Hra s energiemi

    Vnímám se jako kněz. Je to podobné prostředí jako při obřadu spojení se Siriusem. Kolem je skalnatý okolí. Mám problémy vidět detaily, protože když zavřu oči, tak všude je spousta světla. Má to souvislost s mým zasvěcováním do Šambhaly (před třemi dny, pozn. aut.). Mám pocit, jako bych byl koncentrovaný světlo. Cítím výrazně 4. čakru, nic než světelný vlnění. Pocit sounáležitosti se vším. Připadám si jako jedna buňka z toho celku okolo mě (okolní příroda atd.). Je to hodně založený na pobytu venku ve volným prostoru. Cvičím s energií, dělám při tom nějaký pohyby, který jsou automatický, nepřemýšlím nad tím. To, co bylo poprvé, byla příprava pro druhé, toto je cvičení pro mě samotného.
    Pozoruji, co to vlastně dělám. Jde o fyzický pohyb, který umocňuje cvičení s energií. 7. čakrou přijímám energii, stříbrnou záři, kterou vtahuji do sebe a pohyby protahuji energii tělem. Je to i procvičování vizualizace. Hraji si s tou energií. Přehazuji si ji z ruky do ruky. Je krásně teplá, můžu si ji tvarovat, hrát si s ní. Ta energie pročisťuje části těla, kterými prochází. Cítím se fyzicky velice dobře. Mám i sportovní postavu. Teď se tu objevuje nějaká žena. Přišla si hrát. Je to nějaká kněžka a přišla si také "zacvičit". Začíná to mít blízko k žonglování. Teď si s těmi energetickými balónky pinkáme. Není to moje či její světlo, je naše. Cítíme sounáležitost, spojení se vším. Je to vnitřní jednota. Jediné, co se s jejím příchodem změnilo, je větší pocit blaha, je to veselejší. Je to proto, že můžu pozorovat, jak ta energie prochází i jejím tělem. Má v sobě několik energetických proudů. Teď jsme ty energie vyhodili nahoru, tam se spojily v jednu kouli a ta se rozprskla a padá jako zlatý déšť. Chytáme jiskřičky energie. Každá má v těle svoji dráhu, je úžasný to pozorovat. Je to jako řečiště energií. Jedna z funkcí kněze je i funkce léčitelská. Toto vše běžná populace neumí. Takhle si to trénuji, je to jako rentgen. Když někdo přijde, vidím do něj, co mu přesně je. Pouštím do něj energii a přesně vidím, jak se v něm pohybuje. Má-li například pacient nějaký orgán v nepořádku, má-li v něm nějaký blok, tak mu tam posílám energii z různých stran. A to světlo z něj vymáčkne do vědomí informaci, v čem je problém. Takže si pacient zároveň uvědomí, z čeho problém vznikl a jak si jej zapříčinil. Uvědomí si karmický souvislosti a může se nevhodného chování příště vyvarovat. Tomu říkám účinná metoda (smích).
    Ona teď posílá energii skrz vlasy a konečky vlasů teď jdou jiskřičky. Vypadá u toho božsky. Z řas ji teď srší ty jiskřičky. Je to úžasný. Teď se směji, ale v té události ne. Je to součást cvičení, trénovat koncentraci. Evidentně ji baví vymýšlet ptákoviny. Teď světlo vypouští nosem a ušima jako páru. Cítím se skvěle, to tělo je dokonalej světelnej vodič. Není v něm jedinej blok. Můžu ho vodit kudykoli. Je tu ještě jedna věc, to světlo je naše, vnitřní. Světlo vyrábím a vytvářím si ty obvody, i skrz 7. čakru, abych ji udržoval v kondici. Nerozlišuji, jestli to je moje, nebo její světlo. Je to společný světlo nás všech. Je jedno, jestli léčím "svým", nebo "cizím" světlem, je stejný, dokonale čistý. Vytvářím ho v srdci. Je spíš problém to utlumit, abych nevytvářel toho světla příliš. Čím víc jsem v pohodě, tím víc ho produkuji. Tím hned vidím, jak kdo na tom jak je. Stejně tak hned vidím nemocnou myšlenku, která je patrná jako shluk temný energie. Jsou to nepředstavitelný možnosti. Je to nádherně hravý pocit. Je to nádhera.
