Humor ZENU

 

Buddhův úsměv

Už jsou tomu celá staletí, co se jistý Kokua, pověstný svou zbožností, vydal do Číny studovat zen.

Když mu skončil noviciát, neputoval zemí, jak bývalo zvykem. Rozhodl se žít na odlehlém místě a ve dne v noci bez ustání meditovat. Jeho proslulost rostla. Chtěl-li po něm nějaký návštěvník radu, odpovídal mu několika krátkými větami a brzy se vzdálil na ještě osamělejší místo. Když se vrátil do vlasti, pozval ho ke dvoru císař, protože slyšel chválit jeho velkou moudrost. Prosil ho, aby s novým učením seznámil shromáždění urozených. Kokua dlouho mlčel a potom vyňal ze záhybů své mnišské kutny flétnu. Přiložil ji ke rtům a zahrál jedinou notu. Pak opět pomalu uložil flétnu do záhybů kutny, uklonil se a odešel. Už nikdy o něm neslyšeli.

Uplynula staletí. Také Eihei Dógen se vydal do Číny. Přinesl odtud učení zenu. Založil zenovou školu Sótó, která existuje dodnes. Měl mnoho žáků. Napsal devadesát pět dílů Šóbó genzó. Dógen mluvil hodně, Kokua nemluvil vůbec.

Kdo z nich byl moudřejší? Kdo lépe posloužil učení zenu? Odpověď je v Buddhově úsměvu. 

+++ 

Kanzan a Džittoku

Kanzan a Džittoku  jsou „dva svatí blázni“. Na obrazech je vidíme jako svobodné a nevinné tuláky, kteří se radují i z maličkostí – z padajícího listu – nebo jsou uchváceni svitem luny. Symbolizují podivuhodnou svobodu zenu. K mocným se chovají stejně bezstarostně jako strašák z tohoto proslulého haiku:

Strašák nesmekne

ani před Veličenstvem

klobouk z rákosu

Dansui