Vnější a vnitřní
V tomto článku se chci zamyslet nad způsoby lidského prožívání z hlediska orientace. Tato orientace může směřovat dovnitř nebo vně daného jedince. Toto rozdělení nemůžeme zaměňovat s psychologickým rozdělením na extroverty a introverty.
Nejprve se podívejme na vnější orientaci. Takto orientovaných lidí se v naší společnosti nachází převážná většina. Jak můžeme takto orientované jedince velmi snadno poznat? Ne podle toho, co říkají, ale podle toho jak se chovají. Jejich zájmy jsou orientované směrem ven. Uspokojuje je cestování, poznávání cizích kultur, navazování nových vztahů, adrenalinové činnosti, časté změny životního prostředí a podobně. Vně orientovaný člověk se musí neustále něčím zaměstnávat, je při tom jedno, jestli se jedná o nějakou činnost nebo poslech hudby. Důležité je pouze to, aby nemusel být sám se sebou. Jde v podstatě o mělký způsob prožívání, který musí být uspokojován neustálou další konzumaci vnějších a stále intenzivnějších podnětů. Výrazným ukazatelem jsou i postoje „to se mi líbí, to se mi nelíbí, to mám rád, to rád nemám, to mi chutná, to mi nechutná, to je dobře, to dobře není“. Dalším nápadným ukazatelem je změna nálad takto orientovaného člověka. Například pěkné, teplé a slunečné počasí může navozovat euforické stavy. Naopak chladné, deštivé a mlhavé počasí může navozovat stavy melancholie a deprese. Toto jsou neklamné známky slabé, nejisté osobnosti. Výrazné ukazatele můžeme najít i ve vztahové oblasti. Zde se můžeme setkat s prohlášením „zkazil jsi mi celý den, dovolenou, případně život“. „Chováš se ke mně hnusně, to jsi mi říkat neměl, teď jsi mě naštval“ a podobně. Společným jmenovatelem všech těchto hlášek je postoj „já nic, já muzikant, já jsem dokonalý, já na sobě nemusím nic měnit, já žádné problémy nemám, za všechno můžeš jenom ty, to ty jsi ten špatný, který mi nerozumí a který mi ubližuje“. Při vnější orientaci se často můžeme setkat i se snahou pomáhat druhým bez ohledu na vlastní schopnosti a možnosti. Tento přístup je také znám jako „klackem do ráje“. Vně orientovaný člověk svůj osobní neúspěch nepřipisuje vlastní nedostatečnosti, ale vnějším vlivům. Může za to počasí, učitel, vedoucí, rodiče, partner, společnost a nevím kdo ještě. V případě nemoci na venek orientovaný člověk hledá pomoc ve svém vnějším okolí. Je při tom jedno, jestli se jedná o lékaře, léčitele či šamana. Podstatné je, aby mu někdo pomohl vyřešit jeho problémy. V praxi nemusí být nutně splněny všechny vyjmenované ukazatele. S čím větším množství z nich se však setkáme, tím je vnější orientace člověka výraznější. Tato orientace je nebezpečná zejména v tom, že odvádí člověka od sebereflexe a brání mu v jeho efektivním seberozvoji. Proto se takto orientovaný člověk potýká stále s dalšími problémy, které mu trvale znepříjemňují život.
Druhým možným způsobem prožívání je vnitřní orientace člověka. Není to při tom zahledění do sebe. Ve své podstatě se v tomto případě jedná o pozorování vnitřních stavů a prožitků, které jsou vyvolány vnějšími podněty. Mluvení je v tomto případě nadbytečné, protože vše je v kompetenci daného člověka a požadování změn je zbytečné. Vzhledem k tomu, že tyto vnitřní změny probíhají nepřetržitě, není nutné vyhledávat žádné vnější podněty. Stejné prožitky je možno udělat doma, stejně tak jako na té nejdobrodružnější dovolené. Vzhledem k prohlubování citlivosti k tomuto ději dochází i v případě, že se vnější podněty zeslabují, případně schází docela. Proto upřednostňuje ticho a klid, při kterém se může plně soustředit na to, co právě dělá a prožívá. Vnitřně orientovaný člověk nerozlišuje „líbí – nelíbí, dobré – špatné“, protože to z jeho pohledu není zapotřebí. Oba dva stavy totiž vytváří obdobné vnitřní odezvy. Obdobně je tomu i s reakcemi na vnější povětrnostní vlivy. Vnitřně orientovaný člověk prožívá jinak i vztahovou oblast. Nemusí se při tom jednat pouze o kontakt s partnerem, ale s lidmi ve svém okolí všeobecně. Nezaměřuje se na to, co mu kdo řekl nebo udělal. Připouští, že každý se může chovat podle svého a je mu jasné, že se každý člověk chová, jak nejlépe může. Proto se na lidi ve svém okolí nezlobí, ale naopak ve svém nitru analyzuje, proč mu to či ono na jejich projevech vadí. Následně s tímto zjištěním pracuje tak, aby docílil vnitřní změny a příště mu to už nevadilo. Vnitřně orientovaný člověk sice rád jiným lidem pomůže, ale necítí to jako svoji potřebu či povinnost. Je mu totiž jasné, že předně musí svoje problémy chtít řešit každý sám. Bez tohoto předpokladu nikomu pomoct nejde. Obdobně je tomu v případě zdravotních problémů, při nich zastává pravidlo „sám jsem si je způsobil, sám si je musím vyřešit“. Ani vnitřně orientovaným lidem se neúspěchy nevyhýbají. Pokud k takovéto situaci dojde, je mu však jasné, že za to nemohou vnější okolnosti, ale vlastní neschopnost v takové situaci svoje záměry realizovat. Proto hledá příčiny svého neúspěchu a zpracovává je tak, aby příště vnější okolnosti jeho záměry nehatily. Vnitřní orientace člověku umožňuje potřebnou sebereflexi a průběžné zpracovávání odhalených problémů ho vede po cestě seberozvoje. Ta pak vnitřně orientovaného člověka přivádí ke klidu a spokojenosti.
Na základě uvedených aspektů se můžete velmi lehce zorientovat v tom, do které skupiny patříte a jestli vám tato orientace vyhovuje. Každý z nás má v tomto ohledu svobodnou volbu. V případě, že se rozhodnete změnit svoji orientaci z vnější na vnitřní, doporučuji začít třeba s vnímáním dechu. Dech je totiž životně důležitý proces, který nás doprovází celým naším životem. Při jeho uvědomování p nějaké době zjistíte, že se nejedná jenom o nádech a výdech, ale že mimo ně můžete identifikovat i spoustu dalších fází dechu. Od toho už je jenom krůček k vnímání dalších tělesných i psychických procesů. Na této dobrodružné cestě vám přeji mnoho úspěchů.