Výmaz paměti

    Cítím napětí v hlavě, brnění. Na čele tlak, táhne se to až po zátylek. Je to jako brnění po elektrických výbojích. Cítím to až po konečky vlasů. Je to důsledek pokusů našich šílených vědců. Nikdo neví, co vlastně dělají. Ale hrozně je to baví. Je to úzká skupinka lidí. Vnímám je temně. Vybavuje se mi, že hromadný atlantidský vymazání paměti je plošně udělaný tím, že jsme v dosahu jejich pokusů. Není to cílený na konkrétní lidi, zasahuje nás to všechny. Oni si to taky nepamatují. Je to jednoznačná vlastnost toho, co dělají. Narůstá to brnění v hlavě. Vnímám to dost negativně ve všech kostech. Vibrují mi. Tohle jsou projevy na fyzický rovině,. A jaký to bude mít teprve dopady na jemnohmotný rovině! Bolest v hlavě začíná být dost neúnosná. Je to pozvolný. Ten výmaz paměti je o to silnější, o co dýl je tomu člověk vystavený. Já už si nepamatuji ani konec té věty, co jsem chtěl říct...
    Prohlížím si zevnitř hlavu, je tam duto a prázdno. Nejsou tam žádný obsahy. Evidentně bych takhle mohl sedět do skonání světa bez potřeby vyvíjet nějakou duchovní či jinou činnost. Kolem sebe vidím rozeklaný skály. Prostě tu nic není. Když o něčem mluvím, tak se do toho musím zvenčí dokopávat. Jako bych měl v hlavě zpěněnej oceán. Teď mě v hlavě bolí. Nemá to vnější důvod. V hlavě je prázdno. Jako by byl oceán staženej a zůstaly tam jen holý skály. Jsem úplně uvolněnej. Je to stav jako plytkej spánek. Vnímám tu hlavu, není do ní nic danýho zvenčí. Dochází ke změně kostní tkáně. Vnímám, jak mám hlavu díky tomu odstíněnou. Zase jsem zapomněl půlku věty. Povrch kostí se pod vlivem toho vlnění změnil. Vnímám to i po těle. Vytvořil se tam nepropustný povlak, jako galvanický pokovení. Cítím v hlavě tlak a bolest. Stejně tak po celým těle. Je to nepříjemný. V hlavě mám pocit letního střediska po sezóně, pusto a prázdno. Vše tam je, ale nefunguje to. Vnímám tam i souvztažnost s jinými lidmi, ale nevím, o čem to je. V tomhle stavu to nejsem schopen rozeznat. Fyzicky se cítím fit, ale ... zase nevím konec věty. Teď vnímám kontakty s ostatníma, jsou to jakoby komunikační okna. Cítím tělo, vše je funkční, ale uvnitř je prázdno, bez potřeby cokoliv dělat. Vnímám ten tlak na čele směrem dovnitř. Bolest jde zvenčí dovnitř a končí v prázdnu.

    Teď mám vjem plochy. Cítím kolem sebe vodu. Je to příjemná změna na tělo i mysl, prázdnota už není absolutní, jsou tam ostrůvky, kde se něco děje, který můžu registrovat, který si můžu pamatovat, to možná vysvětluje moji selektivní paměť nebo zálibu jen k některým věcem, někde to funguje, krok vedle už ne. Napadá mě, že to je alegorické místo dalších životů. Dokonce mi dochází, že některé ostrůvky jsou za mnou, o těchto znalostech a dovednostech ani nevím, protože nejsou v mém zorném poli.
    Původně byl prostor přírodní, byla to pustina, ostrůvky se životem atd. Teď vidím, že ty prostory jsou ohraničený, kultivovaný a umělý. Mám pocit nepřirozenosti, umělosti, nefunkčnosti. Tento model je složitý, nefunkční. Je to špatně. Teď vnímám ze čtvrté čakry pocit, že něco vyzařuje ode mě ven. Vytváří to prostor s jinou kvalitou. Ten přirozenej prostor prozařuje, projasňuje. Vjemy jsou komplexnější, jasnější. Cítím vůně. Uměle vytvořenej prostor to vyjasňuje a vnáší do něj pochopení, o čem to je. Ten vnitřní prostor je ozářenej, čistej, průzračnej. Napadá mě alegorie, je to o tom, jestli žiješ život se světlem nebo ne. Tam, kam svítí, je to v pohodě, kam ne, je to pochmurný až nepřátelský. Uvnitř hlavy je pořád to prázdno. Nejhorší to je na čele.
    Vnější prostor za dosahem světla ze čtvrté čakry je zpustlej, jako by se o něj nikdo nestaral. Nemám k tomu žádné emoce, jenom vjem. Ještě mě napadá, že voda oslabuje působení vlnění. Je to mnohem bezpečnější, než na souši. Teď vnímám únavu, nechuť pokračovat. Přišlo to z vnějšku. Je tam rozdílná filosofie k těm věcem. Mám chuť a potřebu si pobrukovat zádumčivé melodie. V zadní části vnímám aktivitu. Je to zvláštní spojení. Jsou místa, kam svítí sluníčko, tam je hej, živo. Vnímám tam přechod, oddělený pružnou blánou a za tím je mrtvo, pasivno. Je to přechod, kterej musí být, bez toho by se to neobešlo. Vnímám periody, cykly, je to jako dýchání, kdy se ten prostor rozšiřuje a kdy se stahuje.
    Cítím příjemný pocit na prsou, jak je aktivovaná čtvrtá čakra. Je to spojeno s dýcháním. Vnímám pocit klidu, spokojenosti nad tím stavem, který panuje, to není v pořádku, je to takové ustrnutí. Chce to ten prostor rozšiřovat dál. To světlo působí v hlavě, najednou je tam jasno a začíná to působit i na kost. Zklidňuje se to, vyhlazuje. To původní brutální vlnění se zjemňuje.

