Ohlédnutí za olympiádou
V nedávném období jsme měli možnost sledovat dění na Zimních Olympijských Hrách v Pchjongčchangu. Nepochybuji o tom, že většina z vás toto dění v nějaké míře sledovala. Když nic jiného, tak alespoň záznamy týkající se našich medailistů. Proto předpokládám, že víte, o čem bude řeč.
Pokud v tom nemáte zcela jasno, doporučuji vám podívat se na historii olympiád. Kdy, za jakým účelem byly zřízeny a jaký měli průběh. Důležitý je zde právě onen duch olympijského hnutí. Ten v současnosti dostává značně na frak.
Nechci se zabývat nechutnými politickými souvislostmi, které byly s touto olympiádou spojeny. Zde mám na mysli zejména rozdělení korejského národa a odmítnutí účasti ruských sportovců pod vlajkou Ruska. Osobně se domnívám, že by nebyl problém otestovat všechny účastníky na doping. Jistě by to nebyla v rozpočtu celé akce tak velká položka. V případě pozitivního nálezu pak doživotní vyloučení ze všech mezinárodních soutěží. Samozřejmě za předpokladu, rovného přístupu ke všem pozitivně otestovaným. Mám tím na mysli například hromadné postižení dýchacích cest severských reprezentantů ospravedlňujících jejich dopingové nálezy. Předpokládám, že za těchto okolností by se problém s dopingem velmi rychle vyřešil sám.
Jistě jste si všimli různosti zúčastněných sportovců. Jejich vzhled pokrýval doslova celou barevnou škálu, od těch nejsvětlejších až po ty nejtmavší. Nevím jak vás, ale mě by určitě neuspokojil jednotný, světle hnědý vzhled všech účastníků. Stejně tak neuznávám účast zahraničních sportovců v jednotlivých národních týmech. Obdobně je tomu i u jednotlivých našich sportovních klubů, za které hrají draze nakoupené posily z celého světa. Pamatuji si totiž ještě doby, kdy si každý klub vychovával svoje hráče od dětských let, a pak byl na jejich výsledky náležitě hrdý. V této různorodosti vidím právě atraktivnost akcí, jako jsou olympijské hry. Považuji při tom za naprosto přirozené, že na zimní olympiádě vyhrávají spíš ti bílí ze severu a naopak na té letní jsou lepší ti tmaví z jihu.
Za zvláštní povšimnutí určitě stojí pohled na stupně vítězů a emoce těch, jejichž výsledky byly oceněny medailemi. Zde si můžeme položit otázku, kde se tyto emoce berou? Je to jenom radost nad vlastním úspěchem? Osobně se domnívám, že tomu tak není, že je v tom ještě něco, co přesahuje individualitu jedince. Ten přesah spočívá v tom, že sportovec svého umístnění nedosáhl jenom sám za sebe, ale hlavně za svoji vlast, kterou na olympiádě reprezentoval. Tento fakt mi jistě potvrdí každý, kdo stál na bedně při jakékoli soutěži. Domnívám se, že unifikovaný sportovec z unifikované společnosti by byl o tyto emoce ochuzen. Aby tomu bylo jinak, museli bychom se posunout na úroveň třeba Galaktických olympijských her, na kterých by soutěžili jednotlivé kosmické rasy.
Stejně tak si můžete vzpomenout, co jste cítili v okamžiku, kdy náš reprezentant, nejlépe reprezentantka ve své disciplíně zvítězila. Nebyla tam náhodou sounáležitost s tímto sportovcem? A to bez ohledu na to, že jsme se s ním nikdy osobně nesetkali. Obdobně i prožívání pocitu zklamání v opačném případě, kdy například naši hokejisté nepostoupili do finále.
Za samostatnou zmínku určitě stojí následující paralympiáda, na které se naši reprezentanti rovněž zúčastnili. Je jistě obdivuhodné s jakým nasazením a nadšením k soutěžení přistupují. Kéž by to tak měli i zdraví sportovci. Osobně by mne ale zajímalo, jak to mají s poznáním, proč ke svému hendikepu došli a jak to mají s pochopením smyslu svého života. Tato problematika by jistě vydala na víc než jenom stručnou zmínku. Zde ji zmiňuji jenom pro možnost individuálního zamyšlení na toto téma.
Jsem zřejmě staromilec. Nevím jak vám, ale mě by olympiády scházely. Proto bychom se měli snažit jejich původní myšlenku obnovit, jejich stávající stav vylepšovat a ne se jej snažit systematicky ničit.