Dvě životní cesty

Úvod

Toto pojednání píši zjednodušeně, tak aby bylo pokud možno srozumitelné pro převážnou většinu čtenářů. Celá problematika je pochopitelně mnohem složitější a obsáhlejší. Pokud píši o dvou cestách, jsou to stejné dvě cesty, o kterých se hovoří už v Bibli, kde se hovoří o široké bráně a široké vnější cestě, která nevede k cíli, což je mnou zmiňovaná první cesta. Ale také o úzké bráně, úzké vnitřní cestě, která k cíli vede, což je mnou zmiňovaná druhá cesta, která k cíli vede. O dvou cestách hovoří i klasické pohádky, které hovoří o rovné, přímé, snadné cestě, po které ale poutník k cíli nikdy nedojde. Oproti tomu na druhou stranu rozcestí vede cesta úzká, klikatá a obtížná cesta, která však poutníka k cíli přivede.

I když se to tak na první pohled nemusí zdát, vzájemná podobnost lidí je pouhým zdáním. Rozhodujícím při tom není vzhled, když vedle sebe postavíte například obézního, dýchavičného tlouštíka a štíhlého sportovce v plné síle, může se zdát, že se jedná o dva rozdílné živočišné druhy. Podstatným rozdílem je ale způsob našeho prožívání, kterým jdeme svým životem. Je to náš samotný přístup k životu. Tento způsob našeho prožívání právě vymezuje kvalitu našeho života a míru naší spokojenosti s ním. On také podmiňuje to, jak vypadáme po fyzické a jak jsme na tom po stránce zdravotní.

Nic není pouze černobílé, proto se v praxi pouze málokdy setkáme s jasně vyhraněným pojetím. To existuje pouze na obou vývojových koncích. V přechodové oblasti se obsah obou cest prolíná, tak jak první přechází v druhou. Na první cestě převažuje mužská energie a nepochopení. Z toho pramení potřeba bojovat s překážkami a měnit vnější okolí. Zlomovým okamžikem je okamžik poznání, kdy se člověk rozhoduje pro svůj vědomý vývoj a nastupuje tím druhou cestu. Tato cesta je pod vlivem ženské energie a proto v ní převládá pochopení a přijetí věcí takových, jaké jsou.

První cestou, kterou budu zmiňovat, jsem si sám prošel. S úrovní svého života na ní jsem však nebyl spokojený a tato cesta mne přivedla až na samotný pokraj záhuby. To mne přivedlo k tomu, abych se nad ní zamyslel. Svůj život a přístup k němu jsem přehodnotil a vykročil jsem na druhou cestu, po které právě kráčím. Moje prožívání a kvalita mého života se díky tomu diametrálně změnily. Z tohoto důvodu se s vámi chci o svoje pozitivní zkušenosti ze své životní pouti podělit. Kromě toho s oběma cestami mám i dlouholeté zkušenosti z práce s klienty. Následně popisované skutečnosti přitom odpovídají i obsahu klasických duchovních směrů. Na základě toho se domnívám, že stojí za to se nad uvedenou problematikou minimálně zamyslet a nejlépe ji i následně vyzkoušet.

Nechci, aby moje řádky v někom vzbudily dojem nějakého kastování nebo rozdělování lidí na hodnotné a méně hodnotné. Opak je pravdou, všichni lidé mají stejnou hodnotu a není v pořádku, pokud se kdokoli nad jiného člověka povyšuje. I když to na první pohled tak nemusí vypadat, život je pro nás pro všechny stejně obtížný a složitý. Rozdíl je pouze v tom, na jaké úrovni naše životní zkoušky absolvujeme. Vždy se ale jedná o hranici našich aktuálních možností. Bez možnosti selhání by to totiž nebyla žádná zkouška. Každému je tedy v tomto případě měřeno jiným metrem. V tom spatřuji velkou prozřetelnost a zároveň spravedlnost pro všechny.

Nejdříve je dobré si uvědomit některé základní zákonitosti, na základě kterých náš život probíhá. Jedná se o všeobecně platné pravdy, bez jejichž uvědomění se neobejdeme.   

Předně chci upozornit na skutečnost, že nedokážeme pochopit a přijmout prožívání někoho, kdo je na své cestě dál než my sami. V tomto případě prostě nevíme, o čem jeho stav a prožívání je. Nedovedeme se prostě vžít do jeho situace. Maximálně tomu můžeme věřit, či nevěřit. Většinou jsou ale tyto obsahy tak fantastické a v rozporu s naším stávajícím prožíváním, že jim většina lidí nedokáže uvěřit a proto potřebnou změnu ani nevyzkouší. Ti, kteří se k tomu přece jenom odhodlají, se bez znalosti problematiky, kterou musí řešit, velmi často nechají odradit hned na začátku. Druhou stranou této mince je skutečnost, že ti, kteří na své cestě zašli dál, se ve většině případů dokáží ohlédnout a vzpomenout si na dřívější dobu, kdy museli řešit obdobné problémy. Vzhledem k této vlastní zkušenosti pak vesměs dovedou svoje následovníky pochopit a s překonáváním překážek na jejich cestě jim pomoci. 

Druhým základním pravidlem je skutečnost, že předtím, než něco nového přijmeme, musíme se nejdřív něčeho starého vzdát. Náš život prostě není nafukovací a to se týká všech našich aktivit, které zabírají náš čas. Ne jinak je tomu ale i s našimi názory. Nemohu prostě přijmout nový názor, který je v diametrálním rozporu s tím stávajícím a ten si zároveň ponechat. Staré, které se nám neosvědčilo, musí uvolnit místo něčemu novému, co má potenciál se osvědčit.

Další velkou pravdou je to, že k potřebné změně nepotřebujeme žádný mimořádný intelekt, ten je nám často spíš na škodu než k užitku. Díky němu se většinou upneme na předkládané vědomosti a jejich samotný obsah nám uniká. K realizaci potřebných změn si vystačíme s obyčejným selským rozumem, který každý z nás určitě má. I když ho někdo má třeba dobře schovaný a neví o něm. Stačí být schopen základní myšlenkové úvahy. Jsem se svým životem spokojen? Pokud zní odpověď „ne“, musím zákonitě něco dělat špatně, jinak bych s ním spokojen byl. Pak bych to ale měl dělat jinak. Bez této změny se požadovaného výsledku a dosažení životní spokojenosti nemohu dočkat. Spíš musím počítat s tím, že na základě hromaděných chyb, které dělám, se můj stav bude s časem ještě nadále zhoršovat a moje nespokojenost s životem bude postupně narůstat. Pustit se na neprobádané území určitě vyžaduje značnou odvahu. Dosažení požadovaných výsledků vyžaduje nenechat se odradit překážkami, se kterými se určitě setkáme, ale prokázat značnou míru odhodlání a houževnatosti. Prostě to je velké, celoživotní dobrodružství.

Účelem tohoto textu je dát námět na zamyšlení, dát vodítko k vyhodnocení individuální ho stavu, případně ukázat cestu, kudy jít dál.

Pokud vás tato slova neoslovují, nacházíte se někde na začátku první cesty, a v tom případě pro vás bude rozumnější zbytečně se netrápit a vrátit se ke svému grilování a pivu, případně hraní si na duchovno.  Pokud se vám tyto závěry a z nich plynoucí požadavky zdají být smysluplné a přijatelné, má pro vás cenu číst dál. O podstatě první životní cesty, cesty běžného člověka, si budete moci přečíst příště.

LLV – červen 2014