Osmidílná ušlechtilá stezka
„Jak se tedy, ó pane, v řádu Dokončeného odděluje od dění?“
„Osm věcí to je, otče rodiny, od kterých se v řádu Dokončeného mniši oddělují. Kterých osm? Žádnou bytost nezabíjet dovoluje stát při zabíjení tvorů stranou, brát jen nabízené dovoluje stát při braní nenabízeného stranou, mluvit pravdu dovoluje stát při lhaní stranou, nepomlouvat dovoluje stát při pomlouvání stranou, nepodléhat žádostivě choutkám dovoluje stát při žádostivých choutkách stranou, nekárat a nehanět dovoluje stát při kárání a hanění stranou, nezuřit a nezoufat dovoluje stát při vzniku a zoufalství stranou, nebýt domýšlivý dovoluje stát při domýšlivosti stranou. To je, otče rodiny, stručně řečeno, ne podrobně rozvedeno, osm věsí, od kterých se mnichové v řádu Dokončeného oddělují.“
„Těchto osm věcí, ó pane, Vznešeným jen stručně zmíněných, ne podrobně rozvedených, bych chtěl přece jen, ó pane, od Vznešeného, pohnutého soucitem, podrobně vyložit.“
„´Žádnou bytost nezabíjet dovoluje stát při zabíjení tvorů stranou´: to bylo řečeno. A to bylo řečeno? To zvažuje, otče rodiny, svatý učedník sám u sebe: ´Ona pouta, která by mě mohla učinit vrahem, tak začínám uvolňovat, uřezávat, neboť kdybych se stal vrahem, musel bych sám sebou pohrdat, kvůli vraždě, a když to tak zvažuji, všichni vědomí by mnou museli pohrdat, kvůli vraždě, a při zániku těla, po smrti, by přede mnou byla zlá cesta, kvůli vraždě. To je totiž právě to pouto, to je to omezení, totiž ta vražda. A když pak vzniká, právě skrze vraždu, zničující a sžíravý neklid, může mu ten, kdo se vraždy straní uniknout´. ´Žádnou bytost nezabíjet umožňuje stát při zabíjení tvorů stranou´: jestliže to bylo řečeno, tak to bylo proto řečeno.
´Brát jen nabízené dovoluje stát při braní nenabízeného stranou´: to bylo řečeno. A proč to bylo řečeno? To zvažuje, otče rodiny, svatý učedník sám u sebe: ´Ona pouta, která by mě mohla učinit zlodějem, ta začínám uvolňovat, uřezávat; neboť kdybych se stal zlodějem, musel bych sám sebou pohrdat, kvůli krádeži, a když to tak zvažuji, všichni vědomí by mnou museli pohrdat, kvůli krádeži, a při zániku těla, po smrti, by přede mnou byla zlá cesta, kvůli krádeži. To je totiž právě to pouto, to je to omezení, totiž ta krádež. A když pak vzniká, právě skrze krádež, zničující a sžíravý neklid, může mu ten, kdo se krádeže straní, uniknout´. ´Brát jen nabízené dovoluje stát při braní nenabízeného stranou´: jestliže to bylo řečeno, tak to bylo proto řečeno.
´Mluvit pravdu dovoluje stát při lhaní stranou´: to bylo řečeno. A proč to bylo řečeno? To zvažuje, otče rodiny, svatý učedník sám u sebe: ´Ona pouta, která by mě mohla učinit lhářem, ta začínám uvolňovat, uřezávat; neboť kdybych se stal lhářem, musel bych sám sebou pohrdat, kvůli lži, a když to tak zvažuji, všichni vědomí by mnou museli pohrdat, kvůli lži, a při zániku těla, po smrti, by přede mnou byla zlá cesta, kvůli lži. To je totiž právě to pouto, to omezení, totiž ta lež. A když pak vzniká, právě skrze lež, zničující a sžíravý neklid, může mu ten, kdo nelže, uniknout´. ´Mluvit pravdu dovoluje stát při lhaní stranou´: jestli to bylo řečeno, tak to bylo proto řečeno.
´Nepomlouvat dovoluje stát při pomlouvání stranou´: to bylo řečeno. A proč to bylo řečeno? To zvažuje, otče rodiny, svatý učedník sám u sebe: ´Ona pouta, která by mě mohla učinit pomlouvačem, ta začínám uvolňovat, uřezávat; neboť kdybych se stal pomlouvačem, musel bych sám sebou pohrdat, kvůli pomluvě, a když to tak zvažuji, všichni vědomí by mnou museli pohrdat, kvůli pomluvě, a při zániku těla, po smrti, by přede mnou byla zlá cesta, kvůli pomluvě. To je totiž právě to pouto, to je to omezení, totiž ta pomluva. A když pak vzniká, právě skrze pomluvu, zničující a sžíravý neklid, může mu ten, kdo nepomlouvá, uniknout´. ´Nepomlouvat dovoluje stát při pomlouvání stranou´: jestliže to bylo řečeno, tak to bylo proto řečeno.
