Hladovění 2015
Na proces hladovění dnes pohlížím na základě několikaleté zkušenosti s touto problematikou. Moje cesta v této oblasti vedla od jednodenní hladovky na samém začátku až po jednatřicetidenní hladovku na konci roku 2015. Na základě takto získaných zkušeností mohu tvrdit, že hladovění se dá naučit. Tělo i mysl si na režim hladu postupně zvyknou. Na základě tohoto zvyku se obsah jednotlivých hladovek postupně vyvíjí. Každá další hladovka je snazší než byla ta předcházející. Ale nyní už ke zkušenostem z minulého roku.
V první polovině roku jsem si stanovil schéma hladovění tři týdny jíst a tři týdny hladovět. Zde se jasně projevilo psychické nastavení na konec hladovky, proto jsem se rozhodl v druhé polovině roku toto schéma změnit a udělat jednu delší hladovku bez časového omezení. V prvním týdnu hladovky probíhala hrubá očista těla. Moč v tomto období vypadá jako v průběhu těžké nemoci. Pokud nejsou vyčištěny čelní dutiny, dochází v této době k jejich čištění. I když jíte sebezdravěji, tělo je vždy zaneseno různými toxickými látkami a je vždy co čistit. Po tuto dobu je možná fyzická zátěž, která urychluje průběh čištění a nedělá problém ani intenzivní cvičení ve fitku. Prožitkově zajímavé to začíná být až od druhého týdne, kdy je fyzická zátěž neslučitelná s odlehčujícím se tělem. Osobně jsem spíš toužil po běhu, což jsem ale prakticky nezkoušel. S narůstající dobou hladovky probíhá očista na stále hlubších úrovních. Dochází k postupnému uvolňování těla a kloubů. Narůstá tělesná lehkost a pohyblivost těla. Třetí týden hladovky jsem zaznamenal očistu až na úrovni kostí. V době bez jídla dochází k celkovému upevnění zdraví. S dobou narůstání hladovky dochází k prohlubování zklidnění a lepšímu vnímání niterných procesů.
Každá hladovka má originální průběh a proto se dají zmínit pouze všeobecné rysy. S každou následující hladovkou dochází k vymizení převážné většiny předcházejících problémů nebo alespoň k jejich podstatnému zmírnění. Důležitý je při tom postoj člověka k těmto problémům, které mohou mít i značně nepříjemný průběh.
S narůstající dobou hladovky docházelo k postupnému snižování váhy a snižování krevního tlaku. Sledované hodnoty byly v rámci opakovaných hladovek velmi podobné a často dokonce v konkrétní den naprosto shodné. S narůstající dobou hladovky se úbytek na váze postupně snižoval. V průběhu dne většinou váha narůstala, v průběhu noci naopak klesala. Při delší hladovce docházelo k analogii procesu umírání, snižuje se váha, krevní tlak, přichází pocity neuhasitelné žízně a zvýšení orientace na vnitřní prožívání. Při delší hladovce všechno nadbytečné mizí a zůstává pouze to podstatné pro přežití.
S narůstající dobou hladovky se objevuje pocit žízně, který pitím vody nejde uhasit. Tento stav je zapříčiněn přijímáním pouze volné vody, která není vázána na jídlo. Tuto vodu tělo není schopno využít a vyloučí ji v rámci odvodu toxických látek. Pití teplé vody je sice příjemným zpestřením, ale ve větší míře vysušuje ústní dutinu a tím ještě prohlubuje žízeň. Je zapotřebí věnovat zvýšenou péči ústní dutině, ve které se hromadí toxické látky, které vytváří nánosy a zapříčiňují pachuť v ústech. Při opakovaných hladovkách se tělo postupně naučilo s vodou lépe hospodařit.
V průběhu hladovky je dobré vykonávat fyzickou aktivitu, jinak dochází k tělesnému i psychickému útlumu. Je lepší si zacvičit nebo se projít než si lehnout a prospat se.
S narůstajícím počtem hladovek se změní můj přístup k jídlu. Postupně vymizelo přejídání se a závislosti na konkrétních potravinách. Celkově došlo k přechodu od kvantity ke kvalitě a větší zájem o výběr a přípravu jídla. Při prvních hladovkách jsem měl psychický pocit, že se jedná o něco výjimečného, při poslední jsem z ní měl pocit, že je stav bez jídla zcela normální.
