Pokrok nezastavíš
Mladší generace bere současnou realitu vytrženou z kontextu a nezamýšlí se nad jejími širšími souvislostmi. U nás starších je tomu většinou jinak. Na základě osobní zkušenosti můžeme a také často porovnáváme, jaká naše realita byla, jaká je a z toho i s nějakou pravděpodobností odvodit, jaká bude. Mladší generace přitom nám starším naši zkušenost nevěří a domnívá se, že tak, jak to právě je, to je nejlépe, jak to jenom být může. Každopádně stojí za to se nad tímto fenoménem aspoň trochu zamyslet. K mému zamyšlení mne přivedla zkušenost s koupí nového fotoaparátu, na které chci tuto skutečnost prezentovat. Fotím po celý svůj dospělý život a tak mám určitě co srovnávat. Nebojte se, nebudu vás zatěžovat technickými záležitostmi a už vůbec ne fotoaparáty na klasický černobílý kinofilm, se kterými jsem začínal. Omezím se pouze na modernější dobu digitálních fotoaparátů a okolnosti s tím spojené.
Před poměrně mnoha lety jsem zainvestoval a po dlouhém váhání jsem si zakoupil svůj první digitální fotoaparát. V podstatě jsem s ním byl spokojen. Ovládání bylo obdobné jako u klasického fotoaparátu, tedy intuitivní. Společně s fotoaparátem jsem obdržel podrobný tištěný návod a dvě CD. Na jednom byla kompletní digitální dokumentace a na druhém program na konverzi a úpravu fotografií. Jak šel čas, tak jsem zjistil, že tento fotoaparát má z mého pohledu přece jenom nějaké nedostatky. Prvním byla značná váha, odpovídající jeho rozměrům a potřeba mít a měnit několik objektivů, což bylo při focení v terénu zbytečně zdlouhavé.
Proto jsem si po několika letech pořídil podstatně menší kompaktní fotoaparát. Společně s ním jsem obdržel už jenom brožurku tištěného podrobného návodu. Žádné CD, natož program již v obsahu dodávky nebyl. Proto jsem si jeden moravský program pořídil samostatně. Ovládání již sice bylo jiné, ale natolik intuitivní, že použití návodu nebylo potřebné. U fotoaparátu se však po pár letech intenzivního používání projevilo zabudované „kurvítko“. Oprava fotoaparátu byla vzhledem k její ceně natolik nerentabilní, že nastal čas pořídit si jiný, dokonalejší fotoaparát, který by zohlednil moje zkušenosti.
Koupi jsem realizoval jak jinak, než prostřednictvím eshopu. Fotoaparát jsem v pořádku obdržel. Jeho ovládání je už zcela jiné, hlavně jenom ne intuitivní. Proto jsem se při jeho obsluze bez podrobného návodu neobešel. Obsahem dodávky byla i poměrně obsáhlá brožura formátu A6 psaná „bleším“ písmem. Její obsah mne nemile překvapil, na jeho přečtení jsem si musel vzít ne jenom brýle, ale i lupu. Návod je vyhotoven ve 26 jazycích. Na jeden jazyk, tedy i češtinu připadlo celých 13 stran. Návod je realizován opravdu názorně včetně obrázků. Obávám se, že je však vyhotoven pro fotografy s IQ odpovídajícím lidoopům. Dozvíte se v něm ty nejdůležitější informace. Například jak upevnit k fotoaparátu poutko, jak vložit baterii do nabíječky (opravdu to jde jenom jedním způsobem), jak vložit paměťovou kartu (opět to jde jenom jedním způsobem), jak nastavit datum a čas (kupodivu to jde zvládnout zcela intuitivně), jak nastavit jazyk (opět stačí vybrat jenom položku, kterou jste schopni ve své mateřštině přečíst), jak fotit v režimu „automat“, kde není zapotřebí nic nastavovat a jak si fotografie prohlédnout (opět díky použitým symbolům žádná věda). Pochopitelně nechybí ani bezpečnostní instrukce, které vás nabádají, abyste přístroj po použití nevyhazovali do popelnice. Toť vše. Žádný podrobný návod. Ten jsem si musel najít na internetových stránkách výrobce, stáhnout si jej a vytisknout. Jeho rozsah činí 130 stran formátu A4, které jsem si musel z praktických důvodů nechat svázat. Obslužný program opět žádný. U toho, který legálně vlastním, poskytovatel přešel k ročním pronájmům, které jeho použití značně prodraží. Proto si raději vystačím se starou verzí.
