Degenerace

Na lidskou degeneraci můžeme pohlížet ve dvou oblastech. Degenerace může být společenská, kterou nemůžeme přímo ovlivnit nebo individuální, která je plně v naší režii. Obě dvě tyto formy degenerace se navzájem ovlivňují. Tato oblast je tedy velmi široká a spoustu jejích aspektů nejsme schopni přímo ovlivnit, proto ve své úvaze vynecháme ty, které přesahují naše individuální možnosti. Z tohoto důvodu se v dnešním zamyšlení omezíme pouze na příčiny individuální degenerace, které můžeme jako jednotlivci přímo ovlivnit. Všeobecné příčiny jsem již v minulosti vzpomínal v rámci Calhounova experimentu.

Podle výsledků Calhounova experimentu je základní příčinou degenerace bezstarostný život v blahobytu. Může se nám zdát, že máme natolik obtížný život, že se nás to netýká. Opak je však pravdou. Málokdo z nás žije v takových podmínkách, aby žil v ohrožení života a musel vynakládat značné úsilí pro svoje přežití. V tomto ohledu mám na mysli zajištění základních lidských potřeb. V tomto duchu provádíme i výchovu svých potomků. Stačí když porovnám množství hraček, které měla k dispozici moje generace, s množstvím hraček, kterými jsou zaplaveni naši vnukové. Součástí toho je i potřeba pro získání těchto hraček něco udělat. Vzpomínám si, jak jsem si každou hračku musel v rámci zajištění rodinných potřeb nějakým způsobem zasloužit. Vedlo to nejen k uvědomení si potřeby a hodnoty práce, ale i k poznání ceny hraček a rozvoji představivosti. Oproti tomu naším vnukům stačí jenom chtít a hračku okamžitě dostanou. Tento rozměr výchovy našich potomků si v současnosti jejich rodiče neuvědomují. V době mého mládí nebyl brán ohled na žádné dysfunkce. Dítě bylo prostě hloupé a o to víc se muselo snažit, aby dosáhlo požadovanou úroveň.  Oproti tomu v dnešní době stačí diagnostikovat dítěti nějakou dysfunkci, která mu zajišťuje ohledy a snížení studijních kritérií. Proč by se tedy mělo takové dítě snažit a hledat způsoby, jak svůj nedostatek kompenzovat? Současná výchova dětí a jejich bezproblémový život tedy vedou k jejich degeneraci. Tímto způsobem našim potomkům děláme medvědí službu a současně podporujeme celospolečenskou degeneraci.

Při bližším pohledu tento fakt můžeme najít všude kolem nás. Už když jsem končil vysokou školu a měl na tu dobu velmi dobré odborné vzdělání, jsem si uvědomoval, že moji předchůdci byli přece jenom vzděláni lépe a komplexněji. Se současnou úrovní vysokoškolského vzdělání jeho dřívější úroveň nemá cenu ani srovnávat. Nejlépe o tom vypovídá prohlášení jedné mojí známé vysokoškolské profesorky, která odešla do důchodu s tím, že se už nemůže dívat na to, jak absolventi jejich vysoké školy mají menší znalosti v matematice, než měli dřívější maturanti. O úrovni vzdělání humanitárních směrů ani nemluvě. V tomto ohledu se jedná o prokazatelné snižování nároků v rámci celého školního procesu. Stačí se ohlédnout za tím, kolik úsilí jsem musel na získání vysokoškolského titulu vynaložit já a při studiu jsem neměl na nic jiného čas. V porovnání s tím dnešní, zřejmě mnohem „inteligentnější“ studenti stačí souběžně vystudovat i dvě vysoké školy, pracovat na brigádách, a ještě k tomu cestovat po světě. Přiznávám, že za ta léta, která od mého ukončení školy uplynula jsem už ledacos zapomněl, přesto si dovolím tvrdit, že jsou moje znalosti srovnatelné, ba často větší než znalosti většiny čerstvých absolventů obdobné vysoké školy. Něco mi na tomto stavu od pohledu nesedí. V praxi se také ukazuje, že lidé s horším školním prospěchem bývají v životě většinou úspěšnější než absolutní výtečníci. Je to přesně o tom, že ten s horším prospěchem musel k dosažení požadovaného výsledku vynaložit při svém studiu mnohem větší úsilí a důvtip. Naopak ten, který se studiem neměl žádné problémy, nemusel vynakládat žádné úsilí ani důvtip. Tím se odnaučil této potřebné dovednosti. V duchovní oblasti můžete zaznamenat stejný rozdíl mezi těmi, kteří ve své minulosti prožili život v Atlantidě a následně přišli o svoji paměť. Proto nyní musí vynakládat značné úsilí k tomu, aby si dokázali dřívější znalosti vybavit. Oproti tomu brahmáni, kteří si svoji paměť z předcházejících inkarnací uchovali až do současnosti, tyto informace bezpracně využívají a proto degenerují.

K tomu, aby se v této oblasti mohlo něco změnit, je nutné se nad těmito otázkami zamyslet a zjistit, jak na tom jsme. Teprve pak si můžeme položit otázku, jestli to takto opravdu chceme a co můžeme proti tomuto stavu udělat.