Spoluzodpovědnost

    Svítí slunko, je mi dobře a příjemně. Vnímám to slunko, pokoru, klid a harmonii. Všechno je v klidu, tak to má být. Cítím čistotu v myšlení, jednání, propojení lidí s přírodou. Dobře se dýchá, čistý vzduch, atmosféra. Nic zvláštního se neděje, žijeme v klidu a míru. Všichni žijeme v pravdě, proto je mezi náma jasno. Tady jde všechno. Je tu klidné a radostné prožívání práce i zábavy. Všechno děláme tak, jak chceme a tak, jak to cítíme. Nikdo tu nemá žádnou masku. Co cítí, to dělá, říká, myslí. Nejsou tu žádné postranní úmysly ani myšlenky. Každý komunikuje s každým a se vším. Všichni si váží všeho co tu je. Prožíváme klid, nadšení, radost a jasnost. Respektujeme různé součásti. Tady není soutěž, tady je hra. Tady nejsou vítězové, ani poražení. Není tu závist, ani co závidět, ani co pomlouvat. Není tu odsouzení, ani vina (blažený a uvolněný výraz). Cítím se tu dobře, sem patřím. Neznám místo, kde to je, nemám zeměpisné znalosti. Čas pro nás není důležitý.

    Cítím brnění v hlavě. Někdo mi tím něco říká, tak to funguje. Neuvědomuju si ale co, nechci to přijmout (spokojený výraz obličeje). Dostávám víc takových zpráv od různých lidí. Je to tak běžné. Chtějí abych se rozhodla. Chtějí po mě souhlas s nějakou změnou. Chci na to čas. Je to něco složitějšího, o nějakém vlivu, o nějaké energii. Nevím co to je. Váhám nad tím, co po mě chtějí. Nevím proč to po mě chtějí (utrápený výraz obličeje). Tato myšlenka je něco mnohem víc, než je potřeba. Ke změně nás nic nenutí. Sama za sebe nepovažuju za nutné nic měnit. Jenom když o tom přemýšlím, tak to není to, co to bylo. Není mi dobře a nejsu v tom klidu. Nutí mě k tomu přemýšlení. Neměla bych to asi dělat. Hodně lidí to ale chce. Chtějí po mě ten souhlas, potřebují můj souhlas. Já nevím, co chtějí. Všichni se tu máme dobře. Těma myšlenkama se mě snaží přesvědčit, abych s tím souhlasila. Abych pochopila, že je pro nás lepší, abychom měli všechno pod kontrolou. Pociťuju, že si to nemůžeme a nesmíme dovolit (bolestný výraz obličeje). Bolí mě hlava. Jedná se o zvládnutí nějaké energie. Nevím jaké, ani jak. Nechci to vědět. Jejich snahu pociťuji jako nátlak a jako pohrdání tím, co teď máme. Některé z nich znám i ze současného života. Je tam moje současná lektorka i můj manžel. Mám nad tím přemýšlet, mám si to promyslet. Prý je to pro dobro všech. Tím, že váhám, jim to prý kazím. Dávají mi to všechno za vinu. Hrozně mě bolí hlava, nevím už, co je dobře a co je špatně. Je jich hrozně moc, co to po mě chtějí. Zahání mě do kouta, nemám jinou volbu. Ten souhlas po mě požadují, protože toho vím víc než ostatní a mám něco, co oni nemají. Chtějí po mě odpověď. Nevím, proč mi teď lidi kolem vůbec nerozumí. Přestávají mi věřit, protože přestali věřit sami sobě. Jako kdybych se ocitla někde jinde. Vidím všechny ty lidi kolem, co mi dřív věřili. Uvědomuju si, že je to zodpovědnost za celou Zem. Že mě ta vina bude dlouho pronásledovat, ať o ní vím nebo ne. Nakonec s tím souhlasím (chvění po těle a vzlykání). Říkám něco jiného, než si myslím. Říkám to, co chtějí slyšet. Něco úplně jiného, než jsem celou dobu dělala. Zradila jsem je i sama sebe. Cítím křeče v břichu, nemůžu se nadechnout a je mi zima. Cítím vinu a strach. Nevím z čeho, je to něco imaginárního. Udělala jsem to rozhodnutí i za ostatní (drží se za hlavu). Nechtěla jsem to udělat, ale nakonec jsem to kvůli nim udělala. Oni to po mě chtěli, ale rozhodla jsem za ně já. Měla jsem je chránit. Dál se nechci zajímat o to, co z toho vzejde. Začíná se to realizovat hned. Cítím nějakou změnu, něco jiného než tu bylo. Začíná se to projevovat ve vzduchu. Přesvědčuju sama sebe, že to je dobře, ale není. Něco je ve vzduchu. Něco se tu koncentruje. Není to dobře, neměla jsem to dělat. Snažím se uklidnit, že to zvládneme a že to bude tak, jak je to vymyšlený. Snažím se tomu uvěřit a chci tomu uvěřit. Je to cítit ve vzduchu. Předtím se dobře a klidně dýchalo. Všechno fungovalo. Všechno bylo v rovnováze. Špatně se mi dýchá a pořád cítím tu hlavu. Je to jako když svítí sluníčko a pak přijdou mraky, dusno a přichází bouřka (bolestný výraz obličeje). Otevřeli jsme něco, co mělo zůstat