Virtuální realita
Na úvod se podívejme, co nám o tomto termínu prozradí Wikipedie.
Virtuální realita je technologie umožňující uživateli ocitnout se v simulovaném prostředí, ideálně doprovázené jeho interakcí s ním. Technologie virtuální reality vytvářejí iluzi skutečného světa (např. při výcviku boje, pilotování, lékařství), nebo fiktivního světa počítačových her.
Jde o vytváření zejména vizuálního, někdy sluchového, hmatového či jiného zážitku budícího subjektivní dojem skutečnosti pomocí různých zařízení připojeným k výpočetní jednotce, která realistické vjemy pro uživatele generuje. Běžně se jedná o stereoskopické zobrazovací zařízení v podobě náhlavní soupravy, volitelně s jedním či několika periferiemi obsahujícími senzory pro snímání jejich pozice. Tyto slouží zejména pro interakci s virtuálním prostředím (ovladače) nebo odhadu a vizualizaci pózy uživatele (senzory pro snímání pohybu).
Obávám se, že je tato definice příliš úzce zaměřena a pro naši potřebu vyžaduje rozšíření. Virtuální realita je ve své podstatě něco neskutečného, co existuje pouze v našich představách. Z pohledu vzniku můžeme virtuální realitu rozdělit do dvou základních oblastí. V duchu uvedené definice se jedná o technickou oblast. Jako stejně důležitou však spatřuji i oblast politicko-informační, kterou vytváří politická reprezentace za využití sdělovacích prostředků.
S technickou virtuální realitou se setkáváme od padesátých let dvacátého století, kdy byla poprvé použita v Divadle zážitků. V čase můžeme zaznamenat její značný kvalitativní rozvoj. Od prvních primitivních trenažérů v autoškolách až po dnešní mnohem dokonalejší letecké trenažéry používané pro výcvik pilotů. Bouřlivý rozvoj nastal zejména s rozvojem a rozšířením výpočetní techniky. Dnes najdeme její nezastupitelné uplatnění zejména v lékařství, sportu, konstrukci, kosmickém programu, armádě nebo masově nejrozšířeněji v oblasti zábavy.
Ve svém zamyšlení se nebudu zabývat podstatou a technickým provedením virtuální reality. Pokud je virtuální realita používána rozumně, jsou uvedené příklady jistě značným přínosem pro rozvoj společnosti. Virtuální realita má ale i svoji odvrácenou tvář, která skýtá pro naši společnost i nás samotné značná rizika. Proto se budu věnovat zejména této oblasti.
Tak jak se zvyšují technické možnosti, virtuální realita se stále více vkrádá do našich životů. Mladší z nás si to ani neuvědomují, pro nás starší je ale tento posun jasně patrný. Podívejme se jenom na oblast mobilních telefonů. Někteří si možná ještě pamatujeme, kdy byla pevná telefonní linka výsadou vyvolených a na její zapojení se čekalo mnoho let. Podle toho se také odvíjel náš život. Domluvené termíny a místa platily, protože jejich průběžné změny nebyly možné. Vzhledem k takto vybudovanému pocitu zodpovědnosti pro nás nebyl problém se setkat. V dnešní neustále se měnící době se bez mnoha telefonátů ani nesetkáme. V minulosti šlo o fyzické setkání samotné, o obsah tohoto setkání a prožitek z něho plynoucí. Dnes jde spíš o tu komunikaci se setkáním spojenou. Tento virtuální pocit sounáležitosti nahrazuje prožitek vlastního setkání, na kterém si jeho aktéři mnohdy nemají ani co říct a už jsou v mysli zase někde jinde. Tento stav má značně negativní vliv na naši psychiku.
Původní funkce mobilů, tedy hlasová komunikace a psaní textových zpráv, je dnes již pouze okrajová. Nyní jde zejména o využívání různých aplikací, poslech hudby, fotografování atd. Dřív jsme se dokázali v okolním prostředí orientovat zcela přirozeně a většinou nám k tomu stačilo znát místo, na které se chceme dostat. Ve složitějších případech jsme potřebovali nanejvýš stručný návod. Naše okolí je v současnosti tak složité a neustále se měnící, že je problém se v něm orientovat i s pomocí navigace. Obdobně je to s jízdními řády, programy různých organizací a podobně.
V současnosti málokdo z nás vydrží být sám se sebou, natož aby věnoval plnou pozornost tomu, co právě dělá. Vnímání vnitřních procesů, které se v člověku nepřetržitě odehrávají, pak většinou patří pouze do oblasti sci-fi. Sledování těchto procesů je při tom tou skutečnou realitou, kterou prožíváme. Hudba, která nám duní téměř nepřetržitě do hlavy, vytváří naši virtuální realitu, která nás od té skutečné odvádí. Hlavním výsledkem tohoto poslechu je nesoustředěnost poslouchajícího. Pro ty z nás, kteří si ještě pamatujeme téměř posvátné chvíle poslechu LP desek na gramofonu je jasné, že se jedná i o degradaci hodnot samotné hudby.
