Vliv náboženství

Co je tedy tou nosnou myšlenkou, o které píši. Jedná se o spoléhání se na spasitele. V jiných životních prostorech tuto roli zastávají jiná monoteistická náboženství. Jejichž struktura je totiž vytvořena obdobně jako je tomu v křesťanství. V našem prostředí se můžete setkat například s buddhismem, jehož stoupenci uctívají Buddhu, který si toto uctívání vysloveně nepřál, a hledají u něho svoji spásu. Buddha při tom svoje stoupence vedl k samostatné aktivitě a spoléhání se sama na sebe.

Víru ve spasitele naleznete jak v základní organizaci naší společnosti, tak u každého z nás. Naši zodpovědnost za společné věci delegujeme výhradně na předem vybrané a následně zvolené politiky. Jim předáváme moc a vládu nad sebou. Tím se zbavujeme zodpovědnosti nad společenským děním a sami upadáme do pasivity, kterou se zbavujeme zodpovědnosti za vývoj společnosti. Tito volení zástupci za svoje rozhodnutí přitom nenesou žádnou zodpovědnost a jsou prakticky neodvolatelní. Proto se nemůžeme divit, že se naše životní pravidla vytváří tak, aby byla výhodná pro ně a ne pro nás.

Obdobný princip můžeme najít v oblasti našeho zdraví. Zodpovědnost za svoje zdraví delegujeme na lékaře, případně léčitele. Tím se opět zbavujeme svojí individuální zodpovědnosti a natahujeme ruku o pomoc ke „kompetentním“ odborníkům. Od nich očekáváme pomoc v podobě vyšetření, léků, bylinek, energií, či rad. Tím se vyhýbáme vlastní zodpovědnosti za svoje zdraví a vnímání svého zdravotního stavu. Proto si ani nemůžeme uvědomit skutečné příčiny, které za našimi zdravotními problémy stojí. Z těchto důvodů se nemůžeme divit, že se celkový zdravotní stav populace zhoršuje bez ohledu na rozvoj odborné úrovně zdravotní péče.

Tento přístup můžeme najít i v oblasti výchovy našich dětí. Ve výuce, kterou za nás organizuje společnost, se nejedná pouze o předávání potřebných znalostí a dovedností. Hlavním obsahem je ideová převýchova, která je v rozporu s našimi základními hodnotami. Proto se společnost snaží na naše děti působit od co nejútlejšího věku. Výsledkem pak je ztráta autority rodičů a kontinuity vývoje společnosti.

Řadíte-li se mezi alternativu, stejně se tomuto principu nevyhnete. Je třeba zařadit se do nějaké alternativní struktury, mít svého guru a jít v něčích šlépějích. Tento přístup je jistě pohodlný, ale určitě nevede k duchovnímu rozvoji. Jít vlastní cestou poznání a vývoje je jaksi nepatřičné. Proto se nemůžeme divit, že duchovnost všeobecně upadá. Pokud se zaškatulkujeme do nějakého duchovního směru, automaticky tím přijímáme jeho omezení a často i netoleranci vůči jiným směrům. Zároveň se tím vzdáváme vlastní aktivity a zodpovědnosti za svoje činy. Také pouze těžko dosáhneme úrovně svého vedoucího, natož abychom ho ve svém vývoji předčili. Setkání s učitelem, nebo nějakou novou oblastní by mělo sloužit pouze jako námět k vlastní práci na osobním rozvoji a ne ke slepému následování. Nemluvě o tom, že se při skládání svých posledních účtů budeme moci pouze těžko vymlouvat, že za své činy nemůžeme my sami, ale náš guru.

Na základě tohoto přístupu si velmi často nevytváříme vlastní realitu, kterou bychom chtěli a ke svému životu potřebovali. Na rozdíl od toho nám ji většinou vytváří někdo jiný v jeho vlastním zájmu. Zkuste si představit, jak by náš svět vypadal bez těchto náboženských vlivů.  Zamyslete se nad tím, jak jste na tom v této oblasti vy. Případně co na svém současném přístupu můžete změnit k lepšímu. Vezměme svůj život do svých rukou, nebo budeme dál čekat na zázrak?