Lidská evoluce
Spousta lidí o tématu lidské evoluce vůbec neuvažuje. Prostě tak nějak automaticky předpokládá, že se všechno vyvíjí k vyšší dokonalosti v duchu Darwinovy evoluční teorie. Je tomu ale opravdu tak? Optimisté jsou přesvědčeni o tom, že se člověk kvalitativně vyvíjí, z čehož vyplývá i pozitivní vývoj celé lidské civilizace. Pokud se nad tím hlouběji zamyslíme, zjistíme, že ve skutečnosti všechno může být i jinak. Konec konců posuďte sami. Pro názornost si tuto problematiku rozdělme do několika základních oblastí. Podívejme se, je-li tento předpoklad pravdivý.
Při svých úvahách bychom měli vycházet z toho, co je pro všechny lidské epochy společné. Tímto společným jmenovatelem je zákon příčiny a důsledku, chcete-li karma. Tento faktor zásadním způsobem podmiňuje vývoj nás samotných, národů i celé naší civilizace. Jeho dokonalé poznání či neznalost stojí za všemi našimi úspěchy i nezdary. Dobrou zprávou je to, že tyto procesy můžeme svým jednáním aktivně ovlivnit. Všechny ostatní přírodní vlivy jsou objektivně dané, ať jde o sucho, mokro, chlad či teplo. Tyto přírodní vlivy nejsme schopni svou činností aktivně ovlivnit. Můžeme na ně pouze reagovat, předvídat je a minimalizovat jejich negativní dopady. Navíc některé procesy probíhají podle předurčených pravidel. Tak jak o tom vypovídá Calhounův experiment, s jehož obsahem se můžete seznámit například zde.
Nejdříve se podívejme na individuální fyzickou stránku naší evoluce. V této souvislosti jsem slyšel sice dost tvrdé, ale velmi výstižné prohlášení jedné lékařky. „Když dáte dohromady dvě herky, nikdy z jejich potomka nebude závodní kůň“. Toto lidové prohlášení zcela odpovídá duchu Darwinovy teorie, kdy přežijí pouze ti nejzdatnější. Proto jako základní kritérium můžeme porovnat naši fyzickou schránku. Podívejme se třeba na stav tělesné konstrukce. Všeobecný nedostatek pohybu u většiny lidí vede k celkové tělesné degeneraci. Počínaje atrofováním svalstva, oslabenou imunitou, civilizačními chorobami, neplodností, zhoršeným zrakem, alergiemi a nevím čím ještě. V podstatě každá oblast, na kterou se podíváme, v průběhu času doznala značného zhoršení. Těžko tedy můžeme hovořit o nějaké evoluci, tedy pozitivním vývoji. Zarážející je přitom zejména to, že se jako hlupáci nevěnujeme odhalování a odstraňování příčin tohoto stavu, ale svoje úsilí zaměřujeme na řešení jejich důsledků. Například neřešíme příčiny neplodnosti, ale zaměřujeme se na asistovanou reprodukci, kterou považujeme za velký úspěch moderní vědy a zdravotnictví. Za mých mladých let přitom byl největší problém jak partnerku neoplodnit, po pár desetiletích je však už problém přesně opačný. Stejně tak v minulosti v podstatě neexistovaly žádné alergie, dnes je spíš vzácností, když někdo na něco alergický není. O autismu a dalších „civilizačních“ chorobách ani nemluvě. Samotná stavba těla se stává od pohledu nefunkční. Stačí, když se podíváme na způsob chůze. Ve většině případů se i u mladé generace setkáme s očividnými defekty. V této oblasti tedy najdeme spíš vývojový regres než progres.