´Nepodléhat žádostivě choutkám dovoluje stát při žádostivých choutkách stranou´: to bylo řečeno. A proč to bylo řečeno? To zvažuje, otče rodiny, svatý učedník sám u sebe: ´Ona pouta, která by mě mohla učinit otrokem žádostivé choutky, ta začínám uvolňovat, uřezávat; neboť kdybych se stal otrokem žádostivé choutky, musel bych sám sebou pohrdat, kvůli žádostivé choutce, a když to tak zvažuji, všichni vědomí by mnou museli pohrdat, kvůli žádostivé choutce, a při zániku těla, po smrti, by přede mnou byla zlá cesta, kvůli žádostivé choutce. To je totiž právě to pouto, to je to omezení, totiž ta žádostivá choutka. A když pak vzniká, právě skrze žádostivou choutku, zničující a sžíravý neklid, může mu ten, kdo se nestal jejím otrokem, uniknout´. ´Nepodléhat žádostivě choutkám dovoluje stát při žádostivých choutkách stranou´: jestliže to bylo řečeno, tak to bylo proto řečeno.
´Nekárat a nehanět dovoluje stát při kárání a hanění stranou´: to bylo řečeno. A proč to bylo řečeno? To zvažuje, otče rodiny, svatý učedník sám u sebe: ´Ona pouta, která mě nutí kárat a hanět, ta začínám uvolňovat, uřezávat; neboť kdybych měl kárat a hanět, musel bych sám sebou pohrdat, kvůli kárání a hanění, a když to tak zvažuji, všichni vědomí by mnou museli pohrdat, kvůli kárání a hanění, a při zániku těla, po smrti by přede mnou byla zlá cesta, kvůli kárání a hanění. A když pak vzniká, právě skrze kárání a hanění, zničující a sžíravý neklid, může mu ten, kdo nekárá a nehaní, uniknout´. ´Nekárat a nehanět dovoluje stát při kárání a hanění stranou´: jestliže to bylo řečeno, tak proto to bylo řečeno.
´Nezuřit a nezoufat dovoluje stát při vzteku a zoufalství stranou´: to bylo řečeno. A proč to bylo řečeno? To zvažuje, otče rodiny, svatý učedník sám u sebe: ´Ona pouta, která mě nutí zuřit a zoufat, ta začínám uvolňovat, uřezávat; neboť kdybych upadal do vzteku nebo zoufalství, musel bych sám sebou pohrdat, kvůli vzteku a zoufalství, a když to tak zvažuji, všichni vědomí by mnou museli pohrdat, kvůli vzteku a zoufalství, a při zániku těla, po smrti, by přede mnou byla zlá cesta, kvůli vzteku a zoufalství. To je totiž právě to pouto, to je to omezení, totiž ten vztek a zoufalství. A když může mu ten, kdo nezuří a nezoufá, uniknout´. ´Nezuřit a nezoufat dovoluje stát při vzteku a zoufalství stranou´: jestliže to bylo řečeno, tak to bylo proto řečeno.
´Nebýt domýšlivý dovoluje stát při domýšlivosti stranou´: to bylo řečeno. A proč to bylo řečeno? To zvažuje, otče rodiny, svatý učedník sám u sebe: ´Ona pouta, která by mě mohla učinit domýšlivcem, ta začínám uvolňovat, uřezávat, neboť kdybych se stal domýšlivcem, musel bych sám sebou pohrdat, kvůli domýšlivosti, a když to tak zvažuji, všichni vědomí by mnou museli pohrdat, kvůli domýšlivosti, a při zániku těla, po smrti, by přede mnou byla zlá cesta, kvůli domýšlivosti. To je totiž právě to pouto, to je to omezení, totiž ta domýšlivost. A když pak vzniká, právě skrze domýšlivost, zničující a sžíravý neklid, může mu ten, kdo není domýšlivý, uniknout´. ´Nebýt domýšlivý dovoluje stát při domýšlivosti stranou´: jestliže to bylo řečeno, tak to bylo proto řečeno.
