Pud sebezáchovy
K zamyšlení nad touto oblastí mě přivedl stav naší (a nejenom naší) společnosti. Když si tyto rozpory plně uvědomíte, zjistíte, že realita a naše okolní skutečnost je pouze jedna. Reakce na ni je však vyhroceně rozdílná, kdy ji každá skupina vnímá naprosto jinak. Jako zářný příklad můžeme použít například oblast politiky, která je stále více konfrontační.
Při prvotním pohledu na tuto problematiku se můžeme ztotožnit se všeobecně rozšířenými tvrzeními, jako jsou například: Každý člověk má pud sebezáchovy. Výjimky z tohoto pravidla jsou pouze v konkrétních případech. Mezi ně patří například, když matka obětuje svůj život pro svoje dítě, když voják obětuje svůj život pro svoji vlast, případně některé další. Je tomu skutečně tak, nebo je podstata tohoto jevu jiná? Při bližším pohledu zjistíme, že v naší současnosti je stav naprosto jiný. V praxi se totiž vždy nejedná o prvoplánové ohrožení života. Stačí, když se podíváme na chování většiny z nás. Uvedu pár příkladů za všechny.
Za zmínku jistě stojí například dění okolo Plzně koncem druhé světové války. Kdo někdy delší dobu pobýval v Plzni, tak si jistě povšiml nekritického obdivu místních obyvatel vůči USA. Tento stav můžeme chápat jako vděk vůči osvoboditelům. Proč však nebyly nikdy slyšeny hlasy druhé skupiny, která si pamatovala, jak se věci skutečně udály? Po dvou neúspěšných náletech našich anglických „spojenců“, kteří nás zradili už před válkou, přišel úspěšný nálet našich „osvoboditelů“. USA v něm „omylem“ svrhly 5 000 bomb na druhý největší strojírenský závod v Evropě, Škodovy závody. Zničení zbrojní výroby závěrem války přitom nemělo žádný vojenský důvod. Činnost amerických jednotek, doprovázená ničením potravin a dalších zásob, tisíci mrtvými z řad civilního obyvatelstva v důsledku bombardování našich měst, se podobalo více okupaci než osvobození. Kam se poděla tato zkušenost a proč naši občané podlehli proamerické propagandě? Kolikrát ještě chceme opakovat negativní zkušenost se západními mocnostmi? Pokud vás v osobní rovině někdo zradí, podvede a poškodí vaše zájmy, budete mu opět a znovu věřit? Já osobně rozhodně ne, předně bych si připadal jako nepoučitelný hlupák a zcela jistě bych tím rezignoval na svůj pud sebezáchovy.
V současnosti můžeme obdobný stav sledovat v oblasti Evropské unie. Pozvolnou, salámovou metodou, nebo pro někoho metodou vařené žáby, se z této původně demokratické organizace postupně stává fašistická diktatura. Proč lidé nejsou schopni vidět rozpor mezi slovy a skutky této organizace? Tento vývoj přitom nemůže dobře skončit. Proč tedy občané Evropské unie masově rezignují na svůj pud sebezáchovy? A to nejen na svůj vlastní, ale i na budoucnost svých dětí, které tak demonstrativně milují a jsou pro ně většinou ochotni udělat cokoli.
Proč tedy naši občané souhlasí s tím, abychom byli členy NATO, které porušilo většinu svých vlastních ustanovení a zásad? Na jednu stranu tato organizace deklaruje svůj obranný charakter a na druhou stranu se nesporně chová jako agresor a terorista. Stačí například vzpomenout „humanitární bombardování“ Jugoslávie. Nebo si snad někdo myslí, že tento nadnárodní terorismus může z dlouhodobého hlediska zůstat bez odvety? Osobně nepochybuji o tom, že nás pozůstalí z takto postižených rodin nebudou právě milovat. Na základě svých zkušeností a znalosti lidské psychiky se spíš domnívám, že se nám budou chtít za prožité utrpení pomstít i v dalších generacích. Proč si tyto důsledky nejsme schopni uvědomit a proč sebe a svoje rodiny vystavujeme tomuto nebezpečí? Kam se v tomto případě poděl náš pud sebezáchovy?
V dnešní době je poměrně rozšířeným jevem lhaní. A to na všech úrovních a bez jakýchkoli důsledků. V osobní rovině například vyjádření našich čelných politiků v kauze vyznamenání „strýce“ ministra Hermana. Tvrzení ministra Hermana a prezidenta Zemana byla diametrálně odlišná a minimálně jeden z nich musel prokazatelně lhát. Nevím jak vy, ale já si nepřeji, aby mezi představiteli našeho státu a mými zástupci byli lháři. Zjištění pravdy přitom nemohl být žádný velký problém. Máme policii a zpravodajské služby, pro které by vyjasnění této kauzy určitě nebyl žádný problém. Na základě jimi vyhotovené nezávislé zprávy by pak následovalo buď odstoupení prezidenta, nebo odvolání ministra. Vzhledem k tomu, že nebyla vůle jít do vzájemné konfrontace, vyšuměla celá kauza do vytracena. Pokud by tomu tak nebylo, jistě by v budoucnu pod strachem o svoji funkci zafungoval u politiků pud sebezáchovy.
