Ukončení psychického vývoje
V praxi se můžeme setkat s pojmem dokončení fyzického či tělesného vývoje. V tomto pojetí se jedná o ukončení dětského období a dovršení dospělosti, kdy je tělo člověka plně vyvinuto. Tomuto se věnují zejména lékařské obory a z našeho pohledu tato oblast není příliš zajímavá. Méně často se můžeme setkat s pojmem ukončení psychického vývoje. O co tedy jde?
V oblasti psychické to je o trochu složitější a zajímavější. Na termín ukončení psychického vývoje se dá pohlížet z různých úhlů. Této problematice se věnuje zejména vývojová psychologie, definovaná Sigmundem Freudem (1856-1939) a Erikem Homburgerem Eriksonem (1902-1994). Podle Freuda se jedná o průchod pěti vývojovými stádii psychiky, které lze charakterizovat jako zakončení vývoje libida. Podle Eriksona lze tento vývoj rozdělit do osmi stádií, která jsou charakterizovány průchodem jednotlivých krizí, které je provází. Obdobným způsobem k této problematice přistupují i další zástupci psychologické komunity, například Jean Piaget (1896-1980), který hovořil o kognitivním psychickém vývoji, který rozdělil do čtyř vývojových období. Další představitel Lawrence Kohlberg (1927-1987) hovořil o morálním vývoji, který rozdělil do tří vývojových fází. Z mého pohledu se však ve všech případech jedná o vědecké teoretizování nad touto problematikou. Rozdíl je pouze v již zmíněných různých úhlech pohledu a různě stanovených kritériích. Proto tyto informace uvádím pouze pro úplnost a pro moji další úvahu nad touto problematikou nejsou příliš důležité.
Pro jedince jdoucí duchovní cestou je důležité, do kdy je zapotřebí věnovat hlavní pozornost psychickému vývoji a od kdy se může plně zaměřit na rozvoj svých duchovních kvalit. Tomuto přelomu se vývojová psychologie z pochopitelných důvodů nevěnuje. Jednotlivými vývojovými obdobími, která zmínění autoři definují, projde převážná většina lidí. Ti, kteří jimi neprojdou a uvíznou v některém z nich, jsou považováni za psychicky nedospělé nebo narušené osobnosti, vyžadující speciální psychologickou či psychiatrickou péči. Z mého pohledu se jedná o všechny, kteří nepokročili do stádia duchovního vývoje. Člověk je tu totiž od toho, aby se nepřetržitě vyvíjel, a ne aby na jakékoli vývojové úrovni stagnoval. Na druhou stranu se pro tuto pokročilou formu vývoje rozhodla spousta těch, kteří svůj psychický vývoj ještě ukončený nemají. Jak se v tomto období můžeme orientovat a jaká kritéria bychom pro tuto změnu měli splňovat?
K zjištění svého aktuálního stavu v této oblasti můžeme úspěšně využít míru svých emocí. Většina lidí se přitom domnívá, že emoce jsou něco naprosto přirozeného, že je má nebo alespoň by měl mít každý člověk. Opak je přitom pravdou. Stačí, když se podíváme, co je zdrojem našich emocí, a prostřednictvím jakého mechanismu se projevují. Hned nám bude všechno jasnější. Nejprve si alespoň v krátkosti ujasněme rozdíl mezi emocemi a pocity. Emoce jsou nezvladatelně působící energie, jejichž prožívání ve své podstatě nejsme schopni ovlivnit. Jejich příčinou jsou nevědomě prožívané nezvládnuté životní situace. Nemá při tom cenu rozlišovat emoce negativní a pozitivní. Obojí jsou pro nás nevhodné, protože snižují naše IQ a naši psychiku přivádí až na hranici debility. Dělat v tomto stavu nějaká rozhodnutí a hledat nějaká optimální řešení je samozřejmě marné. Pocity mají obdobnou podstatu, jejich energie mají ale mnohem menší intenzitu, a proto se dají více či méně zvládat. Je to způsobeno tím, že s danou situací naše psychika nemá víceméně žádný problém. Z tohoto důvodu nás pocity nijak zvlášť negativně neovlivňují a vše se odbývá na úrovni uvědomění. Ukazatelem ukončeného psychického vývoje je tedy zvládnutí životních situací a přechod od emocí k pocitům. Jak toho ale dosáhnout? Tato cesta vede od projevů k příčinám. Emoce jsou přitom výsledným projevem, od kterého se můžeme dostat přes funkční mechanismy až k jejich příčinám. Následně si můžeme uvědomit příčinu, která tuto konkrétní emoci vyvolala. Jedná se při tom právě o tu oblast psychiky, kterou ještě nemáme dostatečně vyvinutou a zvládnutou. Na tuto problematiku se přitom můžeme také dívat prostřednictvím různých přístupů.
