Příběh - Leden

 

Přídavek k loňskému tématu příběhů k zamyšlení.

   

Kdy je čas zemřít?

Básník Rjókan, který žil v 18. století a promlouval s květinami, hmyzem a ptactvem, proslul po celém Japonsku moudrostí a také tím, jak účinné byly jeho obřady kito (kito je obřad určený k vyslyšení zbožných přání). Z celé země za ním přicházeli lidé pro radu a také s žádostí, aby se za ně přimluvil u bohů.

 

Jednoho rána přišel k jeho chýši z větví ctihodný mnich, hubený a seschlý věkem.

„Jsem poctěn tvojí návštěvou, zbožný mnichu,“ řekl Rjókan. „Zprávy o tvých dobrých skutcích se donesly až ke mně. Jaké máš přání?“

„Chtěl bych kito,“ řekl muž a hladil si svůj krátký bílý vous.

„S radostí,“ řekl Rjókan. „A co žádáš?“

„Chtěl bych dlouho žít…“

„Kolik je ti let?“

„Když kvetly naposledy třešně, bylo mi osmdesát.“

„A o co mám bohy požádat? Do kdy bys chtěl svůj život prodloužit?“

„Do sta let! Sto let se mi zdá být dobrý věk. Ano, sto let, to by šlo.“

„Divím se, že tvoje žádost je tak skromná,“ řekl Rjókan. „Přišel jsi z velké dálky, abys mě požádal o kito, tak proč se spokojit se sto lety?“

 

Návštěvník si povzdychl: „Pravda je, že neustále šířím moudrost a dobrodiní. A co všechno bych mohl ještě dokázat, kdybych žil sto let! Nebo řekněme sto dvacet, sto třicet? Zaokrouhleme to rovnou na sto padesát. Je to možné?“

 

„Samozřejmě,“ pravil Rjókan. Jsme tedy dohodnuti na sto padesáti. Jelikož sestavuji kito vždy velmi pečlivě, bude to tvé přesně na sto padesát let. Ale rozmyslel sis to dobře? Je ti osmdesát, takže získáš ještě sedmdesát let života, což je méně, než jsi dosud prožil. Ale je to tvé přání a ty jsi rozvážný a skromný muž.“

 

„Počkej chvilku,“ na to ten osmdesátník. „Pravda je, že sedmdesát let není mnoho. Moje první osmdesátka uplynula jako voda. Připadá mi, že to bylo teprve včera, kdy jsme si se sourozenci hráli na zahradě.“

 

Rjókan poznamenal: „Druhá část života je jako odvrácená strana kopce, člověk po ní seběhne mnohem rychleji, nežli vystoupal po té první.“

 

„Budiž, uznávám tvoje argumenty, moudrý Rjókane, udělej pro mne kito… řekněme na tři sta let!“

Rjókan se drbe na hlavě a nehýbe se.

„Copak je, na co čekáš?“ ptá se netrpělivý návštěvník. „Nebo snad žádám příliš?“ dodá znepokojeně.

 

„Ne, kdepak. Jen jsem přemýšlel,“ řekne Rjókan. „Proč zůstávat u nějakých tři sta let? Říká se, že některé želvy nebo jeřábi se dožívají až tisíce let… tak proč jenom tři sta?“

 

„Tisíc let? To je určitě lákavá vyhlídka. Mám před sebou tolik blahých skutků a za tisíc let bych mohl vykonat tolik dobra!“

Rjókan se stále nehýbe a vypadá rozpačitě.

„Zvažuji tvá slova, zbožný mnichu, a když vidím, jak je tvůj život vzácný, nejlepším řešením by asi bylo, kdybys nezemřel vůbec.“

„A ty bys mi mohl udělat kito, které by mě ušetřilo smrti?“

„Ano, ale je to velmi, velmi drahé a velmi složité!“

 

„Jsem připraven zaplatit požadovanou cenu a podrobit se i nejtvrdším cvičením. Přesvědčil jsi mne, ctihodný Rjókane! Snažně tě prosím, udělám všechno, co budeš chtít, jen mi udělej kito, které mi zaručí nesmrtelnost!“

 

Od toho dne starý mnich, který přišel odněkud ze severu, bydlel s Rjókanem v jeho nuzné chýši z větví. Řezali spolu dříví, chodili pro vodu k řece, svorně spali na udusané hliněné podlaze, modlili se a meditovali celé dlouhé hodiny. Společně jedli z misky rýži a smáli se neohrabanému letu sojky. Na jaře složil Rjókan několik básní:

 

Tento svět¨je pouhý třešňový květ.

 

Nebo: Slavík ze sna probudil mne. Ráno miska rýže.

 

A také: Loďka s rýží pluje v srpku luny.

 

Uběhla zima, jaro a léto.

Jednou koncem léta seděli oba před chýší a pozorovali, jak odlétají první divoké husy, když v tom Rjókan prohlásil: „Zítra vykonám obřad kito, který tě učiní nesmrtelným, jak jsme se dohodli.“

 

„Já vůbec nechápu,“ pronesl osmdesátiletý muž zamyšleně a pohladil si tou dobou už dlouhý vous, „proč jsem vlastně po tobě to kito chtěl.“

 

 

 Náměty k zamyšlení:  

• Jak často nejsem v přítomném okamžiku, ale někde jinde?

• Umím prožívat dnešní den tak, jako bych zítra měla zemřít?

• Je to vlastně velké dobrodiní – nevědět kdy umřu.

JV  - prosinec 2013