Jsem napojen na světelný kanál, ale to světlo vychází ze mě. Teď jsem konec té věty zapomněl. To moje světlo mě povznáší nad to okolní prostředí, je to ale individuální věc, nejsem schopen to dělat ve velkém. Nebylo by to ale stejně k ničemu, každý se nad to musí povznést sám. Sleduju, co se děje. Venku i uvnitř mě. Tělo je dobrý, ale v hlavě je tupost a bolest, hlavně na čele. Hlava je dutá dutina, něco jako kokos. Dělá mi problém vnímat okolí. Cítím, jak mi do hlavy proudí těžká negativní energie. Jako bych byl vysavač této energie. Problém je, že to nasávám přes třetí oko. Dochází tam k nějaké změně. Ta energie se mění. Dovnitř teče šedá, negativní, tam se s ní něco děje a ven teče jasná, hřejivá, taková, jaká má být. Čtvrtá čakra se z toho otepluje, naopak na čele se ochlazuje. Cítím únavu. Uvědomuji si tupost v hlavě, jako by tam byla nějaká bytost, vypadá jako chlupatej strašák, má nějakou vazbu s tou energií, evidentně jí to vyhovuje. Vytvořila se z té energie, ta jakoby se shlukovala a z toho se pak ta bytost vytváří. Vypadá jako Barbucha. Dožaduje se negativní energie. Jenom tam dřepí, sedí. Nijak se neprojevuje. Cítím ji jako cizí těleso v hlavě. Úplně mě to ochromuje, mám problém povídat. Cítím jakoby tupý klid. Ten Barbucha má dost velkou spotřebu energie pro sebe a já jí pak nemám dost na přeměnu na pozitivní energii. Vnímám, jak mě to od vrchu dolů zablokovává. To okolí je ještě horší, beznadějnější. Teď je to tu smutný, ošklivý. Je to jakoby bylo energeticky špatný počasí. Je mně celýmu špatně.  Na čele to je opravdu nepříjemný. Bolí mě i kosti, zvláště na nohách, stehenní a lýtková. Jen to pořád vnímám. O ničem nemůžu přemýšlet nebo něco aktivně dělat. Ta bytost je v hlavě stále. Chová se naprosto pasivně. Jenom tam je a bere energii. Stupňuje se to, je mi až nevolno od žaludku, na blití. S tou bolestí hlavy to je nepříjemná kombinace. Mám nutkavej pocit jen takhle sedět a nic nedělat. Cítím se úplně odpojenej, na temeni hlavy cítím chlad. Spojení korunní čakry nefunguje.

     Dívám se dolů. Je tam rozbouřenej oceán. Vnímám v tom těžkou anarchii, proudy se mezi sebou mydlí, přitom tam vždy byla harmonie. Teď se něco odehrálo, ale nevím co. Jenom stojím a koukám. Bolí mě hlava, svědí mne po celém těle, to je z té energie. Dostává se to i do pevné hmoty, do skal. Začínám vnímat, jak se země chvěje. Vnímám napětí jako před zemětřesením. Musím víc roztáhnout nohy, abych udržel rovnováhu. Napadá mne, že to hoši dost přehánějí. Bolest v kostech rychle narůstá. Je to hodně nepříjemný. Jako by se měnil povrch kostí. Tu cizí bytost už vidím venku, ani nevím, kdy vylezla.

     Vše se hroutí, vše se rozpadá. Je to vnitřní destrukce hmoty, ten kmitočet tu hmotu drolí. Já stojím a vnímám volbu, co dál se sebou, protože tady to končí, to je jasný. Buď můžu jít dolů do moře se vším ostatním, tam se mi moc nechce, a pokračovat dalšími inkarnacemi s ostatními nebo můžu vystoupit z těla jako ta Barbucha a odletět pryč. To bude správná možnost, protože se teď vše rozzářilo a vše je teď jasnější.

     Líp se mi dýchá. Je to asi tím, že už nemám tělo, a tak se mi dýchá volněji. I když pozůstatky zůstaly. Je to jako teplý slunný den, kdy se můžu koupat v teplým letním vzduchu. Napadá mne, že to je správný řešení a dalo by se tím vyhnout negativním důsledkům. Nečekat, stejně se to nedá změnit a vystoupit z těla, nenechat to na sebe působit a jít si po svým. Mám pocit, jako by to bylo vše jen virtuální, jako by to byl pouze výplod mysli.

    Vidím se jak stojím na skále. Teď jsem ve vzduchu a dívám se zpátky. Ta bytost je vedle mě, ale rychle se vrací na ostrov, protože se jí evidentně ta negativní energie líbí. Já jsem mimo její dosah. Je sice léto, ale je chladno.

     Je tu spousta světla. Vše se rozpadá na drobný hranolky. Rozpad hmoty je v rovných ploškách. Všechno mi to přijde šedo-černo-lesklý. Jako by se i ta skála začernila. Bortí se to dovnitř do sebe. Takhle nějak se bortí hmota.

