Televize 3

psychoterapeutické možnosti

   

 

    Televize má i značné psychoterapeutické možnosti. Avšak nesetkal jsem se s tím, že by této oblasti byla věnována patřičná pozornost. Evidentně to bude proto, že společnost na těchto možnostech nemá zájem. Proto alespoň částečně tento dluh napravím.

 

    Jako u veškeré práce na sobě je základem naše všímavost. Pokud si něčeho nevšimnu a neuvědomím si to, tak to pro nás neexistuje.

K těm nejjednodušším možnostem televize patří naše odpojení od reality a únik do virtuálního světa. Tato možnost je velmi vhodná při potřebě odreagovat se a psychicky se uvolnit. Mělo by se tak ale dít s rozmyslem a s plným vědomím toho, kdy jsem v realitě a kdy ve virtuálním světě.

 

    Další významnou možností je naopak pochopení okolní reality a sebe sama. Tohoto poznání můžeme dojít na základě toho, že televize předává děje v časově zhuštěné podobě a ve výraznější podobě, než tomu bývá v běžném životě. Proto si při pozorném sledování můžeme uvědomit podobnost přenášeného děje s našimi životními situacemi nebo děním okolo nás.

 

    Důležitou možností je také vidění světa a stavu společnosti takových, jaké skutečně jsou. U lidí, kteří televizi nesledují nebo ji vůbec nemají, je patrné značné idealizování současného stavu. Žijí si pouze ve svém světě nebo okruhu obdobně zaměřených přátel a s okolní realitou nemají ani zprostředkovaný kontakt.

 

    Televize sice velmi vzácně, ale občas, vysílá i pořady, které stojí za to shlédnout. Jsou to pořady a filmy, které v sobě nesou poselství něčeho jiného, než co můžeme vidět okolo sebe. Jsou to pořady, které unikly omezené psychice cenzorů, kteří v nich tyto obsahy neobjevili.

 

    Za zmínku jistě stojí i programy, například seriály autorů, kteří jsou schopni divákovi něco sdělit a neomezili se pouze na komerci. Zde můžeme jasně a zřetelně vidět různá psychologická schémata, charaktery postav i ukázky řešení modelových situací. Můžeme zde ale vidět i duchovní náměty a inspirace. Vše je pouze otázkou výběru vhodného pořadu, který může vhodně doplnit naši duchovní cestu.

 

  Pokud opustíme tyto pasivní možnosti využití televize na svém seberozvoji, můžeme se přesunout do vlastní aktivní psychoterapeutické práce.

 

    Jistě jste si všimli skutečnosti, že některý žánr vyhledáváte a jinému se naopak vyhýbáte. Tento výběr funguje na již popsaném principu vyhledávání příjemného a vyhýbání se nepříjemnému. Pohled na jakýkoli pořad by vás při tom měl vždy nechat naprosto bez emocí, Jedná se vždy pouze o něco, co se nás netýká. Kde se ty emoce, které nám třeba vženou slzy do očí při romantické scéně nebo nás vyženou od brutálních scén, berou? Nejedná se o nic jiného než o restimulaci obsahů, které máme uloženy v našem nevědomí. V podstatě nejde o nic jiného než o to, s čím se setkáváme v běžném životě. Na rozdíl od běžného života mají televizní restimulace mnoho výhod, které při práci na sobě můžeme úspěšně využít. Jedná se zejména o možnost:

 

• Cílené volby prožitku, kdy záleží pouze na nás, jakému druhu prožitku a o jaké intenzitě budeme vystaveni.

• Cílené volby času, kdy budete vybranou problematiku řešit.

• Možnost udělat prožitek o samotě, v bezpečném prostředí.

    Toto všechno jsou výhody oproti běžnému životu, kdy prožitek musíme brát tak jak přijde.