Proto se jen těžko můžeme divit, že se tento jev rozrostl i do mezinárodního měřítka. Stačí si vzpomenout na obvinění Iráku a Saddáma Husseina ze strany USA, které tvrdily na základě jejich dokonalých zpravodajských služeb, že vlastní zbraně hromadného ničení a tím je nebezpečím pro celý svět. Toto tvrzení pochopitelně potvrdil jejich věrný spojenec Anglie. (Nebo bylo ve skutečnosti pořadí opačné?) Takto uměle vytvořená záminka byla příčinou invaze proti suverénnímu Iráckému státu. Tato invaze stála statisíce nevinných lidských životů a dlouhodobé rozvrácení irácké společnosti. To, že se následně ukázalo, že se tato záminka nezakládala na pravdě a Saddám Hussein žádné zbraně hromadného ničení neměl, opět nikoho nezajímá. Proč by tedy v těchto praktikách nadále tyto státy nepokračovaly? Z mého pohledu by bylo na místě celosvětové odsouzení tohoto činu, uvalení hospodářského embarga a povinnost uhradit Iráku válečné reparace. Nemluvě o tom, že jakékoli tvrzení těchto agresorů v budoucnu by nemělo mít žádnou váhu. U konkrétních politiků pak řádný soud a postih. Pokud by k těmto sankcím došlo, opět by zafungoval pud sebezáchovy a v budoucnu by si tyto státy daly na svoje tvrzení a vystupování mnohem větší pozor.
Pokud si dáme pár příkladů z naší společnosti, je stav obdobný. Domníváte se snad, že nějaký miliardář bude zastupovat zájmy normálních občanů? A to už nebudu rozvádět, jakým způsobem ke svému majetku tento zbohatlík přišel. K tomu se stačí setkat s lidmi, které připravil o jejich majetek. Obdobný stav je v osobě jednoho z našich čelných představitelů, který nikdy nevedl normální život a nikdy normálně nepracoval. Jakou tento člověk může mít životní zkušenost a zodpovědnost? Určitě bych si ho za svého představitele nezvolil. Jak je tedy možné, že si tolik našich spoluobčanů tyto lidi opětovně jako svoje zástupce volí? Navíc, když za nimi nejsou vidět žádné pozitivní výsledky? Ve skutečnosti se jim z naší rozvinuté země podařilo udělat zemi rozvojovou. I zde spatřuji opět u těchto lidí absenci pudu sebezáchovy, nebo alespoň jeho podstatné oslabení.
Nyní se můžeme přesunout na individuální rovinu této problematiky. Když se rozhlédneme kolem sebe, uvidíme spoustu lidí, kteří dobrovolně páchají svoji postupnou sebevraždu. Sem můžeme zařadit nezdravý životní styl v podobě konzumace nezdravé stravy, alkoholu, drog a podobně. Tento stav pak vede k rozmachu „nevyléčitelných“ nemocí. Kdo tyto lidi nutí žít tímto způsobem? A proč s tím tito lidé souhlasí? Odhlédněme od individuality rozhodujících se osob. Co je ale vede k ohrožování zdraví a života svých milovaných dětí, když je nechávají očkovat, nebo když razantně nevystoupí proti chemtrails?
Když se přesuneme do výhradně psychické oblasti, mohu opět uvést alespoň dva příklady. Znáte ve svém okolí někoho, kdo chce být ve svém životě nešťastný? Nebo někoho, kdo jde do partnerství s tím, aby se v něm trápil a aby se mu nevydařilo? Přesto je kolem nás těchto lidí naprostá většina. Jak se tento stav odráží na jejich zdraví a životě, nemusím snad ani rozebírat. Opět tento stav nemohu vyhodnotit jinak než jako naprostou absenci pudu sebezáchovy.
Popsaný stav přispívá k pozvolnému úpadku morálky jednotlivců i celé společnosti. Můžete si říct - mě se tyto příklady přece netýkají. Dovolím si oponovat. Pokud proti nim nic neděláte a nesnažíte se sjednat nápravu, tak s nimi souhlasíte. Proto je svět neustále horší místo k životu. Co se tedy stalo s vaším pudem sebezáchovy?
Podstatu popisovaného stavu osobně spatřuji ve třech základních oblastech. Jde o víceúrovňovost našeho vědomí, kdy si uvědomujeme pouze jeho první, prvoplánovou úroveň, které si jsme bezprostředně vědomi. Tato úroveň se nachází v oblasti našeho vnímání. Další, nižší úrovně našeho vědomí, se nachází mimo oblast našeho vnímání. Proto si obsahů na těchto úrovních nejsme vědomi. Další oblastí, která se na tomto našem stavu bezprostředně podílí, je naše neschopnost vnímat okolní svět takový, jaký ve skutečnosti je. Na tomto stavu se nejvíce podílí naše nezpracované bloky, které nám některé oblasti znemožňují vidět. Obdobný stav je v oblasti deformace vnímané reality, která je způsobena našimi představami a omezeními, která si sami vytváříme. Třetí a poslední příčinu spatřuji v tom, že nejsme schopni provádět analýzu a syntézu získaných informací. Podle toho pak vypadají závěry, ke kterým dospějeme, a také život, který vedeme. Když si sečteme naše nedostatečnosti v těchto popsaných oblastech, nemůžeme se divit tomu, že je stav naší společnosti právě takový, jaký je.
Jde o přirozený stav, nebo jsme objektem cílené manipulace s naší psychikou? Ale o tom až někdy příště. Každopádně bude dobré, když si každý čtenář těchto řádků uvědomí, jak na tom je, a nebo ještě lépe, když najde způsob, jak svůj momentální stav zlepšit. V této činnosti vám přeji hodně úspěchů.