Podobnost čistě náhodná

„nedělej druhým to, co sám nechceš, aby jiní dělali tobě“

V tomto námětu k zamyšlení budu reagovat na smrt našich tří vojáků v Afghánistánu. Jejich smrt je bezesporu velkou osobní a rodinnou tragédií. Názory na ni se opět různí a prozrazují osobní postoje každého z nás. Proto bude dobré se nad touto problematikou zamyslet.

První, užší pohled můžeme vidět v osobní rovině padlých vojáků. Zde je na místě zamyšlení nad tím, kdo dnes vstupuje do armády a nechá se vyslat na zahraniční misi. V této souvislosti je dobré si uvědomit charakter naší armády, která je zcela žoldácká (profesionální) a jejíž charakter jasně vypovídá o tom, že není určena pro obranu naší republiky a jejích obyvatel (tedy i každého z nás). Když se ohlédneme do naší minulosti a podíváme se na renomé socialistických vojáků z povolání, kteří byli všemožně znevažováni, vidíme jasně dvojí metr tohoto hodnocení. Obdobně je tomu i s určením naší armády. Na rozdíl od současnosti měla socialistická armáda za úkol chránit naši vlast a všechny její obyvatele bez ohledu na jejich politické názory. Nemluvě o tom, že se tato neúčastnila na žádných zahraničních misích, kde by se podílela na vnucování našeho tehdejšího pohledu na svět. Dnešní naši vojáci jsou však „hrdinové“, kteří hájí „naše zájmy“ kdekoli ve světě. Pokud se stanete vojákem, jste cvičeni k zabíjení jiných lidí. Když s tím souhlasíte, musíte počítat i s tím, že sami můžete být zabiti. Pokud s tím souhlasí i vaše rodina, musí počítat s tím, že o vás přijde. Chcete, snad, aby vás někdo zabil? Předpokládám, že ne, tak proč to dělat někomu jinému. Ano, smrt každého člověka je každopádně smutná záležitost. Kolik Afghánských životů však mají na svědomí „naši hrdinové“? Tyto údaje se však z pochopitelných důvodů nezveřejňují. Jejich smrt je snad menší tragédií a hoře jejich rodin snad lze přehlížet? V této souvislosti si uvědomte, jak jsou uctíváni naši nahodilí mrtví z roku 1968. Pokud si někdo zvolí vojenský způsob obživy, měl by se všemi těmito aspekty počítat. Svoje povolání si totiž nevolíme pouze podle našeho vzdělání či fyzické kondice, ale zejména podle morálních hodnot a etiky, se kterými se ztotožňujeme. Proto by také například naši zákonodárci měli nejdříve absolvovat turnus na zahraniční misi a teprve potom se znalostí věci hlasovat o vyslání našich vojáků do zahraničí. Stojí za to se ještě zamyslet nad tím, že sebevražedný atentátník reprezentující většinu místní populace bude v Afghánistánu zřejmě považován za hrdinu a uctíván obdobně, jako třeba u nás Palach. Jedná se pouze o úhel pohledu. Pokud připustíme, že náhody neexistují, stojí za to se i zamyslet nad tím, proč ve vícečlenné a vícenárodnostní hlídce zemřeli pouze naši vojáci a vojáci jiných národností přežili. Úmyslně v této souvislosti nerozebírám finanční otázku našich vojáků v zahraničí. Zjistěte si, kolik tito vojáci na svých misích berou (zřejmě budete překvapeni), kolik nás tyto mise jako daňové poplatníky stojí a jestli vám hájení „našich zájmů“ v zahraničí za tyto peníze stojí.

Podívejme se dále na podobnost mezi rokem 1968 u nás a naší účastí na okupaci (misi) v Afghánistánu. V této souvislosti je zarážející zejména to, že jsme nejdřív udělali sami zkušenost s tím, co se nám samým nelíbí, a až potom to samé děláme někomu jinému. Nemůže to být tudíž z nevědomosti, ale spíš z lhostejnosti nebo ze zlého úmyslu. Za zmínku předně stojí vzpomenout jednu malou drobnost. Před sedmnácti lety provedla americká armáda invazi do Afghánistánu bez souhlasu Rady OSN. Nejedná se tedy o bezpečnostní operaci, ale jasný akt agrese a terorismu, na kterém se dobrovolně a rádi podílíme. Dodnes spousta z nás nenávidí Rusy za bratrskou spojeneckou pomoc (okupaci) naší republiky v roce 1968. V tomto ohledu se jedná opět jenom o úhel pohledu. Pro jedny okupace, pro druhé bratrská pomoc spojeneckých armád, podle toho, jaké hodnoty kdo zastává. Dodnes si pamatuji na dlouhé debaty se svým tehdejším přítelem Viktorem, který se zúčastnil operace v roce 1968 u nás a pozdější ruské invaze do Afghánistánu. Zájmy tehdejšího SSSR definoval velmi jednoduše a srozumitelně. Raketa má dolet tolik a tolik km, pokud ji odpálíte z afghánských hor, její dolet se prodlouží o tolik km. Pokud by v Afghánistánu nebyla vojska SSSR, byla by tam vojska USA. To bylo pro tehdejší SSSR nepřijatelné riziko. V této souvislosti jistě stojí za to zamyslet se nad našimi zájmy a zájmy USA v této oblasti. Jsou to snad drogy, či nerostné bohatství o které jde USA? Nakonec na základě spousty otřesných příkladů konstatoval, že se Afghánistán porobit nedá. To se nakonec potvrdilo a potvrzuje se to i nyní. Svoje tehdejší dopisy vždy začínal větou “Ja iščo živ i zdarov.“. Svůj poslední dopis z Afghánského angažmá ale začal jinak „Ja iščo živ i geroj SSSR.“. Proč si tedy někdo myslí, že je naše účast v Afghánistánu hrdým místním obyvatelstvem vítána? Jistě se tam najde skupina obyvatel, které současný stav vyhovuje, druhá skupina v našich vojácích musí ale zákonitě vidět okupanty a úhlavní nepřátele, proti kterým je nutno i za cenu vlastního života bojovat. V každém případě se jedná o neoprávněné vměšování do vnitřních záležitostí jiné suverénní země. Představte si, že vám budou pod okny patrolovat po zuby ozbrojené muslimské vojenské hlídky. Jak se vám to bude líbit? A co příslušník odboje, který je za cenu vlastního života napadne a několik z nich usmrtí. Nebudete jej vnímat jako národního hrdinu?

Svoje problémy si obyvatelé Afghánistánu stejně nakonec budou muset vyřešit sami. Stejně tak jako my si budeme muset nakonec vyřešit ty svoje. Nikdo jiný to totiž za nás neudělá a ani udělat nemůže. Pokud jsme jako národ tuto pravdu doposud nepochopili, budeme si muset touto zkušeností procházet znovu a znovu, tak dlouho, než to na základě zákona karmy pochopíme. Proto stojí za to se nad touto problematikou zamyslet, vytvořit si na ni svůj jasný názor a podle něho se chovat.

LLV – srpen 2018