    Jsem venku a dívám se skrz třetí oko dovnitř. Je tam prázdno. Jen holý zdi. Prázdný tělo. Ono to ani není fyzický ale duchovní tělo. Je docela v dobrým stavu, ale nebudu si ho brát sebou. Bylo by jenom na obtíž. Napadá mne, že to už všechno znám. Vlastně žádný tělo, "dům na bydlení" nepotřebuju. Po tom poznání se rozlévá příjemná energie do srdce.

    Jsem v zvláštním, zajímavým prostoru. Je tu klid a prázdnota. V základních rysech to je stejný, jako to bylo, ale přitom to je jiný. Je to děsná legrace. Hraji s těmi energiemi. Najednou mám k dispozici vše široko daleko a můžu si s tím dělat, co chci. Je to takový hravý. Proplouvám tím prostorem. Hmota má úplně jiný charakter. Nezáleží, jak vypadala předtím, teď to jsou jen beztvaré shluky energie, se kterými si můžu hrát. Zkoumám skladbu té hmoty. To je teprve věda. Jsem tu jenom jako vědomí. Všechno se dá ovládat pouze tím vědomím. Jen si to pomyslím a už se to děje. Na jednu stranu tu je všechno a na druhou nic. Taková dualita, naplňující klid, vše a nic v jednom. To samý platí pro čas. Je to úplně jinak uspořádaný. Mám z toho pocit, že takhle to znám přirozeně, takhle je to správně. Napadá mě, že bych měl být opatrnější v projevech, protože ta hmota se tu přetváří dle mých přání, ale kdo ví, jaké to může mít dopady v hmotným světě. To tady není vidět. Všude je spousta krásnýho světla. Je to zvláštní, i když jsem tu jenom jako vědomí, tak mám vjemy těla. Je to prostředí jako věčnost. Paralela s tím, co jsem prožíval nedávno. Když se to předtím zastavilo, cítil jsem tupo a prázdno. Ale když se to zastaví tady, je to nádherný a povznášející. Vše je jen o dokonalosti vědomí. Jen vyspělé vědomí si dokáže plnohodnotně hrát. Čím je vědomí vyspělejší, tím je hra hodnotnější a zajímavější. Přesouvám se někam hodně daleko. Cítím na temeni, jak mě hřeje korunní čakra. Je to zvláštní, všude to je jiný a přitom stejný. Ta podstata je všude stejná. Ohlížím se po Atlantidě. Je tam shluk energie, která ji tvořila. Je duhová. Hraji si s ní. Zbortila se a já si s ní hraji a posílám ji zpět. Ve světě z toho musí být dost dobrý bordel (smích). To je úžasný.

    Nic se neděje, už si ani nehraji, protože mě to nebaví. Jenom tak existuji. Samotná existence je úžasná. Nic neděláš, nic nemusíš, jen vnímáš. Ani se k tomu nevztahuješ. Z toho hrajícího se dítěte se stáváš dospělým pozorovatelem, který nic nedělá, k ničemu se nevztahuje, jen jím všechno prochází. Úžasný pocit volnosti a svobody. Toto je stav, který má zřejmě nastat, protože ti je vše jasný, jsi součástí všeho. Vnímám ten prostor zvenčí, to je další rozdíl. Už ten prostor pro mě nemá ani překážky (dřív jsem to vnímal zevnitř). Teď se snažím na to dívat z obou stran současně. To mi ještě moc nejde, je při tom třeba rozprostřít vědomí, abych se viděl z obou stran současně.

    Všude cítím jemný vibrace. Všude je plno světla, někde víc, někde míň. Ale i ty nejtemnější místa jsou nádherně prozářený. Je to jako stav beztíže. Jenom se vznáším a nechávám se unášet energií. A jsme tam, kde jsme byli. Zase hrajeme tu hru. Ale úplně na jiné úrovni. Tohle je zřejmě pocit místo emocí. To by mohlo nahradit emoce.

    Narazil jsem na prostor s bezčasovostí. Člověk si na to musí zvyknout, na první pohled je to zmatený a lehko se v tom udělá bordel. Napadá mě, že se sem budu vracet. Ale přináší to problémy, protože to je místo-nemísto, je všude a přitom nikde. Navíc je důležitý, v jaké formě se sem dostaneš. Dívám se na to jako do kaleidoskopu na jinou formu. Je to taková pohodová legrace. Klasický emoce byly nahrazeny něčím jiným. Máš k dispozici všechno, ale přitom si vystačíš sám se sebou. To je pohled zvenčí tím krasohledem. Je to úžasná hra. Úžasně naplňující. Ztrácíš pojem o čase. Tady ale není čas, tady je bezčasovost. Můžeš tu být věčně. Odskočit si jen, když zatoužíš po něčem akčnějším, po nějaké změně. Ale pak je problém dostat se zpět. Je potřeba mít nachystaný nějaký šikovný průchod. Všude kolem je světlo, nevnímám ho stejně, je sice všude, ale nabírá různý formy. Má to úžasně uklidňující účinek. Není tu žádná dualita, je to věčnost.