 

    Můžete se také zeptat, proč jsou nám emoce na závadu. A je dobré se jich vůbec zbavit? Nestane se pak člověk citově oploštělým? Tyto otázky se stanou zbytečnými, pokud pochopíme rozdíl mezi emocemi a pocity. Emoce jsou něčím, co nám brání v dané situaci optimálně reagovat. Často si je ani neuvědomujeme, protože při jejich prožívání jsme plně v jejich zajetí a nejsme schopni na tom nic změnit. Svůj vnitřní stav jejich prostřednictvím projevujeme navenek. Jejich energie spočívá v tom, že je nakumulovaná ze všech obdobných událostí z naší minulosti. Na rozdíl od nich je pocit pouze reakcí na aktuální situaci. Jeho energie je tedy podstatně menší. Plně si jej uvědomujeme, ale neprojevuje se navenek. Nijak nás neovládá a umožňuje nám v dané situaci optimálně reagovat. Při zpracování emocí se tedy v žádném případě nejedná o jejich potlačování, ale právě naopak o jejich odžití.

 

    Nejdříve se podívejme na obsahy, které nám jsou nepříjemné a kterým se úmyslně vyhýbáme. Za nimi vždy stojí nějaké trauma, které jsme v minulosti prožily. Sem patří zejména nejrůznější druhy násilí, mučení, znásilňování a podobně.

 

Co dál s prožitkem dělat? V žádném případě se mu nevyhýbat, ale naopak ho prožít co nejintenzivněji, už jenom tímto můžeme snížit intenzitu, s jakou na nás dané obsahy působí.

    Hledat příčinu problému směrem od důsledku (prožitku u obrazovky) do minulosti. Nejdříve projít současný život, ve kterém jistě najdeme dost reálných situací, kdy jsme s daným prožitkem měli problémy. Ty ale z našeho pohledu nejsou důležité, jsou to pouze značky na cestě k prvotnímu traumatu, které nám problém vytvořilo. Pokud tuto příčinu nenaleznete v současném životě, pokračujte dál do minulosti, někde tam určitě je. Tuto příčinu je pak zapotřebí zpracovat, tedy co nejintenzivněji ji prožít, tím uvolníme stresové energie, které na nás působí. Dále pochopit podstatu události a to nejlépe tím, že z ní vystoupíme a nahlédneme na ni v širších souvislostech. Tím většinou pochopíme malichernost našeho jednání a uvědomíme si, že se to stalo někdy v dávné minulosti a je zcela zbytečné, aby dopady z této události na nás působily v přítomnosti. Třetím atributem, který je zapotřebí ošetřit, je odpuštění. Podle obsahu traumatického prožitku tomu kdo nám ublížil, od toho komu jsme ublížili my, nebo sami sobě, pokud jsme si svým jednáním ublížili sami. V případě, že je problém složitější nebo si na něj netroufnete, doporučuji vyhledat při jeho zpracování odbornou pomoc.

    Rozhodně ale nedoporučuji takto odhalené problémy přecházet a neřešit je. Čas je určitě za vás nevyřeší, pouze je uklidí do vašeho nevědomí, ze kterého na vás budou i nadále působit a celkově vás zatěžovat.

 

    Druhou skupinou jsou prožitky, které vyhledáváme, a jsou nám z nějakého důvodu příjemné. Ani to ale není v pořádku. Stojí za nimi opět nějaké prožitky v minulosti, které nám v současném životě schází, a proto si je snažíme nahrazovat alespoň virtuálním způsobem. Sem patří zejména romantické milostné scény, šťastné rodinné poměry, rodičovské vazby k dětem, užívání si volna a odpočinku a podobně. Často se nám při nich objevují slzy v očích, což je neklamná známka toho, že máme nejvyšší čas se touto problematikou zabývat.

 

    S těmito obsahy musíme pracovat jiným způsobem. Tento druh prožitků nám pouze indikuje obsah našeho problému a ukazuje na to, že v současnosti postrádáme něco, co z minulosti známe. V těchto případech nemusíme hledat, o co šlo, ale musíme se zaměřit, co zapříčiňuje, že to v současnosti nemůžeme mít. Dokud tuto příčinu nenajdeme, a obdobným způsobem jako v předcházejícím případě nezpracujeme, nemůžeme se těchto obsahů v reálném životě dočkat. Jestli o ně opravdu stojíme a jsme pro to ochotni něco reálně udělat, nebo jestli jenom budeme planě bědovat, že nám je osud nedopřál, si musí každý zvážit sám.

 

    Je jenom na nás, jak dalece se necháme ovlivňovat negativními televizními vlastnostmi, nebo v jakém rozsahu dokážeme využít její pozitivní potenciál. Každopádně vám přeji s vaším domácím psychoterapeutem hodně přínosných prožitků.

 

LLV – únor 2014