Mravenci
Tak jsem zase jednou chodil po meditačním chodníčku. Všechno probíhalo jako obvykle až do okamžiku, kdy jsem nechtěně zašlápl mravence. Byl to velký mravenec, který je běžně znám jako „lesní“. Můj chodníček jich totiž křižovala spousta. Netuším, jestli se jenom tak poflakovali, nebo jestli také provozovali meditační praxi. Ale to s podstatou tohoto příběhu určitě nijak nesouvisí.
Když jsem dorazil na otočku a podíval jsem se na zem, strnul jsem v nevěřícím údivu. Okolo mých nohou stály ve dvou skupinách sešikovány desítky mravenců. Od pohledu vypadali jinak než ten zašlápnutý. Měli jasně červenou barvu a byly štíhlejší, jako by měli vysportovaná těla. Při prvním pohledu mne zaujala jejich formace. Čelně přede mnou stál pouze jeden mravenec, evidentně hlavní velitel. Z boku u každé nohy stála přesně sešikována skupina mravenců, za kterou zase stál jeden mravenec, evidentně velitel dané útočné skupiny. Připadal jsem si jako těsně před bojem. Na jeho začátek jsem nemusel dlouho čekat. Celá situace se odehrávala jako v němém filmu. Až na tři velitele se všichni mravenčí bojovníci najednou vrhli na moje bosé nohy. K mému údivu se ale nepustili do jejich holé kůže, ale začali velkou rychlostí šplhat vzhůru po mých kalhotách. Než jsem se vzpamatoval, dorazili mi mravenci až ke kolenům. Vzhledem k tomu, že jsem se nechtěl dočkat finální fáze jejich útoku, rychle jsem je setřásl. Mravenci se rozletěli do širokého okolí. Poté jsem ustoupil, abych se vzpamatoval, prohlédl kalhoty a mohl pokračovat v meditaci.
Potom jsem se vrátil na konec (začátek) meditačního chodníčku. O to větší bylo moje překvapení, když jsem tam našel přesně stejnou sestavu mravenčích bojovníků jako před chvílí. Nechápal jsem, jak se tak rychle dokázali znovu vrátit na svoje původní místa. Celá situace se přesně opakovala. Jednoznačně dokonale organizovaný útok mravenců, jejich setřesení a můj následný ústup. Organizovanost mravenců a jejich bojové odhodlání na mne udělalo opravdu velký dojem.
Nenechal jsem se odradit a svůj postup znovu zopakoval. Bylo to jako v nějakém hororu. Na otočce meditačního chodníčku jsem se opět, již po třetí setkal s dokonalou formací mravenčích bojovníků. Nechtěl jsem věřit vlastním očím. Byl jsem udiven, proč mravenci neútočí na moje holé nohy a snaží se co nejrychleji vyšplhat nahoru. Evidentně jim bylo jasné, že je neohrožují samotné nohy, ale hlava, která je řídí. Toto poznání bylo zarážející, protože dokazovalo vysokou inteligenci útočících mravenců. Proto jsem mravence opět setřásl a ustoupil. Z titulu mnohem větší bytosti jsem je mohl do jednoho rozšlapat. Představa, že bych měl pouze s holýma rukama a zuby zaútočit na bytost velikosti mrakodrapu mně naplnila úctou k těmto malým hrdinům. Moje úcta k jejich hrdinství byla tak velká, že jsem se s nimi nemohl pustit do tak nerovného boje. Na místo toho jsem se s nimi pokusil vyjednávat. Mentálně jsem se jim omluvil za smrt jejich druha. Zajímalo by mě, jestli to byl jenom běžný příslušník mravenčí komunity, nebo nějaký její významný představitel. Ocenil jsem jejich statečnost a bojové dovednosti. Závěrem jsem jim slíbil větší opatrnost při chůzi po chodníčku. Čekal jsem na odezvu ze strany mravenčích bojovníků. I když jsem žádnou odpověď nezaregistroval, ti evidentně můj projev zaregistrovali a zřejmě je uspokojil. Jejich odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Jak se mravenčí bojovníci objevili, tak organizovaně také zmizeli a už jsem je víc neviděl. Kdyby nebyly dvě hodiny odpoledne a jasný, sluneční den, tak bych byl ochotný věřit tomu, že se jednalo pouze o děsivý sen.
Výsledek našeho střetnutí se při mojí další meditační chůzi pozitivně projevil. Já jsem si dával na mravence mnohem větší pozor a začal jsem ctít pravidlo, že mravenec přicházející z jakékoli strany má na meditačním chodníčku vždycky přednost. V praxi jsem však tuto zásadu nemusel příliš často používat. Převážná většina mravenců si evidentně také dávala mnohem větší pozor. Kolize s mravenci se totiž staly zcela výjimečné a moji další meditační praxi příliš neovlivnily.
Tato moje zkušenost mne přiměla k zamyšlení nad inteligencí, komunikačními schopnostmi a organizovaností mravenců. Jejich chování, se kterým jsem se setkal, ukázalo, že se dá jenom velmi těžko zařadit do kategorie pudového chování. Na základě této osobní zkušenosti se dřív přikláním k názoru, že na naší planetě souběžně žije víc různorodých civilizací. Určitě by stálo za to se o mravence začít seriózně a bez dosavadních předsudků zajímat.