„To je, otče rodiny, stručně řečeno a podrobně rozvedeno osm věcí, od kterých se mnichové v řádu Dokončeného oddělují. Avšak nejen takto se mnichové v rádu Dokončeného zcela a úplně oddělují od dění.“
Stejně asi, otče rodiny, jako kdyby nějaký člověk viděl obraz ve snu, krásnou zahradu, příjemný háj, nádhernou krajinu, ozářené jezero, a zase probuzený, neviděl už nic z toho, právě tak také, otče rodiny, zvažuje svatý učedník sám u sebe: ´Obrazům ve snu jsou podobny žádosti, řekl Vznešený, plné utrpení, plné trýzně, bída převažuje´, a vidí to potom také podle pravdy, s dokonalou moudrostí. A pohled, který rozmanitě hledá mnohost, ten odmítá, pohled pak, který jednoduše hledá jednotu, který maří každou závislost na světské návnadě, ano, takový pohled uskutečňuje.
„Stejně asi otče rodiny, jako kdyby si vzal nějaký člověk vypůjčené jmění, naložil vůz ozdobami, drahokamy a jel, opatřen tímto vypůjčeným podkladem, přímo přes náměstí a spatřili by ho lidé a řekli by: ´Bohatý, opravdu, je tento muž, takto mohou boháči užívat bohatství.´ Avšak všude tam, kde by ho potkali vlastníci těch věcí, tam by také musel jmění navracet. Co myslíš, otče rodiny, stačilo by to, aby byl tento muž vyděšen?“
„Ovšem, ó pane!“
„A proč?“
„Vlastníci, ó pane, si berou své jmění zpátky.“
„Právě tak také, otče rodiny, zvyšuje svatý učedník sám u sebe: ´Výpůjčkám jsou podobny žádosti, řekl Vznešený, plné utrpení, plné trýzně, bída převažuje´, a vidí to potom také podle pravdy, s dokonalou moudrostí. A pohled, který rozmanitě hledá mnohost, ten odmítá, pohled pak, který jednoduše hledá jednotu, který maří každou závislost na světské návnadě, ano, takový pohled uskutečňuje.“
Dvacet jedna řečí askety Gótama zvaného BUDDHA
Vybrané súty pálijského kánonu Tripitaka
podle jediného doslovného německého překladu
K.E.Neumanna sbírky Madždžhimanikája
přeložil a komentářem opatřil Jan Kozák
súta Potalijo
(Potalijasuttam)
Toto učení uslyší otec rodiny nebo syn otce rodiny nebo někdo zrozen v nějakém jiném stavu. Poté, co toto učení uslyší, získá důvěru k Dokončenému. Naplněný důvěrou, myslí a přemítá takto: ´Vězení je domácnost, špinavý kout, svobodná, nebeská je cesta poutnictví. Nejde, opravdu, uskutečnit, když člověk zůstane doma, bod za bodem úplné, čisté asketství. Což, kdybych teď s ostříhanou hlavou a vousy, v prostých šatech, odešel z domova do bezdomoví?´ A tak, později, zanechá svůj malý nebo velký statek, opustí svůj malý nebo velký kruh příbuzných a odejde s ostříhanou hlavou a vousy, v prostých šatech, z domova do bezdomoví.
Stane se tak poutníkem a přijme povinnosti řádu mnichů. Zabíjení živých zavrhnul, zabíjení živých se vzdálil: bez hole, bez meče, citlivý, plný účasti, žije láskou ke každé živé bytosti, soucitem. Brát, co se mu nedává, zavrhnul, braní toho, co se mu nedává, je mu cizí; co se mu dává, přijímá, na odevzdané čeká, nezlodějsky smýšlí, s očištěným srdcem. Necudnost zavrhnul, žije cudně, páření je mu cizí, zákon obyčejných. Lež zavrhnul, pravdě je oddaný, pevný, důvěryhodný, není pokrytec a lichotník světa. Vyřizování zavrhnul, vyřizování je mu cízí: tam zas znovu nevypráví, aby to rozdvojil; tak sjednocuje rozdvojené, upevňuje svázané, svornost mu dělá radost, svornost ho těší, svornost ho obšťastňuje, svornost slovem podporuje. Hrubá slova zavrhnul, hrubým slovům se vzdálil; slova, která jsou prosta nadávek, uchu lahodná, plná lásky, k srdci pronikající, zdvořilá, mnohé potěšující, mnohé pozvedající, taková slova volí. Tlachání a klábosení zavrhnul, od tlachání a klábosení se drží stranou: v pravou chvíli mluví, ve shodě se skutečností, na mysl dávaje pozor, věren učení a řádu; jeho řeč je bohatá obsahem, zdobená příležitostně přirovnáním, jasná a určitá, svému předmětu přiměřená.