    Před chvilkou to bylo až skoro euforický, rozzářený. Teď to už je víc běžný. Má to spojitost s cykly, co jsem zmiňoval, je to to rozšiřování a smršťování.
    Je chladno. Mám pocit, jako by se to všechno odehrávalo někde v kosmu. Z toho prostoru pod mořem jsem se nějak přesunul do kosmu mezi planety. Cítím, jak se čtvrtá čakra chvěje, jak se ten okruh prostoru rozšiřuje. Zahrnuje do sebe nějaký planety, hvězdy, galaxie, rozšiřuje se poznání, je to alegorie vývoje. Připadá mi to, jako transpersonální Grofův zážitek. Je to příjemný. Vnímám kosmický zvuk. Jako by kosmos zpíval. Jako by se zvuk přelíval mezi galaxiemi. Navozuje to příjemnou náladu. Cítím se jako „hvězdný dítě“. Pohybuji se v kosmu, ale nikdo tu není, jsem tu sám. Napadá mne otázka, k čemu to je dobré, co tam mám dělat. Přichází mi hned i odpověď, tím rozšiřováním prostoru mám poznávat a ve vymezeném prostoru si s tím světlem a kosmem můžu hrát. Vně fungují nějaké zákony, který nechápu. Jak se je snažím pochopit, cítím tupost a bolest v hlavě. Vracím se do vymezeného prostoru, kde cítím radost a bezpečnost, sounáležitost se vším.
    Vybavuji si pořád hlavu, přijde mi to jako stavba. Ta stavba tam má své opodstatnění. Nemůže to být bez ní. To by se tam projevovaly hodně vnější vlivy. Bylo by to jako spát pod širákem. Vnímám nějakou velkou bytost, která se pohybuje za hranicí mého prostoru. Je negativní. Vidí mě. Nevím, jestli se mě snaží zastrašit nebo se jen předvádí. Je za tou pomyslnou blánou. Tak jak já nemůžu ven, tak ona nemůže dovnitř. Dochází mi, že i v tom mým prostoru jsou prostředí různý. Je to jen na mně, jaký prostor si zrovna vyberu. Je to příjemný, nic mne neomezuje, můžu si dělat, co chci. Neplatí tu kosmické zákony. Nic, co udělám, nemá ani žádné dopady. Omezuje mne pouze ta blána, která vymezuje ten prostor. Zatímco venku platí zákony příčiny a následku, uvnitř ne.

    Cítím, jak se mi celou dobu něco odehrává v hlavě. Jako by tam něco pracovalo s tím blokem a odstraňovalo ho to. Když už dopustíš, aby to tam vzniklo, tak je dost těžký se toho zbavit. Je to jako kdyby tam hořela jasná, bílá hvězda. Působí to zevnitř ven. Cítím, jak se mi to za očima uvolňuje. Praská mi tam. To světlo je na jednu stranu teplý a na druhou studený. Obsahuje to celou škálu teplot. Je to úplně jiný než v trojrozměrným světě. Pořád vnímám tlak zevnitř, jak to světlo naráží na ty kosti. Postupně se to propracovává z vnitřní strany kosti ven. Strašně to svědí. To musí být dobře zablokovaný, když to světlo neprorazí. Ale někde už je skoro skrz. Vypadá to, jako by světlo to negativní pozřelo. Je to jako chemická reakce. Vaří to. Nejvíc nadočnicový oblouky. Ještě tam zůstávají některý ostrůvky. S každým poznání je toho světla víc. Víc se rozzáří. Ještě kousek na čele. Slyším nutkání, že bych si toho měl kousek nechat na památku. Je to pěkná pitomost. Zase to zkouší, neustále mě pokouší.
    V tom vesmíru jsou ještě jiný rozměry, vesmíry, bytosti, který jsou úplně jemný, éterický. To je krása! Reaguje na ni čtvrtá čakra, oslovuje jí to. Teď se mi to zavírá, byl to jen náhled, na to jsem ještě moc hrubej, moc materiální. To bude ještě trvat, než se do těchto jemných dimenzí budu moct dostat.
    Teď je tu hrozně moc světla. V hlavě je všude světlo, jeho zdroj zmizel. Nejsou tam žádný rozdíly, jen sounáležitost. V tom to je, nesmí tam být žádný rozdíly. To všechno dohromady je živoucí organismus, jedna veliká bytost. To všechno je Bůh. Ve všech různých podobách. Proto je všude. Vždycky, když na něco přijdu, dostanu další dávku světla.
    Ohlížím se zpátky do Atlantidy, připadá mi to jako temný středověk, jako nějaké smetiště. Je to vše o úhlu pohledu. Zespodu k tomu vzhlížíš, když to prožíváš, jsi jako herec a ze shora to pozoruješ jako něco překonanýho, kam by ses už nechtěl vracet. Já chci být radši tady. Atlantida už je překonaná, tam už jsem byl, už to všechno znám. Najednou pochopíš, že už to všechno znáš, že jsi to všechno jenom zapomněl. Je to součást hry, kterou hrajeme, je třeba vždycky všechno zapomenout.

    Sám v sobě cítím vesmír, je to nádherné, teď už se v těch jemných vibracích cítím prázdnej. Můžu se pohybovat sám sebou. Je to fajn. To bude ještě spousta krásných dobrodružství, než se dostanu někam domů. To není to světlo, kam se dostávají pozemšťani, to je jen místo dovolený pro mě. Taková zotavovna. Já musím dál. Tam mě to přitahuje, k těm jemnohmotným bytostem.