Kdo nezná svoji minulost, nezná sám sebe
K následujícímu zamyšlení mě přivedl občas slýchaný názor, že není nutné se zabývat minulostí, stačí vše řešit pouze v přítomnosti. Co nás tedy vlastně vede ke zkoumání naší dávné minulosti, od které nás dělí staletí či tisíciletí? Je to zvědavost, pošetilost, či snad něco jiného? Poznávání minulých životů není hlavním cílem naší práce, ale pouze prostředkem poznávání sama sebe. Hlavní motivací je poznat příčiny současných potíží, trápení, bloků a jejich odstranění nebo alespoň zmírnění. Nikdo z nás nepřišel na tento svět jako kus čistého nepopsaného papíru. Každý z nás si přinesl vlastní minulost, kterou si většina z nás vědomě nepamatuje. Proč tedy pátrat po něčem, co si nemáme pamatovat?
Nejlepší bude odpovědět si nejdříve na otázku, proč si vlastně své minulé životy nepamatujeme. Důvodem je, že sladká nevědomost nám umožňuje žít v přítomnosti, netrápit se tím, co již není. Vždyť kolik z nás by bylo schopno normálně žít, kdyby si vědomě pamatovali například útrapy z koncentračního tábora v druhé světové válce? Ztráta vědomé paměti při příchodu do nového těla je tedy dar, který nám má umožnit normálně žít a zabývat se úkoly současného života. Proč máme tedy otvírat to, co nám bylo umožněno zapomenout?
Odpověď je prostá - protože skutečnost, že si minulost nepamatujeme, neznamená, že nás neovlivňuje. Každé trauma, každá nezpracovaná emoce či somatika, stejně jako každé poznání, se do nás hluboce ukládá a v pravý okamžik ovlivňuje naše chování, psychiku, zdravotní stav. A tak může člověk z koncentračního tábora v současnosti trpět velkým strachem o svůj život, žena, jež si prošla v minulosti sexuálním zneužíváním, může v současnosti trpět strachem z mužů a nechutí k sexuálnímu životu, člověk v minulosti trpící hladem pak nyní sklonem k přejídání a obezitě atd. Naše nevědomí nás touto formou denně ovlivňuje v mnoha situacích. „Normální“ lidé věří, že prostě takoví jsme, že to nelze změnit, že to je geneticky dané. Pravdou ovšem je, že jsme pouze nesvobodní, v zajetí nezpracované a nepochopené minulosti.
Naše minulost nás ovšem ovlivňuje ještě dalším, neméně závažným způsobem. Tím je karma. Karma je v podstatě zákonem akce a reakce. Každé naše jednání, slovo, emoce i myšlenka je energie, kterou vysíláme do svého okolí. Každá tato energie k nám přitahuje podobnou energii. A tak se nám vrací to, co vyzařujeme. Záleží pouze na intenzitě vysílané energie a míře nepochopení. Jediným problémem je, že mezi touto „akcí“ a „reakcí“ je v hmotném světě různě dlouhý časový odstup. Čím jsme vyvinutější, tím rychlejší reakce se dočkáme a také reakce je intenzivnější. Naopak čím méně vyspělí jsme, tím větší zpoždění reakce má. A právě „dluh“, neboli souhrn reakcí, které se k nám ještě „nevrátily“, můžeme velmi zjednodušeně nazývat karmou. Karma, která může být negativní i pozitivní, nám má tedy formou „zrcadla“ ukázat, kým opravdu jsme. Je to úžasný dar, který nám pomáhá k poznání, osobnímu rozvoji. Právě zákonem akce a reakce si díky časovému zpoždění každým okamžikem vytváříme nejen svoji přítomnost, ale i budoucnost. A stejným způsobem je naše realita v přítomnosti výsledkem našeho jednání v minulosti.
Proto má poznávání a „zpracovávání“ minulosti smysl. Můžeme tím zrušit svoji vlastní nesvobodu, odstranit své zdravotní, psychické i emoční potíže, odstranit problémy ve vztazích, najít vnitřní rovnováhu a harmonii. A prostřednictvím poznání pochopit, ale i eliminovat či zrušit působení karmy, změnit vlastní realitu (hlavním nástrojem rušení karmy je poznání). Můžeme se stát aktivním tvůrcem svého života, posunout se ve svém vývoji o kousek dál. Před svojí minulostí stejně nikdo neuteče. Zákony karmy fungují na všechny, ať v ně věří nebo ne. Je pouze na nás, zda k potřebnému poznání dojdeme nevědomě prostřednictvím někdy i dlouhého a opakovaného utrpení v reálném životě, či zrychleně, prostřednictvím vlastní aktivity. Tak se vlastně „šťouráním“ v minulosti od minulosti osvobozujeme. Ovšem vše je možné pouze za předpokladu, že jsme připraveni převzít za svůj život odpovědnost, postavit se k problémům čelem, podívat se sami sobě do očí, což může být pro mnohé velmi obtížné. Navíc se jedná o cestu, která mnohdy není snadná. Není pro jedince, kterým chybí vnitřní bojovník, jedince, kteří raději před problémy utíkají. Těm může otevření minulosti způsobit nemalé problémy. Pro připravené je ovšem odměnou za jejich snahu zrychlený postup vpřed a zlepšení každodenní kvality a prožívání života.
Utíkáním od vlastní minulosti ovšem nic nevyřešíme. Minulost je totiž naší součástí. Utíkat před ní je stejně nesmyslné, jako utíkat sám před sebou. Je proto stejně absurdní, chceme-li se od své minulosti odstřihnout, neboť bychom se odstřihli sami od sebe. Stejně tak všichni, kteří se snaží v sobě minulost potlačit, bojují marný boj. Po jistou dobu se jim to může dařit, jednoho dne už však bude jejich snaha marná. Nechceme-li ustrnout na jednom místě, přijde den, kdy jiné cesty, než poznání kým opravdu jsme, není. Vývoj směrem dopředu s sebou zákonitě přináší rozvzpomínání. Tato skutečnost nám může být nápovědou, kam směřujeme. Rozvzpomínáme-li se stále více na svoji minulost, máme velkou šanci, že jdeme správným směrem. Je-li proces opačný, tedy zapomínáme-li stále více nejen z dávné minulosti, ale z přítomnosti a doby nedávné, můžeme si být jisti, že ke světlu a osvícení nesměřujeme, byť bychom si stokrát nalhávali něco jiného.
Proto držím palce všem, kteří najdou v sobě dostatek odvahy podívat se sami sobě do očí, odvahu poznat, kým opravdu jsou. Neboť kdo nezná svoji minulost, nezná sám sebe...
RS - prosinec 2013