O čem tento vývoj svědčí? Formě je určitě učiněno za dost, funkčnost a praktičnost nikoho nezajímá. Na rozdíl od minulosti totiž není důležitý obsah, ale forma. Nemluvě o tom, že se předpokládá, že k použití fotoaparátu, potřebujete připojení k internetu a dovednosti s tím spojené. Vzhledem k tomu, že dnes většina mladých fotí mobilním telefonem, je již použití klasického fotoaparátu určitým anachronismem, který bych spojoval spíše s dříve narozenými, u kterých bych tyto dovednosti automaticky nepředpokládal.
Nevěříte, že se jedná o všeobecný trend? Tento trend můžete vysledovat všude, kam se kolem sebe podíváte. Uvedu ještě jeden malý příklad. Ještě v době, když jsem pracoval, tak jsem na závěr svého pracovního působení dělal podporu počítačů uživatelům. Pochopitelně nám šlo o výsledek, tedy aby byl uživatel spokojený a všechno potřebné mu fungovalo. Kdysi stačilo, aby uživatel zatelefonoval, dohodli jsme se a v pro něho přijatelné době byl jeho problém odpovídajícím způsobem odstraněn. Následujícím vývojovým krokem bylo zavedení požadavkového programu. Uživatel se do něho musel přihlásit, prokousat se jeho složitou strukturou, vybrat v ní co potřebuje a odeslat. Technici si pak tyto požadavky rozebrali a po domluvě s uživatelem realizovali. Dalším vývojovým krokem bylo zavedení helpdesku, který požadavek přijal a podle jeho obsahu rozdělil technikům. Sledovala se pochopitelně doba, za kterou byl požadavek přijat, přeposlán a nakonec přijat technikem. Když jsem takovýto požadavek přijal, opět nešlo o to, aby byl co nejdřív zpracován ke spokojenosti uživatele, ale o to, jak rychle mu na něj odpovím. Stačilo mu napsat, že jsem jeho požadavek přijal a zeptat se ho, jestli restartoval počítač. Tím jsem úřednímu šimlu udělal zadost. Čím více vzájemné komunikace, tím složitější řešení a tím lepší hodnocení. To, že tento postup uživatele pouze vytočil a jeho problém nijak nevyřešil, nemusím jistě zdůrazňovat. To ale nebylo všechno. Dalším vývojovým krokem tohoto systému bylo převedení helpdesku do Maďarska. Zřejmě z důvodu lepší a srozumitelnější komunikace v angličtině. Posledním krokem před mým odchodem ze zaměstnání bylo převedení technické podpory do Indie a techniků pracovně pod personální agenturu. To všechno z důvodu „snížení nákladů a zvýšení spokojenosti uživatelů“. Jak to s jejich spokojeností a rychlostí uspokojení jejich potřeb bylo, jistě nemusím rozvádět.
Tak to vypadá, když jde o naplnění formy před vlastním obsahem. Obdobných příkladů ve svém okolí jistě najdete spoustu. Pak stojí za to položit si otázku, k čemu tento „pokrok“ slouží a kam tato společnost a svět spěje. Opravdu tento „pokrok“ nejde zastavit? Nestačí náhodou jenom málo? Nestačilo by nepodporovat ho a nepodílet se na jeho zhovadilostech? To už je ale na osobním postoji každého z nás.