Rozdíl mezi náboženstvími
Pro neznalé není mezi těmito náboženstvími na první pohled žádný podstatný rozdíl. Ve většině případů to jsou náboženství uznávající jednoho Boha. Proto by se mohlo zdát, že se jedná jenom o odlišné pojmenování jednoho a téhož. Ve skutečnosti se však jedná o zcela odlišná a neslučitelná náboženství. V čem se tedy tento zásadní rozdíl nachází?
Podle odborného stanoviska Mgr. Jana Kozáka východní náboženství vykřesává jiskru poznání a západní náboženství je pouze náboženstvím nápodoby. Podle této definice má východní náboženství sluneční charakter a západní náboženství charakter měsíční. Detailní rozbor těchto tvrzení můžete najít v knihách a přednáškách autora na jeho stránkách.
Domnívám se, že autorův obsáhlý profesionální výklad můžeme také srozumitelně zjednodušit. Podstatou východních náboženství je práce s věřícím samotným. Jde o jeho kvalitativní změnu, která je prostřednictvím osobní zkušenosti realizována v rovině příčin. Jde tedy o jeho osobní kvalitativní růst, který se projevuje nárůstem jeho aktuálně dosažené etické úrovně. V tomto přístupu jde o to, aby věřící dosáhl osobní úroveň potřebnou k přirozenému naplňování stanovených kritérií. Náboženské promluvy nemají charakter kázání, ale předávání teoretických informací potřebných k realizaci osobního rozvoje. V tomto případě věřící nemá problém s „hříchem“, protože ho nikdo nehodnotí a nemoralizuje. Případné porušování pravidel pouze ukazuje na úroveň jeho aktuálního poznání. Nic není černobílé a tak se dnes i v této oblasti můžete setkat s nic nechápající nápodobou. V těchto případech se nejedná o nic jiného než o degeneraci těchto náboženství.
Na rozdíl od toho, západní náboženství s věřícími pracují v rovině důsledků. Na této úrovni je požadována nápodoba, díky níž nejde věřícího kvalitativně změnit. Jedná se pouze o vědomou nápodobu předložených pravidel, která má věřící dodržovat. V žádném případě tato náboženství nemají žádný zájem na kvalitativním růstu věřících. Při jejich kvalitativní změně by totiž dříve či později museli prohlédnout skutečnou podstatu těchto náboženství. Tato náboženství dokonce zavrhují individuální práci na sobě. Spásu lidské duše odjímají člověku samotnému a předávají ji do kompetence spasitele. Díky tomu musí tato náboženství řešit problémy věřících s „hříchy“. Z tohoto důvodu byly vytvořeny instituty zpovědi a odpustků. Náboženské promluvy v tomto systému nemají vzdělávací charakter, ale moralizují, aby věřící věděl, jak se má chovat.
Islám z tohoto úhlu pohledu patří mezi západní náboženství. Nejde v něm o osobní růst věřících, ale o jejich slepou poslušnost. Pravidla jejich chování jsou definována zákony šaria, obdobně jako u křesťanů v desateru. Tento pohled však platí pouze pro hlavní proud. Existují i výjimky. Je jimi například sůfijská tradice, nebo sekta ismáilitů známých jako asasíni. O rozdílnosti jejich podstaty a neslučitelnosti s hlavním proudem svědčí také jejich tvrdá perzekuce ze strany stoupenců hlavního směru.
Popsaný přístup neplatí pouze v oblasti náboženství, ale jde o přístup k životu každého z nás. Při řešení svých životních situací je každopádně dobré, když si uvědomíte, jestli se nacházíte v oblasti příčin, nebo jestli jenom zbytečně plýtváte energií v oblasti důsledků. Pokud se chcete ve svém životě a v současné společnosti dobře orientovat, měli byste ve vlastním zájmu vědět co nejvíce o otázkách karmy, která se nachází v oblasti příčin. Jestli nemáte v této oblasti dostatek zkušeností, bude dobré, když se v ní dovzděláte. Všechno, co vás v životě potká, i mnohá společenská dění vám pak budou připadat mnohem srozumitelnější.