Kult osobnosti
S tímto fenoménem se setkáváme doslova na každém kroku. Ve většině případů si to ale k naší velké smůle vůbec neuvědomujeme a bereme to jako všudypřítomnou realitu. Podívejme se proto na tuto problematiku trochu blíž.
Nejvíc na očích nám jsou politické elity. Jejich původ je při tom ve většině případů velmi rozporuplný. Tato rozporuplnost pak rozděluje tu kterou společnost na dvě části. Na jedné straně jsou nekritičtí stoupenci, kteří tento kult vytvořili a dané osobě slepě důvěřují, a na druhé straně pak jejich odpůrci, kteří naopak vyzvedávají negativní stránky této osobnosti, o kterých na rozdíl od první skupiny vesměs ví. Když se podíváme na tento proces, můžeme vysledovat, že vždy odpovídá společenskému rámci, ve kterém probíhá. Proto můžeme vidět, jak se v minulosti římští císaři či egyptští faraoni sami prohlašovali za ztělesněné bohy. Později se této role chopili obdivovatelé té které osobnosti. Tak vznikly kulty Marxe, Engelse, Lenina, Hitlera, Stalina, nebo třeba i Havla. Tito vůdci pak tohoto fenoménu využívali k prosazování svých cílů. Často se můžeme setkat s jevem, kdy byla tato vlastnost dané osobě zcela cizí, možnosti spojené s kultem osobnosti jsou však tak lákavé. Nic na tom nemění ani jejich smrt, ani doba, která od ní uplynula. Mění se jenom ti, kteří tohoto kultu využívají. Tento stav má zcela zřetelné dopady, které můžeme vidět v rozdělení společnosti na stoupence a odpůrce, budování soch, pojmenovávání náměstí, ulic, letišť a podobně. Následně pak po změně politické situace k jejich přejmenovávání a odstraňování. V této souvislosti chci připomenout osobnost dlouhodobého kubánského vůdce Fidela Castra, který během svého života dělal vše proto, aby přes jeho nespornou autoritu kolem jeho osoby kult osobnosti nevznikl. Uvidíme, co bude následovat po jeho smrti. V rámci této kategorie o oblasti působnosti, případně kompetencí těchto osobností v dané oblasti nemůže být v žádném případě pochyb.
Obdobný stav ale můžeme vysledovat i v náboženské oblasti. Pokud odhlédneme od běžných církevních hodnostářů, například papežů, je jiný stav u jejich zbožšťovaných objektů. Když nebudeme brát v úvahu jejich náboženské či ideologické doktríny, můžeme do této oblasti zahrnout takové osobnosti, jakými bezesporu byly Ježíš či Buddha. Jejich trvalá a masivní ikonizace se přitom vůbec neshoduje s ideologií, kterou hlásali. Šlo jim přitom evidentně o to, aby byla šířena jejich myšlenka, a ne o to, aby k jejich uctívání byly vytvářeny a oslavovány jejich modly. Zejména u Buddhy je známo, že si něco takového výslovně nepřál. O obsahu kompetencí těchto osobností rovněž v dané oblasti opět není žádných pochybností. Uvedený stav je přitom bezesporu kontraproduktivní. Masové uctívání těchto osobností hromadně odvádí pozornost od jejich myšlenek a učení. Místo změny a osobního rozvoje jejich následovníků se ve většině případů setkáváme s bezduchým modloslužebnictvím. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, že byl tento stav cíleně vytvořen, a nemusíme pochybovat o tom, že tento stav současným mocipánům plně vyhovuje.
