Nepřítel za branami
Pro název tohoto příspěvku jsem si dovolil zvolit parafrází ikonického sovětského filmu Nepřítel před branami, který oslavuje hrdinství obránců Leningradu za druhé světové války. Pokud jste jej neviděli, doporučuji vám ho zhlédnout. Je v něm pěkně ukázáno, jak se brání rodné město a vlast před nepřítelem. Tehdy se jednalo o otevřený boj domorodců proti agresorům. U nás je v současnosti situace podstatně jiná, složitější a méně přehledná. Na některé aspekty tohoto stavu chci v následujících řádcích poukázat.
V lidské historii existovalo mnoho lidských společností, které jsou známy jako rozvinuté říše. Tato společenství měla různý charakter, jedno však měla společné: založení, vzestup, vrchol a pád. U některých jsou tyto fáze poměrně dobře známy, u jiných ne. Historie Římské říše je například velmi dobře známá. Pokud se zaměříme na období jejího úpadku, můžeme v něm najít spoustu ekvivalentů s dnešní dobou u nás. Mnohem méně si však uvědomujeme to, že duch této říše, který zapříčinil její pád, jej přečkal a je v našem prostředí aktivní až do současné doby. Právě tento duch, například v podobě životního stylu a zákonodárství, vede k úpadku společnosti na území všech tehdejších jejich kolonií, tedy i u nás. Z toho odkazu také vyrůstá současné sebedestruktivní jednání našich politiků a pasivita našich občanů.
Další známou říší s podobným osudem je Třetí říše, která byla sice vojensky poražena, ale její duch opět žije dál a můžeme jej najít nejen v dnešním Německu, ale i v EU. U starších říší je většinou jejich osud zahalen rouškou tajemství. Tak je tomu například se zánikem Velkomoravské říše, rozkrytí jeho podstaty se nehodí do dnešní křesťanské doby a proto se o něm musí mlčet. Ještě horší osud potkal Velkou Tartárii, která byla vymazána z naší novodobé historie bez jakýchkoli zmínek o ní. I když se jedná o poměrně mladou říši, která byla známa ještě v 18.století, dnes se v podstatě o ní nic neví. O to by informace o ní byly zajímavější. Předpokládám, že hlavním důvodem tohoto informačního tabu bude skutečnost, že se její větší část nacházela na území dnešního Ruska. Jako poslední příklad uvedu říši Májů, o které se kromě archeologických památek a spousty domněnek neví vůbec nic. Můžeme se také domnívat, že některé vyspělé civilizace neměly díky své mírumilovnosti možnost vzdorovat barbarským agresorům. Do hry jistě vstoupily i přírodní jevy, jako tomu bylo například kolem roku 1450 v oblasti Santorini, kde výbuch sopky vyhladil vyspělou Mínojskou civilizaci. Pokud nám jde o problematiku zániku říší, můžeme ji z našeho pohledu zjednodušit na dvě oblasti, případně jejich souběh. V praxi šlo o postupný úpadek společnosti a jejích mravů, nebo o porážku vnějších nepřátel. Základní neznalost těchto otázek nám znemožňuje vidět současná nebezpečí, která se vyskytují v současné době kolem nás.
Říše a civilizace ale nemusí být rozvraceny pouze vojensky, tedy ozbrojenou silou. Dnešní doba upřednostňuje způsoby politické, ekonomické, případně migrační. V tomto duchu je už nepřítel opravdu za branami. Postupně jsou omezována naše občanská práva a naše postavení se dostává do pozice novodobých otroků. Naše společnost je rozvrácena prosazováním perverzní morálky, rozvracením rodin, zdevastovaným školstvím, závislým hospodářstvím, nesoběstačným zemědělstvím a podobně. K tomu si připočtěme zbavení svéprávnosti prostřednictvím EU či politickými tanečky kolem migrantů, kteří tu jakoby nejsou. Přesto tu máme spoustu mešit, modliteben, vykoupených pozemků a nemovitostí, které již patří islámským muslimům. V každé společnosti se totiž najdou lidé, kteří převážně ze zištných důvodů rádi brány otevřou. V našem prostředí je naivní se domnívat, že představitelé EU dělají chyby, že jsou naivní, nebo že nezvládají situaci s migrací. Ve skutečnosti jednají zcela záměrně a pouze realizují dlouho připravovaný plán.
Pokud se v našem přístupu nic nezmění, nemůžeme se dočkat ničeho jiného než genocidy, či v lepším případě občanské války. Tedy žádné příjemné vyhlídky do budoucna. Jsem totiž přesvědčen, že mazání medu kolem huby v podobě „politické korektnosti“ nic neřeší. Než být překvapen tím co přijde, považuji za lepší vědět, co nás čeká. Pokud na tomto stavu chceme něco změnit, je zapotřebí se nad současnou situací nejdříve zamyslet, následně si zjistit potřebné informace, přijmout patřičné závěry a následně se podle toho začít chovat.