene. Nechci umřít, ale vím, že umřu. Je mi líto těch lidí, všichni byli hodný. Jeden druhýmu pomáhal. Já teď nemůžu nikomu pomoct, ani sobě.

    Přes hradby se začíná přelévat voda z moře. Lidi křičí, běhají z místa na místo. Stejně jim to nepomůže. Jsem někde uprostřed města. Kus hradeb se rozlomilo vlnou. Máme tu lodě, ale nestačím k nim doběhnout. Máme jedno z nejlepších loďstev na světě. Máme i ponorky. To loďstvo bude stejně taky rozmetaný.
    Vlna strhává celý kus města. Už nikdy neuvidím ty lidi z práce. Umřu a je mi to líto. Nemůžu s tím nic dělat. Vlna jde jenom z jedný strany. Už si přeju, aby to bylo za mnou. Je to takový pocit marnosti. Jsem paralyzovaná, prostě čekám.
    Všechno se uklidňuje, vlna odchází. Ostatní si myslí, že už je konec, ale já vím, že ne, že to přijde ještě jednou. Jdu na druhý konec města. Jsem smutná. Nemám se s kým rozloučit, nevím, kde všichni jsou.
    Přichází další vlna. Vidím ji už z dálky. Je mnohem větší než naše hradby a kanály. Je tak velká, že je vidět odevšad. Stojím jako solný sloup. Už to jde až sem. Už to se mnou hází a jsem pod vodou. Otevírám oči, jsem zvyklá plavat ve slané vodě. Voda je čistá a teplá. Snažím se vyplavat nahoru. Nemá to konec. Nemůžu dejchat. Jsem utopená, tělo padá ke dnu a já jdu nahoru. 

    Jsem nad městem. Vidím celý to město, bylo hodně velký, postavený do kruhu. Je celý zničený, najednou se prolamuje a propadá. Je to škoda, bylo to hezké město, dobře se v něm žilo a nebyly v něm žádné problémy. Všichni jsme nad tím městem, všichni jsme utopený. Nejsem tu sama, všude kolem jsou ty utopený. Nemůžem si spolu povídat, ale cítíme, co si ten druhý myslí. Nikdo nikoho neobviňuje. Jsme v takové jednotě. Cítíme, že jsme jako stát vymřeli. Budeme se muset znovu vrátit, dost jsme toho uměli a bylo by škoda, aby se to lidi museli učit znovu od začátku.
    Někteří už zmizeli. Už nás tu není tolik. Je večer, jsou vidět hvězdy a je teplo. Už bych taky někam šla, ale nevím pořádně kam. Nechcu tu zůstat sama. Jdu směrem k tej jednej hvězdě. Ještě se ke mně někdo přidává. Je mi veselejš, že tu nejsem sama. Furt jdeme, jdeme a nic, už bych si ráda někde odpočinula. Den byl dost hektickej. Mám toho dost za sebou.
    Jsme v nějakým šedým prostoru, nesvítí tu sluníčko, ani hvězdy. Můžeme si tu odpočinout. Je tu spousta lidí z našeho města. Přichází ke mně hodný anděl a říká, že jestli jsem si odpočinula, tak můžeme jít. Ukáže mi moji knížku, abych si mohla nastudovat, co jsem udělala a co mám udělat příště.

    Jdeme do velké knihovny. Knihovna je veliká místnost, nedohlédnu ani na její konec. Každý tu má svoji knížku. Knížky jsou uspořádané podle abecedy. V regálech je jedna knížka vedle druhý. Před regálama jsou stoly a židličky, kde si knížky studujeme. Anděl mi dává velkou knížku, kterou si můžu studovat, jak dlouho chci. Až budu připravená, tak ho mám zavolat, že mě znovu pošle na Zem.
    Už ani nemyslím na to město, mám jinou práci. Otevírám tu knížku, prohlížím si ji a studuju. Je to celý popsaný, ale nejsou tu žádný obrázky. Potřebuju toho hodně nastudovat. Potřebovala bych k tomu nějaký blok, abych si mohla dělat poznámky. Anděl mi říká, že to nemusím. Chci si to všechno přečíst. Je to všechno ručně psaný, černým perem, divným písmem. Rozumím tomu, ale trvá mi to strašně dlouho. Nevím, jestli mě to bude bavit celé číst, jestli nemám jít až k tomu poslednímu. Anděl mi říká, že to na začátku je už pasé a číst to nemusím. Stačí si přečíst to poslední.
    Někdo přichází, je to kámoš. Ptá se mě, jestli mě to baví. On to už má prostudovaný. Nabízí mi, že na mě počká a až to budu mít nastudovaný, tak budeme moct jít na Zem spolu. Mám motivaci, aby na mě dlouho nečekal. Mám radost, že v tom nebudu sama. Tak to nějak flákám a chci, abych to měla rychle hotový.  Začátek vůbec nečtu, jdu až k tomu poslednímu. Dělám si poznámky, něco si vypisuju. Vůbec se mi nechce spát, je to takový divný. Tak, už to mám. Jdu za tím kámošem.

    Ohlašujeme, že jsme všechno nastudovali a můžeme jít na Zem. Musíme si vybrat nějakou maminku. Říká, že už má nějakou vyhlídnutou, že mi ji ukáže. Už ji vidím, ta by šla. Furt se směje a je hodná. Má modrý oči. Je nevzdělaná, ale pracovitá, taková normální. Bydlí taky někde u moře a je tam docela teplo. Má dlouhou sukni a dělá na poli, nebo na zahrádce. Má domeček. Tátu nikde nevidím, ale vím, že je rybář. To by se mi docela líbilo. Tatínek se k mamince moc hezky chová. Oba jsou moc hodný a příjemný, už se tam těším. Říkám kámošovi, že jo, že tam půjdeme. Zavírám knížku a jdeme. Nikdo nás nezdržuje, když chceme jít, tak jdeme. Narodíme se ve Francii, někdy kolem roku 1 700. Ten kámoš bude můj brácha, budu si mít s kým hrát.