Daleko méně okatými jsou méně výrazné kulty osobnosti, které jsou zneužívány v našem každodenním životě. Jsou to zejména naši umělci, vědci a některé další autority. Tito jsou sice mnohem méně výrazní, ale jejich nebezpečnost v jednotlivých oblastech je o to bezprostřednější. Tyto osobnosti jsou osobnostmi ve svých oblastech, ve kterých jsou jejich názory a stanoviska kompetentní. Jejich prestiž je ale přenášena do oblastí, o kterých neví nic, nebo ví jenom velmi málo. Uvedení těchto lidí do různých funkcí slouží k ovlivnění veřejného mínění a jako bonus pro ně samotné k posílení jejich základní kariery. Zde mám na mysli zejména všechny ty herce a hudebníky v naší politice. S obdobnou situací se ale můžeme setkat i v rámci působení těchto osob. Jednotlivé odborné oblasti jsou dnes velmi obsáhlé, a proto se dělí na jednotlivé specializace. Vezměme si například oblast psychoterapie, kde existují stovky zcela odlišných směrů, metod a technik. Například špičkový odborník v oblasti psychoanalýzy, kterou kvalitně provádí podle Freuda, se může jenom těžko fundovaně a autoritativně vyjadřovat k technikám z oblasti transpersonální psychologie podle Grofa. Odborník v této oblasti pak zřejmě bude mít jenom základní znalosti ohledně psychoanalýzy. Oba dva přitom budou fundovaní a uznávaní psychologové a přitom jeden druhému nemusí přijít na jméno. Obdobné stavy pak panují i v jiných oblastech, například bezpečnosti, výpočetní techniky a mnohých dalších. Tento princip je vědomě zneužíván k manipulaci s veřejným míněním. Stačí si třeba najít osobnost z oblasti klasické psychologie a její ničím nepodložené „odborné“ stanovisko například o škodlivosti holotropního dýchání, o kterém vůbec nic neví a které si nikdy na vlastní kůži nevyzkoušel, je na světě. Na tomto principu probíhá skrytá manipulace s našimi názory. Tady stojí za zmínku veřejné přiklánění se ke konkrétnímu politickému programu, nebo naopak kritika konkrétních názorů a činů nějakého politika, například prezidenta. Pokud se nad touto problematikou zamyslíme, tak si uvědomíme, že tyto projevy jsou mimo kompetenci těchto osobností, které díky jejich veřejnému účinkování můžeme zařadit do kategorie veřejných činitelů. Dochází-li k těmto projevům v rámci konkrétního kulturního představení, ve kterém je deklarován jiný obsah, jedná se o zneužití kompetencí veřejného činitele a podvod na divácích, případně provozovateli akce či médiu, které ji přenáší. Jako divák totiž jdu na zcela konkrétní akci s určitým programem a osobní názory herců a zpěváků mě v oblasti politiky vůbec nezajímají. Pokud je v jejím rámci prezentují, tak jednoznačně zneužívají svých mimořádných možností, které ostatní občané nemají. V této souvislosti si můžeme položit otázku, komu tento stav vyhovuje? S jeho důsledky a moudrostí našich umělců jsme za posledních 25 let fungování denně konfrontováni. Řešení je při tom velmi jednoduché. Jejich čin je velmi dobře zadokumentovaný množstvím svědků, nebo ještě lépe televizním, či rozhlasovým záznamem. Proto by bezprostřední rozhodnutí o vině a trestu nemělo být žádným problémem. Rozsudek ve formě úhrady škody všem postiženým, kterým znehodnocením kulturního zážitku vznikla újma, a přiměřeně dlouhý zákaz činnosti vystupování na veřejnosti by byl jistě dostatečně výchovný. Vůbec tím přitom těmto lidem nehodlám upírat práva ostatních občanů, měli by je ovšem mít výhradně za stejných podmínek jako mají oni. Zkuste si například jako soukromá osoba pronajmout sál divadla, naplnit jej lidmi a dokonce si zajistit živé vysílání České televize. Jistě uznáte, že je to naprosté sci-fi. Mimo umění a jeho fanoušků můžeme vzpomenout i jiné oblasti, jakými jsou třeba sport, móda a mnohé další. V jejich rámci přejímáme i životní styl a názory těchto osobností.
