Humor ZENU

 

Slepec a lucerna

 

Byl jednou jeden slepý zenový mnich, který dožíval v ubohé chatrči na okraji Eda. Na Nový ro večer navštívil přítele z mládí. Po náležitém pohoštění, zapitém saké a po příjemně  stráveném večeru se slepec chystal k návratu domů.

Přítel ho zastavil ve dveřích: „Vezmi si tuhle bambusovou lucernu, hoří v ní svíčka,“ řekl mu. „Noc je velice temná!“

Slepec trochu podrážděně pokrčil rameny: „Žádnou lucernu nepotřebuji,“ odsekl.

„Ty ne. Ale cestou by tě mohli porazit kolemjdoucí, kdyby tě neviděli!“

Slepec si lucernu vzal a odešel. Sotva zašel za roh, pořádně do něj vrazil  nějaký chodec.

Slepec se rozčílil: „Ty nemehlo nešikovné, koukej, kam šlapeš! Ty nevidíš moji lucernu?“

„Ona totiž tvoje lucerna zhasla, bratře!“ pravil chodec. 

Tato poťouchlá historka ukazuje, že zenový mnich, který hlásá soucit a ctnost a ve skutečnosti je neuplatňuje, je na Cestě asi tak platný jako zhaslá svíčka.

  

Nezapomeň být šťastný!

Mladý novic odchází od zenového mistra, sepne ruce ve výši čela a třikrát se ukloní, jak velí zvyk.

„Tokutene,“ praví mistr, „nezapomeň být šťastný!“

„Ach mistře,“ říká Tokuten, bez sebe vděčností. „Jste příliš dobrý. Jsem v klášteře teprve dva měsíce, pravda, někdy je to tvrdé a…“

„Tokutene!“ přeruší ho suše mistr. „Já nevyslovuji přání, dávám ti ponaučení!“

„Ach tak…,“ prohodí rozpačitě novic.