Schyluje se ke konci, kdy vše zanikne a já mám za to celkem velkou spoluzodpovědnost a přitom necítím žádné emoce, vůbec nic, je to stav jako mistra v Šambhale. Souvisí to s vnitřním stavem, že jsem na tom byl tak dobře a vnější vjemy jsem jen registroval, ale nechal je volně plynout. Teď (v současnosti) emoce prožívám, a uvědomuju si ten rozdíl, jaký to bylo tehdy a jaký to je teď. Teď jsem na tom mnohem hůř než tenkrát.

     Je mi tak 45 let a mám na sobě jemnou řízu z plátna. Na krku mám šperk, je to symbol postavení kněze, má i rituální magické funkce. Je poměrně velký a dost těžký, provedený ve zlatě a platině, je v něm krystal a modrej kámen, který je čistej a jasnej. Celý šperk je zavěšený na kůži. Vedle mě stojí další dva kněží. Jsou hierarchicky níž než já. Jsme z kláštera. Je to krásný pohled, ale je zkalený tím, že část našeho ostrova už zmizela v moři. Tohle je už poslední část, na které se rozprostírá město. Jenom stojíme a vnímáme, co se děje. Jsme srozuměni s tím, že je konec. Cítím píchání u srdce. Jsem na dnešní poměry hodně vysokej a blonďatej. Naše rasa nepochází ze Země, i když já jsem se tu už narodil. Možná i proto máme jiný sklony, schopnosti a vlastnosti než ostatní obyvatelé. Na tomhle území žije čistě naše rasa. Vnímám hodně velkou toleranci k chování jednotlivých lidí, nikdo není považovanej za zločince, každý si může dělat, co chce. Celková vyspělost je taková, že k žádným zločinům nedochází. Je tam ale skupinka, kterou vnímám temně, jsou to vědci, kteří dělají pokusy. Ty pokusy mají negativní a zásadní vliv na okolní prostor.

     Cítím vibrace (mentální), to nevěstí nic dobrého. Dívám se na to i zvenku. Duše může klidně z těla, to je mezi námi knězi normální. Ostatní lidi upřednostňují prožívání v těle, já vlastně musím vylézt z těla, protože tělo je plný světla a nejsem schopen to v něm vnímat. Uvědomuji si pocit odpovědnosti, mé postavení kněze tuhle odpovědnost za společnost má. A tady jsem to špatně odhadl, projevil jsem příliš benevolence a netečnosti. Něco jsem s tím měl udělat a neudělal. Nechal jsem tomu volný průběh. Je to část společnosti a oni nemají čistý úmysly. Touží po moci, chtějí si ostatní podmanit. Možná proto s tím nic neděláme, protože na nás nemají, nás si podmanit nemohou. Proto asi v duchu svobody, benevolence je necháváme dělat si, co chtějí. To je chyba, měl jsem to vyhodnotit jako duševní nemoc a odstranit to. To jsem neudělal. Taky mám pocit, že o nic nejde. Že když to tady skončí, život bude pokračovat jinde a jinak.

    Navíc vnímám spravedlnost, když společnost nefunguje tak, jak má, má zaniknout. Špatně se mi dýchá. Něco mě dusí. Je to energie z toho všeho. Muselo dojít k nějaké chybě, protože jsme do toho měli zasáhnout a tu část společnosti změnit, umožnit jim dojít k poznání jinou cestou než reálným prožitím. Takto je to špatně, protože jejich zkušenost odskáče spousta jiných lidí, kteří potřebovali projít jinou zkušeností. Oni vlastně nemají právo to takhle dělat, protože tím narušují svobodu ostatních, tam se stala ta chyba. Vnímám tam úžasně vysoké vibrace. Je věčná škoda, že to zmizí. Stojíme a koukáme. I když tu není fyzicky nikdo, kdo by nás za to soudil, jasně vnímám, že k tomu dojde. Že neunikneme vyšší spravedlnosti. Na naší úrovni nemáme právo se dopustit takové chyby. Musí k tomu dojít, abychom se poučili, musíme si tou zkušenostní projít, abychom si uvědomili, jak to jednání bylo škodlivé. Bylo naší povinností nějak zasáhnout. Už to cítím nepříjemně i fyzicky, bolí mě hlava. Ty vibrace jsou velice nepříjemné. Vnímám to, jakoby se setmělo, i když svítí sluníčko. Je to dáno těžkými vibracemi, jakoby se celý prostor propadl do duchovní temnoty. Hlava mě bolí čím dál víc. Vzduch je těmi vibracemi těžkej, proto se mi těžko dýchá. Čeho tím chtějí docílit? Už je pozdě s tím cokoliv udělat. Už bude jenom finále. Asi začínám pociťovat nějaké emoce, údiv, překvapení, protože jsem si nic takového nedokázal ani přestavit. Jsem překvapenej.