V neosobní rovině o kultu osobnosti můžeme mluvit i v rámci různých organizací, které si osobují patent na pravdu. Zde se můžeme setkat zejména s různými médii, u kterých se pravdivost zpráv nemusí nijak zkoumat. Mimo vypouštění zcela nepravdivých informací sem můžeme zahrnout i různé polopravdy či zamlčování informací ve prospěch a v duchu názorů jejich majitele. Proto je dobré si uvědomit, komu tato média patří. Ono historicky zaužívané „psali to v novinách“, či „bylo to v televizi“ už dávno není pravdou. Zde stojí za zmínku i různé rádoby vědecké organizace s patentem na pravdu, jako je například Sysifos. Jeho ocenění bludným balvanem už dávno není v očích veřejnosti nic negativního, ale spíše poctou a oceněním zásluh. Obdobný posun můžeme sledovat i v oblasti konspiračních teorií, které po létech odtajněné skutečnosti často předčí. Jeden příklad za všechny, pokud jste tvrdili, že Hitler měl jadernou bombu, byli jste v lepším případě konspiračním teoretikem, v tom horším přímo fantastou a magorem. Po odtajnění některých informací z archivů USA se ukázalo, že tyto zbraně měl a v docela velkém množství. Dělal s nimi úspěšné pokusy, měl jaderné elektrárny a podobně. Mimo to je dobré si uvědomit, že ani po tolika letech nebyly všechny materiály odtajněny. Skutečnost tedy jistě bude mnohem fantastičtější, než si i ti největší konspirativní teoretici dovolili tvrdit.
Zajímavou skutečností všech těchto oblastí je to, že názory všech těchto osobností jsou trvale platné a neměnné. Jako příklad si můžeme například uvést tvrzení z nedávné minulosti, které si starší z nás jistě dobře pamatují „Učení V.I.Lenina je trvale platné!“ Každý, kdo se dostal do styku s nějakým věřícím, jistě rád potvrdí jejich postoj. S buddhisty i ostatními věřícími není možná žádná diskuse, protože pouze to jejich učení a víra jsou správné, trvale platné a není na něm možné nic měnit, či vylepšovat. Je to přitom otázka víry a slepého následování, které vedou ke zkostnatělosti jejich adeptů. Odvádějí je tím od konstruktivního myšlení a chůzi po vlastní životní cestě. Tyto učení jsou při tom více než dva tisíce let staré a o jejich skutečné podstatě se nedochovaly žádné věrohodné záznamy. I s přihlédnutím k neoddiskutovatelné genialitě původních myšlenek si můžeme položit otázku, „copak za ty tisíce let nedošlo k žádnému vývoji, či pokroku?“ Jak tento zakonzervovaný stav koresponduje s teorií evolučního vývoje, kteří jsou schopni někteří z nás sledovat dokonce sami na sobě? Jak tyto osobnosti přišly ke svému poznání? Bylo to slepé následování, nebo vlastní originální přístup? Obdobný stav ale nalezneme i v daleko méně ideových oblastech, jakými jsou, nebo alespoň měly by být, například vědecká oblast psychologie. Zde určitě stačí jmenovat dvě nejvýznamnější osobnosti, kterými bezesporu byl S.Freud a C.G.Jung. Copak od jejich dob se v oblasti psychologie na nic nového nepřišlo? Přitom můžeme zejména v osobě C.G.Junga vysledovat značný názorový vývoj v průběhu jeho života a profesní praxe. Osobně se domnívám, že je tomu ve skutečnosti právě naopak a moderní poznatky nejsou využívány, jsou před veřejností zatajovány a spíše vůči veřejnosti zneužívány. Proto se domnívám, že je nutno vývoj sledovat a na nové poznatky v té které oblasti reagovat. Jenom tak můžeme posunout hranice poznání dál.
Kolik z těchto věcí si v běžném životě dokážeme uvědomit a jak k nim osobně přispíváme? A hlavně, můžeme s tím něco udělat?