Příběh - Prosinec

   

Campa

 Pokrm zvaný campa je tradičním jídlem Tibeťanů: mouka umletá z praženého ječmene se uhněte se slaným čajem a jačím máslem. Campa je k mání vždy a všude. Také potulní mniši ji jedí z dřevěné misky. Podobně jako Gargantua, který „se česal hřebenem prstovým, čili čtyřmi prsty včetně palce“, používají mniši ztracení uprostřed zasněžených hor ruku místo lžíce.

Poznámka dobrá pro zasmání a pro větší požitek z následujícího příběhu.  

* * *

Žili jednou chudí lidé, jejichž chatrč sousedila s krásným domem boháče. Toho roku byla krutá zima. Agabunda už nevěděl, čím nakrmí svou rodinu. A sousedova sýpka přetékala ječmenem. Doprošovat se ho, prosit o soucit? Zbytečná námaha! Soused dával jen těm, kteří mu to mohli vrátit. Chudákovi by nedal nic. Jednoho večera dostal zoufalý Agabunda nápad. Večer zapálil na dvoře mohutný oheň, který zářil do tmy. Bohatý soused se zvědavě vyptával:

„Ty, Agabundo, promiň mi mou všetečnost, copak to pálíš?“

„Jeden můj bratranec,“ odvětil ledabyle Agabunda, „se vrátil z hlavního města a říkal, že kvůli velké zimě se za campu platí neuvěřitelně vysoké ceny. Vypražím pár kilo ječmene a půjdu ho prodat do Lhasy.“

Boháč se zamyšleně vrátil domů. Rozhodl se, že upraží velkou dávku ječmene a pěkně na tom vydělá.

Za několik dní se Agabunda a jeho soused vypravili do hlavního města. Dohodli se, že pojedou společně. „Kdyby nás cestou přepadli,“ říkal si v duchu boháč, „vpředu jede Agabunda a schytá to první.“ Agabunda naložil na svého osla tři pytle napěchované suchým listím. Boháčův jak nesl na zádech tři ohromné pytle naplněné pěknou moukou z praženého ječmene.

Padla noc. Nocovali v opuštěném zuboženém chrámku, kde nebylo nic, jen v koutě dřevěná soška Buddhy s ulomeným nosem. Před úsvitem Agabunda tiše vstal. Vyndal ze svých pytlů listí a dal je sežrat oslovi. Potom do svých pytlů přesypal mouku svého společníka a jeho prázdné pytle pověsil Buddhovi na ruce a pečlivě mu moukou poprášil ústa a obličej.

Když se ráno boháč probudil, spatřil tu spoušť. Dal se do hrozného křiku:

„Zloděj! Chyťte zloděje! Moje campa!“

Aniž hnul brvou, ukázal Agabunda prstem na sochu s pusou od mouky.

„Šákjamuni Buddha měl asi hlad,“ prohlásil přesvědčivě, „a v noci spořádal všechnu vaši campu. Nescházelo mnoho a snědl i tu mou! Ale já vás v tom nenechám a rozdělím se s vámi!“

A věnoval jeden a půl pytle boháčovi, který ji přijal s nuceným úsměvem a po celou cestu nepromluvil.

* * *

Bohatý člověk by se měl mít na pozoru, praví mudrc, protože odmítne-li potřebnému dát hrstku campy, Buddha mu ji vezme a všechnu sní.

  Náměty k zamyšlení:  

• Jak na tom vlastně jsem? Jsem tím boháčem, který by se měl dělit se sousedem, a nebo bych si už měla vyhlížet „svého“ boháče, kterého podfukem donutím k dělení svého majetku?  (A co by na to naše zákony, které chudým berou a bohatým dávají?)

• Campou nemusí být jen jídlo či materiální věci, ale někdy je pro „hladového“ důležitější možnost být vyslechnout a dobré slovo.

JV  - listopad 2013