Avatar 2
Ve vztahu k našemu člověku platí některá pravidla, která bychom měli znát, respektovat dodržovat a využívat.
Prvním pravidlem je to, co zpívá v jedné své písni Petr Janda „já, já, já, jenom já“. Nebo v širším měřítku Trumpovo „America First“. Jak si toto provokační tvrzení vyložit? Nejedná se o žádný egoismus, agresivitu, nadřazování a podobná negativa. Podstata tohoto výroku spočívá v tom, že naše kompetence jsou omezeny výhradně a pouze na našeho člověka, se kterým jsme propojeni. Jenom jeho můžeme využívat, jenom jeho máme na starosti a jenom za něho neseme zodpovědnost. Praxe je ve většině případů ale úplně jiná. Většinou se díváme kolem sebe, kde vidíme nedostatky, které u sebe nevnímáme. Není to v žádném případě prosazování svého člověka na úkor člověků jiných. Naopak se jedná o nevměšování se do kompetencí jiných člověků, které má na starosti někdo jiný. Má to pochopitelně hlubší pozadí. Naše vměšování by bylo pouze na základě povrchních znalostí, bez hlubších znalostí toho, co za jednáním konkrétního člověka stojí a co si potřebuje ve svém životě prožít. Proto každý zásah do kompetencí jiného člověka, byť by byl veden těmi nejlepšími úmysly, může naopak jeho potřeby velmi vážně poškodit. Toto pravidlo platí všeobecně, tedy i na naše nejbližší okolí. Do tohoto okruhu rozhodně patří i příbuzní, spolupracovníci a další. Na druhou stranu nás nemůže nikdo a nic zbavit zodpovědnosti za našeho člověka. Nemůžeme ji odevzdat lékaři, právníkovi, ani politickým zástupcům. Vždy a za všech okolností za svého člověka zodpovídáme pouze my sami. Ostatní na našem člověku mají zájem pouze do té míry, dokud z toho mají sami prospěch. To je ale ten lepší případ. Často se ale stává, že na základě svého prospěchu jednají v náš neprospěch. Když ale jednají v náš neprospěch, důsledky se vždy projeví v první řadě na našem člověku.
Z tohoto pravidla existují pouze dvě výjimky. V případě obou výjimek je jedná o energetické propojení našeho člověka s jiným člověkem. Toto propojení nám zakládá nárok a zároveň povinnost v rámci spoluzodpovědnosti za tohoto druhého člověka.
První výjimkou je vztah matky a jejího maloletého dítěte. V těchto případech se jedná o spoluzodpovědnost matky za poznání a vývoj člověka, kterého přivedla na svět a kterého má připravit na samostatný život. Duše, která nově vzniklého člověka dostala na starosti a má ho ovládat, nemá po narození zatím dost zkušeností, ale ani možností, aby se tohoto úkolu mohla sama zdárně zhostit. K umožnění této pomoci je ve většině případů realizováno energetické propojení mezi matkou a dítětem, kde matka podle míry své citlivosti vnímá, co dítě právě prožívá. Funguje to i naopak, kdy dítě, které je po této stránce mnohem citlivější, vnímá všechno, co prožívá jeho matka. Z tohoto důvodu se jedná o velmi choulostivé období, ve kterém vzniká spousta traumat, se kterými se bez pomoci ve většině případů potýkáme po zbytek života. V tomto ohledu považuji za důležité zdůraznit zodpovědnost matky za svoje prožívání, tak aby svoje dítě zbytečně nestresovala. Uvedený fenomén jistě potvrdí většina matek a všichni ti, kteří se v rámci regresního sezení prožívali jako malé děti. V této oblasti je důležitý ještě jeden aspekt. Tím je ukončení tohoto propojení mezi matkou a jejím potomkem. V okamžiku dosažení dospělosti dítěte je zapotřebí toto propojení vědomě přerušit a předat mladého člověka do kompetencí jeho právoplatného majitele. Pokud k němu včas nedojde, dochází k vytvoření dalšího nesamostatného „mamánka“, který je odkázán na trvalou podporu zvenčí.
Druhou výjimkou je pokročilý partnerský vztah, který funguje na stejném základě. V tomto případě dochází na základě dohody duší k vědomému propojení obou partnerů, kteří tím přebírají spoluzodpovědnost jeden za druhého. Dostávají tím zároveň kompetenci spolurozhodovat za svého partnera. Teprve na této úrovni opravdu nosíte svého partnera ve svém srdci, kde přesně vnímáte, jak se partner cítí a co právě prožívá. Tento stav věcně vystihuje výrok „dát někomu svoje srdce“. Míra a citlivost tohoto vnímání se prostřednictvím kultivace dá postupně zvyšovat až po naprosté splynutí. Jedná se o ideální stav partnerského soužití, který může nastat až po dovršení osobního vývoje. Proto se jedná o tak vzácný případ. K jeho navození brání především naše ego a strach ze ztráty vlastní integrity. Pokud se podíváte na propojení matky s dítětem, tak v něm právě tyto dva fenomény schází. Čtenářky jistě dovedou porovnat, jak odlišnou vazbu mají se svým dítětem a nakolik odlišná je jejich vazba s partnerem.
Tato problematika je pochopitelně mnohem rozsáhlejší a současně i zajímavější než životy, které běžně prožíváme. Proto je vhodné se jimi v rámci svého rozvoje hlouběji zabývat.