V těchto souvislostech stojí za to věnovat zvýšenou pozornost snižujícímu se krevnímu tlaku, který se ve finále stává limitujícím faktorem normálního fungování. Z provedených měření vyplynulo, že se více snižoval dolní krevní tlak. Pro ty, kteří v těchto termínech a hodnotách nemají jasno. Za normální hodnotu krevního tlaku je považováno rozmezí: Horní (systolický) krevní tlak 90–119 mm Hg, ukazuje, jakou silou srdce tlačí krev do oběhu. Dolní (diastolický) krevní tlak 60–79 mm Hg, ukazuje, jakou silou se tlačí krev zpět, když se vrací z periferie do srdce. S narůstajícím počtem hladovek se tento problém opět postupně zmenšoval. Při hledání příčin postupně snižujícího se krevního tlaku jsem nalezl jediné smysluplné vysvětlení, kterým je narůstající nedostatek tekutin v těle. Tělesné buňky nejsou schopny volnou vodu na sebe vázat, ta bez užitku prochází organismem a tím zapříčiňuje její nedostatek. Tím vzniká dehydratace buněk se všemi jejími důsledky.
V druhé polovině roku jsem změnil schéma hladovění, kdy jsem přešel na pravidelné jednodenní hladovky jednou týdně. V tomto období jsem měl pocit sytosti, kdy jsem za celou dobu nepocítil hlad. Objevily se u mě labužnické sklony, kdy jsem si vychutnával dobrou stravu. Největší problém byl v regulaci množství jídla, kdy jsem pociťoval stejný pocit sytosti před jídlem jako po něm. V tomto ohledu naprosto scházel fyzický kontrolní mechanismus a jednalo se výhradně o otázku psychiky. V tomto období pro mě bylo jednodušší zcela hladovět než se omezovat v množství jídla. Tělesně jsem pociťoval stav svalů jako při plném fyzickém tréninku, i když jsem nic zásadního fyzicky nedělal. Prvních pár kilogramů vypadalo na postavě dobře, další se ale začaly ukládat ve formě tuku v pase, což si vyžádalo zvýšenou fyzickou aktivitu.
Při závěrečné jedenatřicetidenní hladovce jsem mohl konstatovat: Proti předcházejícím hladovkám zlepšení nálady. Menší, zhruba poloviční úbytky na váze. Celkově jsem za měsíc hladovky shodil 15 kg. Vymizení psychických i fyzických problémů. Snížení problémů s krevním tlakem. Zlepšení fyzické kondice. Omezení potřeby komunikovat a výraznější vnímání neoptimální komunikace ze strany komunikačních partnerů. Krize se dostavila až koncem čtvrtého týdne. Ani při největším vyhubnutí svalstva nezmizel všechen tuk na břiše, což do budoucna ukazuje na ještě existující rezervy.
Nejnáročnějším obdobím hladovění je opětovné zahájení jídla. S menším či větším úspěchem jsem postupně vyzkoušel všechny doporučované varianty. Při poslední hladovce jsem se tuto fázi rozhodl spojit s prověřením tvrzení bretariánů, že jim nedělá problém dát si s přáteli kávu a zákusek. A světe div se, tento způsob ukončení hladovky a zahájení jídla se ukázal jako nejlepší. Po silné kávě a čokoládovém zákusku jsem měl v bříšku jako v pokojíčku a žádné problémy se nekonaly. Pálení žáhy, které jsem se zahájením jídla znal z předcházejících hladovek, se mi podařilo odstranit pitím kefíru, který během týdne obnovil žaludeční a střevní mikroflóru. Vyhnul jsem se tím i nepříjemnému průjmu, který předtím tuto fázi vždycky provázel. Bolest žvýkacích svalů připomínající příušnice se po delší hladovce projevila ještě intenzivněji, než tomu bylo v minulosti. Při vkládání potravy do úst bylo zajímavé sledovat enormní aktivaci chuťových pohárků bez ohledu na to, o jaké jídlo se jednalo.
Závěrem mohu konstatovat, že hladovění je nejjednodušší a nejlevnější forma očisty organismu. Největším problémem při něm je naše mysl, která nám stanovuje naše limity vycházející z našich ničím nepodložených představ. Stejně jako je tomu v jiných oblastech, jsou i limity hladovění v nedohlednu. Jedná se o oblast, kterou rozhodně stojí za to vyzkoušet a dál se jí věnovat.