Fotografování se stalo velmi snadným, většinou jde o různá selfí, která nám umožňují pochlubit se tím, kde právě jsme. Mnozí z nás dokonce pociťují neodolatelnou potřebu poslat svým známým fotografii jídla, které právě jí, či moučníku, který si dali ke kávě. Opět to vytváří virtuální pocit sounáležitosti s našimi blízkými, o kterých většinou nic hlubšího nevíme a při reálním setkání si s nimi nemáme ani co říct. Proto nám stačí prohlížet fotky, které dokumentují nás život, ale o jeho skutečných hodnotách vypovídají pouze velmi málo. Fotografie z naší starší minulosti jsou často velmi vzácné, a proto si jich i náležitě vážíme. Jsou s nimi mnohdy spojeny i prožitky jejich vyvolávání v temné komoře. Dnešní jednoduchost fotografování a snadná možnost úpravy fotografií v počítačových programech přispívá k povrchnosti těchto fotografií a degradaci jejich hodnot.
Další oblastí virtuální reality jsou sociální sítě. S touto oblastí nemám dostatek osobních zkušeností, proto ji zmíním jenom okrajově. Zde se realizuje spousta mladých lidí. Prostředí Faceboku, Instagramu a nevím ještě jakých sociálních sítí člověku umožňuje vydávat se za někoho jiného a nabývat pocitu zvýšené sebedůvěry a důležitosti. Děje se tak bez ohledu na ztrátu osobní bezpečnosti vlastní i svých rodinných příslušníků včetně dětí. Někde jsem slyšel, že kdo není na síti, jako by nebyl. Přiznám se, že jsem v tomto ohledu rád, že nejsem.
Výpočetní technika od samého začátku umožňuje hraní her. Jejich kvalita a náročnost se s rozvojem techniky neustále zdokonaluje. Od devadesátých let minulého století jsou v tomto ohledu i brýle pro virtuální realitu, které tyto hry přivádí k dokonalosti. Ve své podstatě se jedná o rozšíření možností využití používání virtuální reality v oblasti konstrukce a nácviku různých složitých, či nebezpečných činností. Svého času jsem se rozhodl udělat s touto oblastí osobní zkušenost zaměřenou na působení her na naši psychiku. Omezil jsem ji pouze na hraní dvou verzí Prince z Persie a jedné verze Doomu. Shledal jsem, že hraní počítačových her značně naši psychiku ovlivňuje. Jedná se zejména o vytváření závislosti, která člověka vede k nezodpovědnosti a opomíjení i základních životních potřeb. V případě, že se jednalo o agresivní hru, pozoroval jsem znatelný nárůst agresivity i ve svém běžném životě. Z těchto důvodů hraní těchto her nemohu v žádném případě doporučit. Enormní nebezpečí pak bude v této oblasti hrozit dětem a mládeži. Pokud tedy hrát, tak velmi uvážlivě.
Samostatnou kapitolu virtuální reality vytváří politika a sdělovací prostředky. Tuto oblast si většinou uvědomuje pouze málokdo. Jejich působení je ve své podstatě velmi jednoduché. Informování o skutečné realitě stačí vhodně zcenzurovat. Některé „vhodné“ informace se zdůrazní a jiné „méně vhodné“ se zamlčí. Patří sem i vytváření iluze o prosperitě naší společnosti, která je založena na státním i individuálním dluhu. Vždyť bez celoživotního zadlužení by většina z nás neměla ani kde bydlet. Tak o jakou prosperitu a životní úroveň ve skutečnosti jde? Těmito způsoby v našem vědomí vzniká zcela jiná realita, než je ta skutečná. Takto vytvořenou virtuální realitu pak prožíváme a chováme se podle ní. Zkuste se z tohoto pohledu zamyslet nad prohlášením našeho premiéra, že jsme se tak dobře jako nyní nikdy v minulosti neměli. S mojí realitou to však nekoresponduje. Pamatuji si totiž dobu, kdy se realizovali velké stavby v podobě přehrad a elektráren, které se využívají dodnes. Běžný člověk si byl schopen svépomocí postavit rodinný dům či chatu, aniž by se při tom zadlužil. Naše současná prosperita stejně tak jako demokracie a mnoho dalšího je totiž pouze součástí naší virtuální reality.
Skutečnou realitou je, že se naše lidské prožívání postupně přesouvá od skutečné reality k realitě virtuální. Je jenom na nás, jestli chceme prožívat naše skutečné životy, nebo jestli se spokojíme s jejich virtuální podobou. Jestli se přikloníme na stranu skutečného prožívání, musíme pro to něco udělat. Jestli se spokojíme s tou virtuální, nemusíme pro to dělat vůbec nic, vývoj jde totiž tímto směrem.
K prohlédnutí tohoto dění stačí poměrně málo, zajímat se o okolní dění a získávat informace z různých zdrojů. Pro příklady nemusíme chodit daleko, stačí si vzpomenout na listopad 89. K dosažení skutečných cílů byla navozena virtuální realita, která přiměla lidi, aby je bez ohledu na vlastní zájmy prosadily.
Těmito způsoby dochází k postupnému přesunu od reality k virtualitě. Každopádně všem doporučuji se nad touto oblastí náležitě zamyslet a na základě takto získaného poznání začít měnit svůj život.