Buďme ostražití, aneb pár řádků k zamyšlení
Mladá, krásná dívka končí v objetí statného muže, plna lásky a oddanosti. Mladý muž kráčí ke sličné ženě, která, jak se zdá, mu hodlá splnit všechno, co mu na očích vidí. Malé dítě se choulí k dospělému, který mu dává pocit bezpečí. Náhle se ale scéna mění, ze statného muže se stává samotný hrabě Drákula, ze sličné ženy ohyzdná čarodějnice a z dospělého se stává nejnuznější chudák. Tak přesně na tohle bychom si měli dávat pozor. Jestli náhodou v samém opojení radosti, nadnesenosti a jistého pocitu nadřazenosti a výjimečnosti nejdeme vstříc pomalé, ale jisté záhubě.
Je světlo, které nás obklopuje, skutečně světlem nebo hrou temnoty, která se nás snaží jako již mnohokrát ošálit a obalamutit? Je člověk, který má naše sympatie a lásku, skutečně tak dobrý, jak se nám zdá? Dokážeme si přiznat, že jsme zkrátka naletěli? Že jsme opět zaváhali a na chvilku nebyli dostatečně ostražití?
Nemusíme být nutně paranoidní a v každém člověku hned vidět pokušitele nebo se stále něčeho obávat. Právě naopak, musíme se postavit všemu čelem a zapojit plnou pozornost, abychom tyto drobné nuance zachytili včas. Chybou je vnímat, že to lehce našedlé světlo, které nás právě zalilo, není našedlé proto, že to špatně vnímáme, a dále si jej užívat. Naopak je nutné si tuto chybu uvědomit a porozhlédnout se okolo, co je jinak a proč. Co je tím, co to ve mně způsobuje? Co musím na sobě zlepšit? Co musím pochopit?
Poslední dobou si tento fakt uvědomuji čím dál častěji. Člověk chce mít klid, aby mohl klidně žít a přežít. Ale právě tento chlácholící klid nevěstí nic dobrého, zvláště pokud jste se rozhodli jít po své cestě a plně se jí věnovat. A pokud vás neodradí z cesty to, že vás někdo nebo něco přímo nabádá k špatným činům, začne vás pokoušet právě to, že je vše v pořádku a je vám skvěle a nemusíte se o nic starat - vše vám jde zdánlivě samo. I toto je třeba si uvědomit a reflektovat, abychom se neodchýlili ze své cesty.
Závěrem bych rád napsal konkrétní příklad ze své vlastní zkušenosti.
Měl jsem problém s příbuznými snad jako každý jiný. Spoustu věcí jsem si vyřešil díky sezením ŘKM. Stále jsem však cítil, že zůstává jeden principielní problém v podobě nemožnosti přesvědčit druhou stranu o tom, že mám pravdu. Druhá strana mně jako mladšího stále shazuje z pozice staršího, zkušenějšího, a kdo ví co ještě. Je mi jasné, že nemá cenu se tím trápit a pokoušet se donekonečna něco vysvětlovat. Je rozumnější snažit se najít příčinu a hlavně pracovat sám na sobě. Ale zkrátka vás to trápí, a zároveň nemůžete stále nic najít a tím pádem i pochopit.
Pak se mi v životě objevila nová kamarádka - přesně taková, jakou by si člověk na duchovní cestě přál. Chápající, zabývající se také duchovnem. Najednou si máte o tom vše s kým popovídat, a všechno se to zdá až neuvěřitelné, že si můžete říci spoustu věcí, někdy i beze slov. Řešil jsem na sezeních to, proč jsme se potkali a co mi to má dát. Najednou se vše začalo uvolňovat, zjistil jsem, že se i problém s příbuznými, který jsem zmiňoval výše, vytratil. Říkal jsem si, super - dvě mouchy jednou ranou. Začal jsem však cítit, že musím jít dál, až za vztah s novou kamarádkou, že se musím dostat až do bodu před počátek toho všeho. A najednou bum - dostal jsem facku. Ona dotyčná těžce zklamala mou důvěru. A co víc - najednou se ke mně začala chovat jako ti výše zmiňovaní příbuzní z pozice nadřazeného, zkušenějšího a kdo ví co ještě... Přičemž druhá strana mě opět žádá o vysvětlení, které je z mého pohledu naprosto zbytečné, neboť je pro ni nepochopitelné.
A poučení: Jsem rád za tuto zkušenost, která mě posunula dopředu. Vedle možnosti pochopit svou chybu mi dala vysvětlení pro rčení "není všechno zlato, co se třpytí". Zejména mi ale veškeré projevy a situace potvrdily platnost teorie ŘKM a upevnily mě v tom, že kráčím správnou cestou. A také že je důležité žít sám za sebe, nespoléhat na druhé, nejít s davem, naopak rozdávat lásku a pravdu, být prostě tím pravým bojovníkem.
JZZ – leden 2014