Další oblastí, kterou můžeme v souvislosti s naší evolucí sledovat, je psychická oblast. Pokud se vydáme proti proudu času od přítomnosti směrem do minulosti, můžeme posoudit svůj osobní rozvoj. Jestli jsme šli životem všímavě, bude naše celkové vědomí zřejmě větší, než tomu bylo v minulosti. Je to dáno našimi získanými zkušenostmi a rozkrytím vazeb jednotlivých souvislostí. Podívejme se však na naše odborné znalosti a dovednosti. Zřejmě budete stejně tak jako já v němém úžasu zírat na to, čeho všeho jste byli v minulosti schopni. Co a v jaké kvalitě jste byli schopni vytvořit. Pokud opustíme individuální rovinu a podíváme se na větší vzorek lidské populace, setkáme se zřejmě opět s určitou mírou degradace. Můžeme například srovnat znalosti, které jsme měli po absolvování školy, se znalostmi absolventů téže či obdobné školy v současnosti. Opět se zřejmě shodneme na tom, že se bude jednat o nebetyčný rozdíl. Nejedná se při tom pouze o nějaký subjektivní dojem. V oficiálních vědeckých výstupech se totiž dozvíme, že IQ populace postupně klesá. Nejedná se při tom pouze o měřitelné IQ, ale přímo i o kapacitu a samotnou hmotnost mozku. Zde by jistě stálo za to najít příčinu tohoto stavu. Toto všechno jsou pouze vnější aspekty naší evoluce. Skutečná evoluce však spočívá v rozvoji zcela jiné oblasti. Jedná se o rozvoj lidských kvalit. Ani zde však nenajdeme žádný reálný pokrok. Nedostatky lidských kvalit jsou ve skutečnosti stále stejné. Všude kolem sebe se můžeme setkat se lhaním, podvody, touhou po moci a násilím. Pouze k realizaci těchto patologických potřeb máme mnohem větší možnosti, než tomu bylo v minulosti. Podívejme se například na to, jak se vyvíjela možnost realizovat touhu po moci. Od klacku, přes meč, střelné zbraně, rozsáhlé armády až po jaderné rakety a viry v poslední době. V minulosti se tyto psychické úchylky daly realizovat pouze na omezeném teritoriu. Dnes se toto teritorium rozšířilo do celosvětového měřítka a pokrylo celou planetu. Touha po moci je při tom stále stejná, jenom má ke své realizaci mnohem větší možnosti. V této oblasti se domnívám, že je sice obsah stále stejný, ale její realizace je společensky mnohem nebezpečnější. Náprava této oblasti přitom existuje například v podobě Buddhova učení již více než dva a půl tisíce let. Jde jenom o vůli chtít svoji psychiku nějak kultivovat.
Zajímavá je určitě i společenská oblast. Další oblastí argumentace může být technický rozvoj naší civilizace. Ve všeobecnosti s tím jistě můžeme souhlasit. Máme k dispozici poměrně vyspělou techniku, kterou jsme schopni v určité míře využívat, nebo v některých případech spíše zneužívat. V reálu jsme schopni využívat pouze malou část nabízených možností. Zamyslete se nad tím, kolik funkcí prakticky využíváte ve svém počítači, mobilním telefonu, fotoaparátu a ostatní technice, kterou vlastníte. Zřejmě budete nuceni konstatovat, že se jedná pouze o zlomek všech jejich možností. A to už nemluvím o tom, kolik těchto zařízení jsme sami schopni reálně vyrobit nebo zkonstruovat. Stačí se na chvíli vžít do role Robinsona na pustém ostrově a rázem budeme mít v oblasti svých schopností jasno. Při objektivním pohledu budeme muset připustit, že zde máme nějakou vědeckou a technologickou špičku, která dané oblasti rozumí, a pak širokou skupinu lidí, kteří o ní nic neví a jsou rádi, že tuto techniku dokáží nějak využívat. V této souvislosti se také můžeme podívat na starší historii lidské společnosti. Při objektivním pohledu budeme opět nuceni konstatovat, že mnoha archeologickým artefaktům vůbec nerozumíme a proto je alibisticky zařazujeme do kategorie náboženské problematiky. V této souvislosti za zmínku jistě stojí i politická oblast, která doznala téměř naprosté „dokonalosti“. Její „dokonalost“ spočívá zejména v její protilidovosti a skutečnosti, že je prováděna pouze v prospěch mocných tohoto světa a jim přisluhujícím politiků. Obdobně můžeme spatřovat úpadek umění, morálky i vztahů. Stačí, když si uvědomíme absurdnost v současnosti prosazované myšlenky trvale udržitelného rozvoje v konfrontaci s omezeným množstvím zdrojů. Osvědčené společenské modely, jako jsou rodina, pohlaví se kterým jsme se narodili a sexuální orientace jsou nahrazovány novodobými experimenty s těmito hodnotami. Z mého pohledu se tedy opět nejedná o žádný pokrok.
