Co tě vedlo k tomu, že jsi začal chodit bosky?

Tak toto je asi jedna z nejtěžších otázek, kterou jsem dostal často poté, co jsem začal chodit bosky. Ze začátku, když jsem ještě nechodil celý den bosky, jsem to odbýval frází "otužuju a utužuji si nohy". Když jsem však začal chodit bosky celý den, a boty si beru jen výjimečně ze společenského či bezpečnostního hlediska, tak tato otázka dostala hlubší význam. Při hledání odpovědi totiž můžu dojít i ke zjištění, že nevím, nebo že důvod není zřejmý či je zcela fádní, a tento směr zcela opustit. To však neodpovídalo přínosu, který sebou bosá chůze přináší.

Vrátím se ale na začátek. Vždycky jsem býval ten, který jako poslední zul boty a první, kdo je nazouval, pokud byla někde situace, která to vyžadovala (koupaliště, přechod přes vodu nebo jen tak, apod.) Doma jsem chodil zásadně v papučích, a pokud bosky, tak rozhodně v ponožkách. Byly doby, kdy jsem byl tak zhýčkaný, že jsem měl ponožky i v posteli. Několikrát jsem měl podvrknutý kotník, začala mi růst patní ostruha a celkově mi přišlo, že šmatlám nohama. Člověka pak napadají různé myšlenky, např. kdybych tak měl raději kopyta jako kůň, tak bych neměl problém.

Pak jsem začal běhat a nohy se výrazně zlepšily, o tom jsem psal v článku o běhání. Přečetl jsem i spoustu věcí o běhání, kde se samozřejmě psalo i o bosém či minimalistickém běhu, nicméně jsem to zkusil jen párkrát, ale bez valného úspěchu.

Při běhu jsem začal pociťovat, že začínám při tréninku trochu trpět a začal jsem spatřovat, že zdrojem budou hlavně boty. Pak přišla chvíle, kdy jsem potřeboval řešit nové boty a s tím spojená zásadní myšlenka, mám investovat nějakých tři tisíce do nových bot, nebo začít řešit otázku nohou trochu od základu. Po každém tréninku jsem tedy dal odpočinout nohám tím, že jsem se prošel bosky po zahradě a celkem to pomáhalo. Pak jsem narazil na jeden díl povídání Duše K od Jardy Duška, které bylo na téma bosá chůze, a rozhodl jsem se to zkusit na plno. Problém byl jen jediný, začínala zima a já měl nohy příliš zhýčkané teplou obuví. Takže jsem začal pomalu otužovat nohy krátkými procházkami, někdy i ve sněhu či při mínus deseti. Před Vánoci jsem narazil na knihu Bosé běhání, kterou jsem hned koupil, a bylo jasno, jakým směrem se vydám.

Kniha je velmi dobře koncipovaná a je v ní jasný návod jak začít. Přechod k bosé chůzi natož k běhu není ale vůbec jednoduchý. Po zkušenosti, moc nevěřím tomu, že stačí odložit boty a vše se rázem vyřeší. Ono sundat boty je stejné, jako byste nosili deset let na rukách palčáky, a najednou jste je sundali, a šli na deset hodin denně něco montovat do továrny. Ano, zvyknete si, ale není to za týden. A přesně tak je to s nohama. Najednou zjistíte, kolik máte svalů, šlach a kostí, hlavně ty, které jste léta nepoužívali tak, jak se od nich očekává. Je jich stejně jako na rukách. Navíc pokud máte nějaké neduhy jako ostruhy, vbočené palce, bolavé kotníky, tak všechno toto začne, na určitou dobu, bolet ještě víc. Takže s klidným svědomím můžu říci, že až po třech měsících mě přestaly bolet lýtka a chodidla posílila natolik, že jsem byl schopen ujít bez problémů i víc jak deset kilometrů. A k tomu ještě musela notně posílit kůže na chodidlech, takže teď už mě kamínky na cestách až tak moc netrápí. Štěrk ještě není ono, ale člověk to nějak přejde (hlavní je být uvolněný). Četl jsem v jednou článku od celkem známé běžecké osobnosti, že si byl párkrát zaběhat bosky v trávě asi patnáct kilometrů, a uhnal si zánět achilovky, a tak se domnívá, že bosý běh není vhodný. Pro něho opravdu vhodný není. Důležité je začít pomalu a pozvolna.

Výrazně také dojde ke změně termoregulace v těle. Nohy se začnou více prokrvovat, takže vám rozhodně není zima od nohou, a zároveň v létě je velká plocha prokrvených nohou, které chladí. Nohy totiž dokážou odpařit velké množství vody (proto ty propocené, zapařené a mnohdy smradlavé, či dokonce plesnivé nohy).

A teď k té podstatnější věci. Bosou chůzí či během se neposiluje jen tělo, ale především duch. Naučí to velké trpělivosti, neboť přechod nejde uspěchat (pokud se to někomu podařilo, tak je spíše šťastlivec a výjimka), "zkrocení" ega, kdy je člověk nucen slevit ze svých představ, např. běžeckých cílů u mě. Zlepší se vnímavost nohou a celého okolí. Trénuje to v celkovém uvolnění jak těla, tak mysli, neboť pro bosou chůzi a běh je nejvhodnější mít nohy uvolněné, aby byl dopad měkký a poddajný a zároveň pružný. Jde také o vynikající způsob reflexní terapie. V tom mohu potvrdit to, co jsem četl od reflexního terapeuta Julia Patakyho. Ten tvrdí, že šlápnete bolestivě (nebo se zraníte) přesně na to místo, kde potřebujete, neboť toto místo ukazuje na blok v těle, a místo na noze je ztuhlé. Taková dobrá zpětná vazba. Také je to dobrý trénink vašeho postoje ke společnosti, zvláště když vyrážíte poprvé bosky mezi lidi. Je dobré sledovat, co to s vámi dělá, jak se k tomu stavíte. Také jsem četl, že bosá chůze, či pouhé stání na hrbolaté podložce, je dobrý stimulant pro mozkovou činnost. Je tedy zvláště vhodná pro starší lidi jako prevence či zpomalení chorob jako je Parkinsonova a Alzheimerova nemoc.

A teď pár nevýhod. Společenské konvence, asi ne všude je vhodné chodit bosky (kde, to je asi na každém jednotlivci). Možnost zranění, ale je pravda, že zranění není náhoda. Častější umývání nohou, abychom nenosili špínu domů nebo na návštěvu.

Na závěr bych rád napsal jeden paradox. Děti v Africe touží mít boty, neboť si boty nemůžou dovolit a musí chodit bosky, a my v tzv. západním světě jsme dospěli do stavu, kdy naopak chceme boty odložit, neboť nám boty způsobují tolik problémů. A ještě jeden argument pro to, proč boty alespoň občas odložit, je ten, který používá moje žena: Co je první věc, kterou člověk udělá, když ho bolí chodidla .... sundá si boty.

JZ – červen 2016