Buddhismus například v této souvislosti hovoří o nečistotách, které brání tomu, aby naše mysl fungovala optimálním způsobem. Pro vaši představu se jedná zejména o nevědomost, chtivost, nenávist, zaslepenost, domýšlivost, připoutanost, spekulativní názor, pochybovačnost, strnulost, neklid, nestydatost, neohleduplnost. Tato část se vztahuje ke stavům mysli, ze kterých se odvíjí praktické jednání. Jde tedy o jakýsi rámec nebo podmínky, ve kterých se celý proces nezvládané situace odehrává. Zde jde o oblast, kterou buddhisté vymezují pěti, případně osmi etickými předsevzetími. Jedná se o zabíjení a zraňování živých bytostí, braní toho, co není dáváno, nevhodné sexuální praktiky, zraňující a hrubou mluvu, zatemňování mysli omamnými látkami, přijímání jídla v nevhodné době (od odpoledne do rána), nadměrné vylepšování svého zevňejšku a nadměrně pohodlný život. Jak vidíte, tak se jedná o rozsáhlý soubor aktivit, které zahrnují celý náš život. Pokud se nad nimi zamyslíme, tak zjistíme, že každý to s těmito nečistotami a jednáním máme jinak. Kde se vzaly tyto rozdíly? K tomu si můžeme položit otázku, jak tyto nečistoty vznikají a proč jednáme právě tak, jak jednáme. U jejich vzniku najdeme ruku v ruce jdoucí znalost kosmických (vesmírných, univerzálních, Božích …) zákonů a úrovně jejich přirozeného dodržování v praktickém životě. Jedná se přitom o uzavřený kruh. Čím hlubší znalost těchto zákonů, tím lepší úroveň jejich pochopení a jejich praktického dodržování. Tyto praktické zkušenosti pak vedou k prohloubení teoretických znalostí, jejich následnému hlubšímu pochopení a jejich dokonalejšímu dodržování v životě. Každá tato oblast prochází svým vlastním vývojem. Například jako nejhrubší projev si můžeme uvést emoci nenávisti, kterou lze kultivovat na odsuzování, odmítání, nevoli, přes pocit nesouhlasu až po jeho zvládnutí a následné přijetí. Všechny tyto projevy mají jednu a tu samou příčinu. Pokud v jednotlivých oblastech nedosáhneme potřebného poznání a dostatečné úrovně vývoje, je předčasné přikračovat k rozvoji v duchovní oblasti. Smutnou skutečností v rámci naší duchovní scény však je, že této problematice všeobecně není věnována dostatečná pozornost. Většině účastníků v tomto duchovním závodě ve skutečnosti nejde o harmonický a komplexní psychický a duchovní rozvoj. Proto se zaměřují výhradně na oblast, která se jim líbí, mají v ní nějaký talent (proto se ve většině případů dar = prokletí) a mohou v ní vyniknout nad ostatními. To, že v jiných oblastech nedosahují ani průměrného rozvoje, je nijak zvlášť netrápí. Pozornost bychom přitom měli věnovat právě těm oblastem a problematice, které nám nejdou, které nás nebaví a ve kterých nedosahujeme potřebných výsledků. Tato situace pak nahrává rozvoji jejich ega, které se již postará, aby se i v této oblasti kruh uzavřel. Spirála, po které se v tomto případě pohybují, má však sestupný směr a jejich nedostatky je na této cestě dříve či později dostihnou. Za mnohem praktičtější považuji nejdříve skromně zkultivovat svoji psychiku a až pak pokračovat rozvojem duchovních oblastí. Rozhodně není kam spěchat, rozvoj těchto psychických kvalit značně zlepší a zkvalitní osobní prožívání a tím i životní spokojenost. Toto je také jediná funkční cesta ke zlepšení stavu celé naší společnosti.