    Přízemní věc jako sex by mě vůbec nenapadl, i když je kněžka velice hezká. Fyzický kontakt je mnohem slabší než tohle. Tohle je mnohonásobně krásnější. Vnímám emoce, které k sobě máme. Všichni současní milenci by nám mohli závidět. Všechny svazky jsou k ničemu. Když cítíš tuhle sounáležitost, tak k tomu žádný svazky nepotřebuješ. Vůbec nevidím okolí, to jako by přestalo existovat. Vidím jen nejbližší okolí, zem, sebe (vnitřním zrakem) a ji a její vnitřek. Je to, jako když zaměříš fotoaparát. Zaměřil jsem na toto (energie) a ostatní mám rozostřený. Takhle můžeš přeostřovat na cokoliv. Taky to děláme, protože to je důležitý. Teď ji vidím jako kostru. Teď zas přeostřuju na orgány. To je úžasný, to nemá chybu. Nedokáži si představit, že by se toho dalo nabažit. Tohle by se dalo dělat furt. Je to naprosto uspokojující pocit. Spíš je problém říct si dost, jdeme dělat něco jinýho. To světlo sílí, už je to proud světla jako dálnice. Mám neskromný přání, že bych ji chtěl v tomto životě potkat. Vůbec jí nevidím rysy. Podle fyzickýho vzhledu bych ji asi nepoznal.
    Je to moc hezkej život, nevnímám tam nic nepříjemnýho. Dokonce tam nevnímám nic, co by se z dnešního pohledu dalo nazvat práce. Je to radost, zábava, hrajeme si s energiemi. To, co bychom z dnešního stavu považovali za supermeditaci, tak tam je ten nejhrubší stav. To jsou těla pak v jiným stavu. Tohle jsme dělali dopoledne a teď je noc. To jsou efekty, tma, noc, hvězdy, měsíc. Žádný osvícený města, světelný smog. A takhle si hrajeme s těma světlama. To musí být úžasný pohled z dálky na ty naše dvě světélkující postavy. Teď mě napadá, jestli to takhle vidí každý. Asi ne, protože to je duchovní světlo, takže to může vidět jenom někdo. Noc je příjemně chladivá.
    Připadám si jako velký bezstarostný dítě a ještě k tomu labužník. Vychutnávám si to a přitom nemám žádný starosti. Žiju jen kouzelným okamžikem přítomnosti. Tohle by se dalo nazvat tady a teď. Ale mám obavu, jestli by se to dalo v dnešním materiálním světě realizovat. Stejně k sobě asi budeme mít nějaký bližší vztah, než jenom jako kolegové. Protože jdeme do prostého stavení, ve kterém je dvojlůžko, kam si leháme. Přijde mi to, jako bychom tam ty těla odložili a vybíháme hlavou někam ven, někam do vesmíru se proletět. Je to naprosto přirozený. Letíme spolu vedle sebe. Dál už mě to nepustí. Letíme do nějakých vyšších sfér. Vidím, jak ty duše mizí ve sféře jemnohmotných bytostí. To je maximum, kam mě to pustí. Ty duše letí ještě dál.
    Jsem zpátky v místnosti. Klidně si tu ležím. Opravdu ty těla vypadají jako odložený oděv, jako by byly mrtvý. Materiální vybavení místnosti je sparťanský. Ani zlomek z toho, co máme dnes. Dokonce ani nic, co by připomínalo kuchyni. Stůl ano. Vybavuji si, že občas něco jíme, hlavně ovoce, oříšky, med. Ale že by se vařilo, to ne. Nejíme, protože musíme nebo že bychom měli hlad, to ne. Spíš je to labužnictví. Zřejmě nemáme téměř žádný materiální potřeby. To se nám to pak hraje. Už mě to tu nebaví bloumat po prázdné místnosti dvou těl, čekat až se jejich majitelé vrátí, to není nic zajímavýho. Asi to bude pro tentokrát vše.

Zpět
Vytiskni stránku