Nakonec se podívejme na duchovní oblast. Za všemi předcházejícími oblastmi jako jejich prapodstata stojí jejich duchovní rozměr, který je v naší současné společnosti opomíjen. V duchovní oblasti svoji nezastupitelnou roli paradoxně zastává materialismus, jehož základní pilíře vytváří věda. Stačí se však podívat na její podstatu. Pod pokličkou najdeme podvádění, netoleranci a zaslepenou víru. Kromě materialismu při tom jako civilizace máme k dispozici ještě několik základních církví a z nich spoustu odvozených sekt. Ve všech těchto případech se při tom jedná o organizace založené na slepé víře jejich stoupenců. Jak je to snadné pouze slepě věřit a nezatěžovat se pochybnostmi a hledáním skutečné reality. Výjimku v této oblasti můžeme najít pouze v podobě kvantové fyziky, která vědecky nachází propojení mezi duchem a hmotou. Její poznatky začínají potvrzovat informace uváděné v tisíce let starých Védách. Proto se nemůžeme divit, že tento směr není nijak společensky preferován. Tedy opět můžeme zjistit, že v této oblasti ještě zdaleka nejsme tam, kde byli třeba naši dávní pohanští předkové.
Pokud se nezaujatě podíváme na svět, ve kterém žijeme, jsme nuceni konstatovat, že vše kolem nás podléhá destrukci a je úplně jinak, než je nám prezentováno. Tento princip se uplatňuje vždy, pokud do procesu nevnášíme zvenčí energii na jeho udržení či rozvoj. I v tomto případě však plně platí, že vše, co se zrodilo, musí zestárnout a nakonec i zemřít. Vlastním úsilím a vnášením energie tento proces můžeme jenom zpomalit a konečný zánik pouze oddálit. Z těchto důvodů toto pravidlo můžeme použít i v případě naší evoluce. V globálním rozsahu nemůžeme najít nic, co by nasvědčovalo vnášení energie do evolučního procesu. Výjimku tvoří pouze pár jedinců, kteří jenom nepřežívají, ale na svém rozvoji aktivně pracují. Vnášením energie prostřednictvím svého úsilí sice destrukční proces nemohou zastavit, ale mohou alespoň docílit posun ve svém individuálním rozvoji. Takto získaný stav pak zúročí ve své další inkarnaci. Proto je jenom na vás, jestli zůstanete součástí degradující většiny, nebo se z ní vyčleníte a půjdete cestou individuálního seberozvoje.
Za zamyšlení jistě stojí i to, že tu před námi byla spousta vyspělých civilizací a ani jedné z nich se nepodařilo svůj rozvoj udržet. V této souvislosti mne napadá, že se v těchto případech nejedná o nic jiného, než o spáchání společenské sebevraždy. Pokud se vám tento námět na zamyšlení zdá být příliš individuální a pesimistický, doporučuji vám odborný názor profesionála, prof. Miroslava Bárty. Z jeho rozsáhlé práce vám mohu doporučit zejména jeho poslední práci Sedm zákonů – jak civilizace vznikají, dosahují vrcholu a upadají. V této souvislosti si předem můžete tipnout, kolik těchto zákonů již naše civilizace naplňuje.
Udělat si v těchto oblastech jasno je prvním předpokladem k vymezení vlastního postoje k probíhajícímu i nastávajícímu dění. Pokud k lidské evoluci nepřiložíme ruku k dílu, tak žádná evoluce nebude.