zavřený. Nevím, co se otevřelo. Ty vibrace mi jdou do celého těla. Je potřeba to nějak zvládnout. Jsou stále silnější, ta síla, ta energie, kterou chceme zvládnout je silnější než my. Pořád je ještě naděje, že se to podaří (třes). Už tu není čisto, lidi začali být proti sobě. Já jsem s tím nechtěla souhlasit. Nechcu to vědět, já jsem to nevymyslela. Nevím, nic nevím! Nevím to! (kašel) Souhlasila jsem s tím. Chceme ovládat jiný lidi, jiný civilizace. Nevím, kdo to vymyslel, ale znám ho. Sakra, jsem spoluzodpovědná za to všechno. Záleželo to jenom na mě. Nebyla jsem to ale jenom já (pláč). Ne! Ne! Nevím jaký to je. Bolí mě hlava, cítím v ní tlak. Cítím tu hlavu, ten tlak jde dolů. Jako když projede blesk. Cítím se nejistě. Jako kdyby všechno vibrovalo. Všechno se hrozně chvěje. Nevím jestli to zvládnu, je to moc. Té energie je moc (drží se za hlavu). Nevím, je to jako živelná pohroma. Všechno se začíná hýbat. Je to jako nějaký hrozný hromy a blesky. Slyším zvuk, který je pronikavý, nepříjemný a hvízdavý. Zvedá se velký vítr. Všechno to bere a ničí. Není čeho se chytnout. Není možnost změny. Už to nejde zastavit. Vůbec nevím, co se se mnou děje. Přestávám ovládat sama sebe. Nic nefunguje, nejde to už zvládnout. Teď už se nikdo nezajímá o to, co má dělat. Každý zachraňuje jenom sám sebe. Vidím ten zmatek, ten strašný zmatek. Tu hrůzu toho ničení, toho konce. Jsem zděšená, jsem strašně zděšená. Vím, že jsem to způsobila i já (drží se za hlavu). Zneužila jsem energii. Ničí to všechno, co tomu přijde do cesty, všechno, kde jsme žili, všechno, kde stojíme, všechno, kde jsme něco dokázali. Už nás to jenom zničí. To, co jsme vymysleli, nás právě teď ničí.

    Cítím nárazy vody a větru. Dělá si se mnou, co chce, není kam před tím utýct. Všude je voda, všechno létá, všechno je ničený. Všude jsou trosky. Nevím, kde se ta voda bere, ale bere všechny a všechno. Snažím se nadechnout. Bojuju s těma vlnama. Nemůžu dýchat. Nemůžu se z toho dostat ven. Potápím se. Zmítá se mnou voda, bolí mě hlava. Sama se sebou nemůžu dělat vůbec nic. Šumí kolem mě bubliny. Jako kdybych byla ve víru. Zmatek. Všechno mizí pod vodou. Už tu nic nezůstává, jako kdyby tu nikdy nic nebylo. Nemělo se to stát! Cítím při tom svoji vinu. Padám dolů a už je mi to jedno (uvolnění). Umřela jsem. Dívám se na to tělo. Je to moje tělo. Jsem žena a je mi třicet let. Jenom se dívám. Všechno dopadá na dno. Pod tou vodou je spousta věcí a lidských těl. Ještě tu všechno víří. Je zmatek i pod vodou. To ale za chvíli přestává. Připadá mi to jako když se potopí velká loď. Všechno dopadlo na dno a je tu klid. Je tu zase čisto. Je to tu krásný. Zase cítím tu harmonii a klid. Zase jsme v té harmonii, jako jsme byli kdysi. Jsou tu rostliny, ryby, škeble, kamínky. Mezi tím různý oblečení, látky, věci. Všechno volně a v klidu plave. Nahoře se pořád něco děje. Jsem tady dole, ale nejsem v tom těle. Těch těl je tu hrozně moc. My všichni, co tu ležíme, si najednou uvědomujeme, co se stalo, co jsme udělali. To, co jsme chtěli, nebylo o rovnováze. Ten klid se musel takhle skončit. Nemohlo to tak už být před tím? Bylo k tomu nutný dojít až ve vodě? Všichni se na to tady díváme. Všichni jsme byli takoví, že to muselo skončit až pod vodou. Přemýšlím proč se to celé vlastně stalo. Měli jsme všechno a chtěli jsme ještě víc. Chtěli jsme být dokonalejší. Mít větší moc. Líbí se mi tu, je nás tu víc takových. Teď si o tom zase můžeme vykládat. Teď už to můžeme pochopit, ale už je pozdě. Nechceme odejít, tady jsme doma. Sami jsme si to zapříčinili. Protože to nemůžeme vrátit, musíme začít znovu a jinde. Bude nám dlouho trvat, než to zase budeme umět. Pokazili jsme to co fungovalo, to porozumění, ten klid a harmonii. Tu pravdu, to čistý, co si lidi mezi sebou naprosto otevřeně říkají. Klid, harmonie. Necháváme tu ty těla a věci. Musím se odpoutat od svého těla, je to těžké. Hodně nás stoupá někam nahoru. Je tu taková prosvětlená cesta, stačí se na ni jenom napojit. Vracíme se domů. Odcházíme z těch těl, abychom mohli začít znovu a jinde, všude, různě na Zemi. Je to jako když letíte velkou rychlostí a projdete nějakým kruhem. Jako kdyby nás to nacucávalo nahoru.

