Nepřítel
Už dlouhou dobu můžeme nejen slyšet, ale i prakticky sledovat rozdělení společnosti na dvě názorově podstatně odlišné skupiny. Je dlužno připomenout, že tento stav není výsadou naší společnosti. Uvedené tendence můžeme sledovat v podstatě ve všech státech světa. Zdůvodňováno je to většinou tím, že nějaká vůdčí osobnost danou společnost rozděluje. U nás to je prezident Zeman, v USA prezident Trump, na Slovensku bývalý premiér Fico a podobně. Vždycky se najde někdo, na koho se tento stav dá svést. Dle mého názoru se ale jedná o jeden ze základních principů společný většině lidí. Podívejme se na to, v čem spočívá příčina tohoto stavu.
Ve většině případů se jedná o nepřijímání názorů někoho jiného. A kdyby jenom to, dokonce i v odmítání toho, že někdo jiný názor může mít. V praxi pak většinou opozice odmítá legitimitu postojů „demokraticky“ zvoleného vedení. Na oplátku toto vedení odmítá názory těch, kteří jej do vedení zvolili. Jak to tedy s tímto nepřijímáním je. Málokdo si v běžném životě uvědomuje, že nepřijímání jiného názoru není ničím jiným, než nejnižším stupněm nenávisti. Mimo jiné to také vypovídá o tom, že rozdělujeme věci na dobré a špatné. Ty dobré jsou pochopitelně ty naše a ty špatné jsou pochopitelně ty cizí. Mimo jiné to také vypovídá o pocitu vlastní nadřazenosti, kdy mít nějaký vlastní názor jsem oprávněn mít jenom já a druhým toto právo odmítám přiznat. Již těmito svými postoji tedy každý z nás rozděluje naši společnost.
Na základě tohoto přístupu si vytváříme vnějšího nepřítele, který si dovoluje mít svoje vlastní názory a ohrožuje naše vlastní názory. V těchto případech u postižených najdeme sníženou sebeúctu a sebedůvěru, které podmiňují stav nejistoty. Vnější nepřítel v nás vytváří pocit ohrožení a tím i emoce strachu. Tento strach nás ve svém důsledku nejen ochromuje v našem jednání, ale je i příčinou našich fyzických nemocí. Navenek se pak projevuje zvýšenou agresivitou ke svému okolí. Tohoto vnějšího nepřítele jsme si však vytvořili mi sami. Ve skutečnosti nikdo takový jako vnější nepřítel neexistuje. Proč tedy k tomuto sebedestrukčnímu jednání dochází?
Odpověď na tuto otázku je ve své podstatě opět jednoduchá. Snažíme se odvést pozornost od svého vnitřního nepřítele. Ten je totiž zodpovědný za všechny naše problémy a aktuální stav, ve kterém se momentálně nacházíme. Tím se dostáváme na počátek kruhu, kde je zapotřebí hledat příčiny tohoto našeho jednání.
Kdo jsou tedy ti naši vnitřní nepřátelé? Předně se jedná o naše ego, které se snaží prosadit bez ohledu na dopady, které to pro člověka bude mít. Uprostřed pomyslného spektra bych umístil nedostatek sebelásky, ze které vychází i náš vztah k našemu okolí. Na konci tohoto spektra pak shledávám strach ve všech jeho podobách, počínaje neprosazením se, selháním a dalšími.
Názorový rozkol ve společnosti tedy není možno řešit ani formální změnou pravidel, ani vzájemnou výměnou znesvářených stran. Tím můžeme dosáhnout pouze různé varianty téhož scénáře. Skutečné řešení problému má přitom v rukách každý z nás. Teprve když se zbavíme všech svých vnitřních nepřátel, docílíme vnitřního klidu, který se následně začne projevovat i navenek.
Uvedené zákonitosti samozřejmě platí nejen v celé společnosti, ale ve všech ostatních oblastech, jako jsou vztahy, přátelství, či partnerství.
Ve své skutečné prvopodstatě nejde o nic jiného než o věčný boj Světla a Temnoty. Je na každém z nás, na kterou stranu se přidáme. Začít můžeme třeba tím, že ostatním lidem přiznáme ta samá práva, která si nárokujeme my sami.