Sázení a pěstování rostlin zavrhnul. Jednou denně přijímá potravu, v noci je lačný, je mu cizí pojídat v nevhodnou dobu. Tanci, zpěvu, hře a představení se vyhýbá. Věnce, libé vůně, libé masti, ozdoby a okrasy odmítá. Vysokým, nádherným lůžkem opovrhuje. Zlato, stříbro nepřijímá. Syrové zrno nepřijímá. Syrové maso nepřijímá. Ženy a dívky nepřijímá. Sluhy a služky nepřijímá. Kozy a ovce nepřijímá. Slepice a prasata nepřijímá. Slony, krávy a koně nepřijímá. Domy a pole nepřijímá. Zprávy, informace a smlouvy nepřijímá. Koupi a prodeji se vyhýbá. Falešné míry a váhy jsou mu cizí. Křivé cesty podplácení, klamání a podvody jsou mu cizí. Od rvaček, bitek, hádek, loupeží, pustošení a násilí je vzdálen.
Je spokojen s oděvem, který mu pokrývá tělo, s almužnou, která mu dopřává život. Kamkoliv putuje, putuje pouze v oděvu a s miskou na almužnu. Stejně jako pták, kamkoliv letí, letí jen s břemenem svých křídel, právě tak je mnich spokojen pouze s oděvem, který pokrývá jeho tělo a s miskou na almužnu, která mu dopřává život. Kamkoliv potom putuje, putuje pouze takto opatřený.
Plněním těchto svatých pravidel pociťuje vnitřní, ničím nezašpiněné štěstí.
Spatří-li pak zrakem nějakou formu, nezískává žádný sklon, nevytváří žádný úmysl. A protože se žádost a rozmrzelost, zlé a špatné myšlenky, velmi brzy zmocní toho, kdo nad mini nebdí, je pilný v jejich střežení, opatruje pohled, bdí bedlivě u pohledu. ´Slyší-li pak sluchem nějaký tón´
´Cítí-li pak čichem nějakou vůni´
´Chutná-li pak chutí nějakou šťávu´
´Cítí-li pak hmatem nějaký dotyk´
´Pozná-li pak mysl nějakou věc´,
nezíská žádný sklon, nevyjádří žádný úmysl. A protože se žádost a rozmrzelost, zlé a špatné myšlenky velmi brzy zmocní toho, kdo pak nad nimi nebdí, je pilný v jejich střežení, opatruje mysl, bdí horlivě u myšlenek.
Plnění tohoto svatého ovládání smyslů pociťuje vnitřní, ničím nezašpiněné štěstí.
Jasně vědomý přichází i jde, jasně vědomý se dívá sem i tam, jasně vědomý se zvedá, pohybuje, jasně vědomý nosí řádový oděv a misku na almužnu, jasně vědomý jí a pije, žvýká a chutná, jasně vědomý se vyprazdňuje, jasně vědomý chodí, stojí, sedí, usíná i probouzí se, mluví i mlčí.
Věrný těmto svatým pravidlům, věrný tomuto svatému ovládání smyslů, věrný tomuto svatému, jasnému vhledu, hledá nějaké odlehlé, klidné místo, nějaký háj, nebo patu stromu, jeskyni, proláklinu ve skále, hřbitov, nitro lesa, kupku slámy v širé rovině. Po jídle, když se navrátí z cesty za almužnou, si sedne se zkříženýma nohama, se vzpřímeným tělem a pěstuje vhled. Světské žádosti zavrhnul a spočívá s myslí prostou žádosti, od žádosti čistí své srdce. Nenávist zavrhnul, spočívá s myslí prostou nenávisti, plný lásky a soucitu ke všem živým bytostem, čistí své srdce od nenávisti. Mdlou únavu zavrhnul, od mdlé únavy je osvobozen, s láskou ke světlu, vnímavý, jasně vědomý, čistí své srdce od mdlé únavy. Pyšnou nevrlost zavrhnul, od pýchy je osvobozen, s niternou, klidnou myslí čistí své srdce od pyšné nevrlosti. Nerozhodnost zavrhnul, unikl nejistotě, nepochybuje o dobrém, od nerozhodnosti čistí své srdce.
Když pak odstranil těchto pět zábran, seznámil se s nečistotou mysli, která ochromuje, zcela vzdálen žádostem, vzdálen nesvatých věcí, žije v myslivě zvažující, v klidu zrozené, blažené jasnosti, v zasvěcení prvního zření.
Dvacet jedna řečí askety Gótama zvaného BUDDHA
Vybrané súty pálijského kánonu Tripitaka
podle jediného doslovného německého překladu
K.E.Neumanna sbírky Madždžhimanikája
přeložil a komentářem opatřil Jan Kozák
súta Sloní stopa 1
(Čúlahatthipadopamasuttam)