Sirius

    Stojím v chrámě. Právě skončil očistný obřad. Měl velký smysl, cítím se úplně jinak. Dokonce se vznáším. Tělo vnímám jako obal, uvnitř naplněný vlněním. Ty vibrace mě úplně nadnáší. Byla to příprava k nějakýmu obřadu - bude to večer.

     Zaujal mě ten přesun. Já se vznáším. Jako by mi "zdřevěnilo" tělo - každá buňka v těle mi vibruje. Stojím a pluji vzduchem. Je to pomalý. Jako balón, když je unášen větrem. Je mi to všechno dobře známý, i když tomu zatím nevím hlavu ani patu. Asi to dělám často. Přesouvám se na západ. Napadá mě souvislost - Sirius? Pocházím odtam? Něco společnýho tam je. Jsou tu obyčejní lidé, např. pracující na poli. Ale po psychické stránce jsou na tom podstatně lépe než lidé dnes. Je to někde u rovníku, protože tma přichází rychle. Událost není nijak mimořádná. Dělá se to tak 4x do měsíce. Z dnešního pohledu by to vypadalo jako náboženský obřad. Má to souvislost s noční oblohou. Táhne mě to tam někam k Síriusu - v tom souhvězdí máme někde domov. Pořád se cítím doma tam. Vidím znaky symbolizující jméno naší planety, něco jako hieroglyfy, ale nedokáži to přečíst. Vnímám to, jako že jsme tu na nějaké misi a pak se tam vrátíme. Cítím ale, že je to tady dlouhý, je tam nějakej průšvih. Něco není tak, jak bylo plánovaný. Jsme od tama, chceme tam, ale nemůžeme. Celý se to odehrává pod širým nebem, je to jako aréna. Nemůžeme se vrátit kvůli duchovně energetickému problému, protože jsme se tady pošpinili místními energiemi. Nemůžeme tam volně odletět, protože nemáme rakety. Je to, jako když člověk zemře a nemá dostatečný kmitočet, aby mohl do světla. Odehrává se to blízko místa, kde jsem sledoval zánik Atlantidy. Ten prostor je tu uměle vytvořenej. Je tu čtvrtina lidí, každý má právo přijít jednou do měsíce "si dobít baterky". Mají úctu k Síriu, obřadu i k nám kněžím. Máme nějak spojení energeticky i informativně se Síriem. Z těch lidí cítím smutek, žal v srdci. Přirovnal bych to k tomu, když ti umře někdo blízký. Je to žal po ztraceným domově. Většina se narodila zde na Zemi. Ale naše rasa pochází z té daleké planety. Jiná rasa na tomto ostrově ani nežije. Pouze skupina vědců se už nechce vrátit, chce tu asimilovat.

    Tímto obřadem "zprostředkováváme" lidem kontakt s domovem (pláč). Jsou tu stovky lidí - v tichosti, na uměle vytvořeném místě zalitým mírným měsíčním světlem. Vznáším se nad nimi. Víc cítím spodní část těla - je víc aktivní, aby vyrušila přitažlivost Země. Od půli těla mě to táhne nahoru. Dokonce si myslím, že kdybych chtěl, tak tam můžu odletět. Začínám mít nádherný světelný vize (pláč).

    Vůbec se mi o tom nechce mluvit, bylo to úžasný - nádherný energie - úplně jiný než v tom chrámě. Prožíval jsem se jako energetická bytost, tělo jako zlativý obal. Už jsem byl jen zlatý světlo. Je to takový telepatický spojení. Připadá mi to na dnešní dobu jako takový "televizní noviny". Má to dvojitý obsah. Za prvé zprostředkování energie lidem, za druhé předávání informací. Jako bych pro ně byl televizní obrazovkou a oni mohli sledovat dění na naší planetě. Tím se vysvětluje po generace udržované vědomí, že nejsme odtud - nikdy jsme s naší planetou neztratili kontakt. Proto se to děje v předem domluveným čase - je to dáno domluveným spojením. Jsme asi proto v omezeném množství (naše rasa zde na Zemi). Nějak se to reguluje, nemnožíme se nekontrolovatelně, možná i proto, že by pak nebylo té energie pro všechny.

    Na domovské planetě jsou bytosti, které sice mají tělo, ale nemůžeme se s nimi srovnávat. Jsou to jemné éterické bytosti. My (naše rasa v Atlantidě) jsme někde mezi nimi a dnešními lidmi. Mám zvláštní pocit na čele, jako bych tím čelem vše přijímal. Teď se zaměřuji na pocity sám za sebe. V podstatě si připadám jako technická součástka. Není to o ničem jiným, než o technickým předávání energie a informací. Je to pocit, který jsem kdysi prožil jako tygřice, když lvíčata sáli mlíko. Ti lidé sají energii skrze mě.

    Nedivím se, že ti lidé mají takové pocity, protože je opravdu po čem tesknit. Teď se zaměřuji na přenášenej obsah, takže se nebudu chvíli vyrušovat..

     Po fyzické stránce jsem se cítil, jako by mi vršek těla táhl nahoru, ty toky  energie jsou tam dost silný. Co se týče obsahu, tak zatímco v chrámu jsem cítil neosobní energii, tak tady je to živá, teplá, lidská, osobní energie. Měl jsem tam ale i vize jako erupce na slunci. Nejblíž tomu bylo, jako když si představíš nejbližšího člověka tam na druhé straně a na chvíli s ním máš spojení, splyneš s ním. Je to živý lidský kontakt. Tak jak my víme, že jsme od tama, tak oni ví, že jsme tady - pocit vzájemné sounáležitosti. Vůči domorodým lidem nemáme takovou sounáležitost. Vnímáme, že jsme jiní než oni. Je to o odlišné podstatě. Dělá nám i problém vést války. Nemáme potřebu expandovat, ale abychom si uchovali své postavení, musíme být vůči ostatním i tvrdí.

     Na takové úrovni už dnešní spojení není, ale vidím několik spojů s tou planetou - světelný tunely. Je to ale o tom, že někteří lidé takto komunikují. Přišli na to, ale každý za sebe.    

    Ostrov je velký cca stovky kilometrů. Žijí tu tisíce až desetitisíce lidí. Tyhle obřady probíhají na více místech. Něco jako letňáky dnes. Kněží je více pro lidi z okolí. Teď ještě nezapomenout to spojení.