    Cítím emoce. Co je nejhorší, ty emoce mě i lákají. Celej vibruju, nechal jsem se nachytat. Jsem blbej. Nemohlo by k tomu dojít, kdybychom to sami nechtěli. Chtěl jsem prožívat emoce, proto musím zapomenout, jak jsem celej život žil. Je úžasný, jak se to vaří na 4. čakře. Abych mohl prožívat tyhle emoce, tak musím zapomenout na stav, co jsem žil, na ty praktiky, co jsem dělal, abych si ten stav nemohl navodit zpátky. Takhle to je. Nikdo nás nebude soudit. Sami si navozujeme tento stav, díky schopnostem, které mám, to funguje okamžitě. Nemám vůbec tušení, jaká široká škála emocí tam bude (bolest, ...atd.). Nechávám se polapit tou zvědavostí a touhou ji uspokojit. Vůbec mi nedochází, že tím, že chci udělat tuto zkušenost a zapomenout, co jsem žil, tak se vydám napospas všem emocím a nebude cesty zpět. Vše zapomenu a nebudu si moct ten stav znovu navodit. Vše si budu muset znovu prožít od píky, od nejhrubších vibrací. Projít si znovu celým vývojem. To je geniální. Sám sebe potrestám a sám sobě navodím zkušenost potřebnou k získání poznání (pláč). Jak je to jednoduché a prosté.(pláč, smích).

    Tak stojím a čas běží. Už jsem za okamžikem, kdy jsem se rozhodl, že chci prožívat emoce. Cítím, jak se s námi chvěje zem. Začínám vnímat emoce. Tuhnou mi záda a já cítím děs. Tato šílená emoce nahradila to světlo. Ale teď už není návratu. Rozhodnutí bylo učiněno. Bolest hlavy a přitom stojím na skále. Padám do moře s pevnou zemí pod nohama. To si to užijeme. Teď si uvědomuju, že to nebylo úplně ono. A přitom jsem se proto rozhodl sám. Jenom mi byla nabídnuta vhodná situace, která oslovila moji ne úplně čistou duši. Jak se tam objevil pocit odpovědnosti, už jsem nebyl čistej, už vše neprocházelo volně skrze mě. A pak byla nabídnuta této nečisté části zvědavost a já se toho chytl. To je úžasný. Takováto banální situace mě ovlivnila na tolik životů dopředu. Tím, že jsem vše, co bylo předtím, zapomněl, vše prožívám jako trouba, nechávám se vším vláčet. To je šílený. Píchá mě u srdce. A teď mám paměť vymazanou a ani nevím, kolik životů to trvá. Připadám si jako idiot, který prožívá jenom emoce a žádnou paměť k tomu nepotřebuje. To je neskutečný, jak může někdo sám sebe napálit (smích, pláč).

     Vidím imaginární obzor, je šedej, trochu dozelena a za tím obzorem jakoby svítalo. Něco slyším, je to nějaký vlnění. Připadá mi, že už svítá (pláč). Evidentně je to dobrý, svítá na lepší časy. Teď už s tím půjde něco dělat, s tím šíleným stavem, do kterého jsem se navezl. To je zvláštní, to tělo, i když je úplně jiné, tak si to pamatuje. To byl ale blbej pokus. Teď mě napadlo, jak si to může tělo pamatovat a hned jsem si v tom uvědomil další skrčku jako s tou zvědavostí, pojď se nechat zase do něčeho chytnout. Ne, tohle už opravdu.