Úrovně rozvoje

Na otázky rozvoje můžeme pohlížet ze dvou úhlů pohledu. V této souvislosti di musíme položit otázku o smyslu lidského života, která je stará jako lidstvo samo. Pro pochopení našeho života a našeho chování je přitom stěžejní. Odpověď na ni může být různá. V materialistické rovině od honby za majetkem, budováním kultu těla, sportem, společenským postavením, vzděláním, užíváním si, dobrodružstvím, přejídáním se, konzumací alkoholu, drog a podobně. Způsobů je mnoho, každému dle libosti. Možností je tolik, že se nemůžeme divit, že se jedná o tak rozšířenou životní náplň. Druhou oblastí je oblast duchovní. Do ní můžeme zařadit temné (satanistické) směry rozvoje, ale i spoustu pseudoduchovních směrů, které se jako duchovní pouze tváří, čímž uspokojují svoje adepty. Do této kategorie můžeme zařadit i všechna náboženství a nespočet z nich odvozených sekt se všemi jejich spasiteli. Do duchovní kategorie patří i cesty vedoucí ke skutečnému lidskému seberozvoji. Dle mého názoru by právě tento reálný seberozvoj měl být skutečným smyslem lidského života. Tímto způsobem by se nás život měl zkvalitňovat a měli bychom dosahovat stále vyšších etických hodnot. Jednoduše řečeno, dnes bych na tom měl být lépe než včera a zítra bych na tom měl být lépe, než jsem dnes. Při této cestě se musíme nepopulárně spolehnout pouze sami na sebe a naše vlastní úsilí. Nadneseně řečeno, měli bychom směřovat k onomu bájnému osvícení. Když si tedy porovnáme, kolik cest vede k úpadku našeho lidství a kolik z nich naopak k rozvoji a osvícení, nemůžeme se divit, že úroveň lidí postupně upadá.

Ze společenského hlediska si také můžeme položit otázku, kdo nebo co rozvoj společnosti vytváří? Zde se můžeme rovněž dočkat různých odpovědí. Mohou za to politici, ekonomika, rozvoj vědy, klimatické podmínky a kdoví, co ještě. Odpověď je ale mnohem jednodušší. Ve skutečnosti za to můžeme my, tedy každý z nás. Společnost je totiž tvořena pouze a jedině součtem všech jedinců, kteří ji tvoří. Ti na základě svojí úrovně volí svoje zástupce – politiky, ti vytváří úroveň prosperity ekonomiky, na základě jejich schopností můžeme hovořit i o míře vzdělanosti a přístupu k ekologii. O tom, jaká je naše společnost tedy rozhoduje svým zaměřením a svojí dosaženou úrovní rozvoje každý z nás. Úroveň společenského rozvoje se při tom dá velmi jednoduše zjistit. Stačí  když se ohlédneme do minulosti. Podívejme se, jak se máme dnes a kolik peněz nás stojí náš současný život. Následně se podívejme do minulosti, jak to bylo před rokem, před pěti, deseti, dvaceti a tak dál. Při tomto ohlédnutí nepochybně zjistíme, že zajištění našeho života je stále materiálně, či finančně náročnější. Bez ohledu na technické vynálezy v podobě, mobilů, aut prošpikovaných elektronikou a jiných technických vymožeností, můžeme mluvit o pokroku? Když k tomu přidáme to, o kolik jsme zadluženi v přítomnosti a jak tomu bylo v minulosti, lehce zjistíme, že celý tento pokrok je pouhým zdáním, které je založeno na narůstajícím dluhu.  

Individuální a společenský rozvoj jsou tedy úzce provázány a jeden na druhém jsou bezprostředně závislé. Není to však vazba jednosměrná. I úroveň společenského rozvoje vytváří konkrétní společenské klima, které ovlivňuje náš individuální rozvoj. Tato vazba je při tom opět velmi přímočará. Když je společenská úroveň vyšší než je ta naše individuální, tak je náš rozvoj podporován a vše nám jde snadno. Pokud je naopak společenská úroveň rozvoje nižší, než je naše individuální, náš rozvoj je velmi obtížný a musíme vynaložit velké úsilí už jenom na to, abychom si svoji dosaženou úroveň udrželi. Tuto skutečnost si však spousta z nás neuvědomuje. Z tohoto důvodu také nefungují žádné revoluce a záchranu také nelze čekat od žádného spasitele.

Pokud se nad touto problematikou zamyslíte, přijdete zřejmě na to, že rozvoj lidského druhu neprobíhá směrem k lepšímu. To, čeho jsme v současnosti na celosvětové úrovni svědky, spíše vypovídá o tom, že se jako lidstvo blížíme do neslavného finále. Když se vývoj neubírá požadovaným směrem, je nepodařený pokus ukončen. Následně vše začíná od začátku. O těchto událostech můžeme v lidské minulosti nalézt dostatek důkazů. Třeba ale ještě není pozdě. Pokud si to většina z nás dokáže uvědomit a prostřednictvím urychlení svého seberozvoje  přiloží ruku ke společnému dílu, nemusí být ještě pozdě. V opačném případě bychom se měli smířit s neodvratným koncem této fáze nepovedeného lidského experimentu. Už pokolikáté? Jako lidský druh jsme totiž zřejmě nepoučitelní.