    Jsem nahoře. Necítím už ani tělo, ani žádnou tíži. Všem co se sem dostanou, všem, co sem přijdou, je už dobře. Cítím přijetí. Je tu teplo a světlo. Tady k nám někdo mluví. Nevím, kdo to je. Říká něco v tom smyslu, že ty dny neztratíme, ale bude trvat dlouho, než je zase najdeme. Díváme se jako ve filmu na to, co se stalo. Je to zrychlený film našeho života. Všechno, co jsme věděli zůstane, ale budeme se to muset znovu naučit vlastníma zkušenostma. Bude to trvat dlouho. Bude záležet na nás, jestli to využijeme pro dobro, nebo jestli to budeme chtít zase zneužít. Máme vždycky možnost volby. Asi jsme ty svoje schopnosti chtěli zneužít. Zase to vidím všechno pod tou vodou a je mi toho hrozně líto. Souvisí to se získáváním moci nad druhými. Se snahou získat víc. Potřebuju být pod tou vodou. Tam jsem zažila ten klid, tu rovnováhu, kterou jsem si sama vědomě pokazila. Jsem zpátky u toho Světla nahoře. Všichni se budeme vracet na to místo, kde se to stalo, ale už to nejde vrátit. Budeme to mít v sobě, ale nebudeme o tom vědět, ale my o tom chceme vědět. Je to nepříjemné a bolestivé, že se to stalo, že se to nedá změnit. Že jsem se tak zachovala, že jsem udělala to, co ostatní. Nechala jsem se tak moc ovlivnit. Je to jako kdybych viděla nějakého anděla, je to taková hodně prosvětlená bytost. Znám ho, normálně se spolu dorozumíváme. Říká mi, že se mnou bude celou dobu, tak jako se mnou byl doposud. Jenom to nebudu vnímat. Cítím to jako nějakou ochranu. V té chvíli mě to zklidňuje, protože budu na všechno dlouhou dobu sama. Až ho zase začnu vnímat, tak mi něco ukáže a já si na všechno vzpomenu. Vzpomenu si na to, co se stalo. Ochrání mě to před tím, co jsem udělala. Abych to neudělala znovu. Říká, že všichni, co jsme tam byli, k tomu zase jednou dojedeme. Někdo dřív, jiný později. Nezáleží na tom. Dojdeme k tomu poznání, které jsme už dávno znali. Začneme je vytahovat jako ze šuplíku. Začneme to vidět, začneme to vnímat. Všechny naše představy se zboří, rozpadnou se, nezůstane z nich vůbec nic, protože to není pravda. Až se všechno zboří, tak ta pravda zůstane pohřbená tak dlouho, až ji najde každý sám v sobě. Bude to trvat tisíce let, protože všichni budeme hledat okolo nás a nebudeme vědět, že všechno, co potřebujeme je v nás. Budeme se znovu učit rovnováze a míru. Ten dlouho nebude, protože je jednodušší a pohodlnější hledat ho okolo. Proto budou katastrofy a války. Až si lidé začnou odpouštět a dívat se sami do sebe. Až odpustí sami sobě, odpustí i jiným. Pak už nebude co odpouštět a zase bude tolerance, přijetí, klid a harmonie. Mluví o té lásce i o té vině. Nechci ho opustit, rozloučit se s ním. Říká, že se zase uvidíme. Až začnu mít ráda sama sebe a dokážu mít takhle ráda i všechny ostatní lidi. Pak to nebude žádný problém. Lidé jsou v podstatě dobří, ale jejich chování je ovlivněno něčím jiným. Je třeba vidět tu podstatu, to je všechno. Budu mít možnost to všechno odčinit. Nebudu už mít ale ani postavení, ani vliv, možnosti, ani důvěru lidí. Když tomu budu věřit a nenechám se znovu ovlivnit, tak budu moct znovu dosáhnout té rovnováhy. Všem těm lidem, za které jsem rozhodla, budu muset odpustit to jejich nepochopení. Navíc je nerozeznám. Já jsem byla vinná a nebudu moct nikoho soudit. Budu moct všem pomáhat, pokud budu sama v klidu. Ale nebudu si moct určovat já, kdo to bude. Bude to záležet na mé rovnováze, na mém cítění. Takhle nějak to bude. Bude to pro mě hodně těžký a nebudu mít k dispozici nic, jenom sama sebe. Nebudu mít domov, bude to vždycky jenom nějaká iluze a já té iluzi budu věřit. Když ale budu věřit té iluzi, tak nebudu moct najít pravdu.