Jak dalece žijeme v realitě a kolik naší individuální reality tvoří iluze? Hledání odpovědí na tuto otázku je tématem dnešního příspěvku k zamyšlení.
Pod pojmem virtuální realita si většinou představíme nějaké brýle na očích a speciální technologii, která nám umožní vstup do iluzorního prostředí. Možná ale nevíte, že naši specialisté jsou v této oblasti jedni z nejlepších na světě. Této technologii se ale věnovat nebudeme.
Každý z nás žije ve své vlastní realitě, která se od těch ostatních může značně lišit. Žádná celková, jednotná realita pro všechny neexistuje. Naše individuální realita se skládá ze dvou částí.
Vnější část virtuální reality je vytvářena působením našeho okolí, zejména prostřednictvím sdělovacích prostředků. Na jedné straně jsou nežádoucí informace zamlčovány. Nehodící se objevy nejsou prezentovány a nehodící se události nejsou sdíleny. Tím se omezuje úplnost reality, na jejímž základě by si člověk mohl udělat vlastní objektivní názor na prostor, ve kterém žije. Oproti tomu jsou prezentovány zkreslující až vysloveně lživé informace. Alternativní pravdivé informace jsou znevažovány a zesměšňovány. Tento přístup v nás má vyvolávat nejistotu a strach. Do této oblasti je nutno také zahrnout zaměňování obsahu dlouhodobě zavedených pojmů a termínů. Tento přístup umožňuje pozvolna a nenápadně měnit obsah naší reality. Projevy této oblasti můžete v poslední době vidět zejména v oblasti UFO, chemtrails, politiky, vakcinování, školství, historie a mnohých dalších. Nepohodlné informace jsou přiznávány neochotně, postupně a pouze v nezbytně nutném rozsahu. Zde je velký rozdíl podle toho, jestli jsme odkázáni pouze na oficiální informace, nebo jestli se o realitu našeho života zajímáme i na různých alternativních zdrojích. Tyto vnější příčiny v každém z nás vytváří naši osobní, ale i skupinovou realitu.
Kromě toho si každý z nás svoji vlastní virtuální realitu vytváří sám. Základním činitelem zřejmě bude okruh našich zájmů a lidí, se kterými se stýkáme. Funguje to podle onoho známého „vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá“. Tento faktor si většinou vůbec neuvědomujeme. S něčím naprosto odlišným jsem se setkal pouze na vojně, kdy jsme měli v jednotce zastoupeny všechny kategorie společnosti. Na jednom konci rozpětí byl člověk se dvěma vysokými školami zaměřenými na matematiku, který byl ale v reálném životě zcela nefunkční. Na druhém konci spektra byl bačův pomocník, kterého jsme učili číst a psát. V reálném životě však byl velmi úspěšný a nakonec dokázal vyhrávat celoarmádní odborné soutěže. Dalším důležitým faktorem je naše osobní zaměření, které nás odlišuje od ostatních. Pouze pro příklad uvedu: materialisté a ezoterici, ateisti a věřící, optimisti a pesimisti. Osobní realita těchto skupin je zcela odlišná. Jedná se však pouze o hrubé rozlišení. Každou tuto oblast můžeme dále dělit na mnohem menší části. Například u materialistů, jedni pijí pivo, jiní víno, někteří fandí hokeji, jiní fotbalu a tak dál. Obdobně je tomu v rámci ezoteriky, kde se její stoupenci dělí na spoustu jednotlivých, často nesmiřitelných směrů. Stejné je to u věřících, kteří jsou rozděleni do spousty církví a sekt.
Všechny uvedené a jistě i mnohé další faktory pak vytváří naši osobní – virtuální realitu, která se skutečnou realitou, ve které žijeme, nemá mnoho společného. Z těchto důvodů každý z nás prožívá svůj život jinak. Toto individuální nastavení vytváří vzájemné nepochopení a rozpory ve společnosti. Proto bychom si měli být tohoto faktoru vědomi. Teprve na základě tohoto vědomí pak můžeme začít uplatňovat vzájemnou toleranci, neřku-li lásku k bližnímu svému. Pokud si uvědomím, že já mám nějak nastavenou svoji realitu, tak chci, aby toto moje nastavení ostatní lidé respektovali a nevnucovali mi něco jiného, s čím nesouzním. Na základě tohoto vědomí bychom měli toto samé právo přiznat bez ohledu na odlišné nastavení i všem ostatním lidem. Bez této tolerance se poměry v naší společnosti nemohou zlepšit.
Samostatnou kapitolou je naše společná lidská virtuální realita, která je podmíněna našimi pěti smysli. To už je ale jiný příběh.