Příběh - Listopad
Svérázná mniška
Ten příběh měl velmi rád jeden starý zenový mistr.
„Jednou, až se vydáte na cestu moudrosti, přijde vám tento příběh vhod…“ řekl a při těch slovech se potutelně usmál na mladé novice.
„Kdybyste jen viděli, jak se tehdy skvělo město Nara! Samá zeleň a voňavý květ, klenot ostrova Honšú, duchovní centrum země. V jeho zdech žily stovky mnichů a mnišek. Bylo tam bezpočet vzkvétajících svatyní, modliteben, několikapatrových pagod a slavných klášterů. Nejznámější z nich byl nádherný chrám Tódaidži. Při velkých buddhistických svátcích se obřadů účastnil i sám císař. Toho dne jásalo celé město. Ohromný dav se tísnil v uličkách poblíž chrámu. Kejklíři, loutkáři, mimové a akrobaté se předháněli v dovednostech a bavili obecenstvo svými kousky.
Náhle se ze všech stran ozvalo volání: ,Císař, císař!´ Vojáci vyzbrojeni těžkými kopími zatlačují dav, průvod se blíží. Císaře v bohatém zlatém šatě nesou v nosítkách, podél nich kráčí roj dvořanů, ministrů, komořích a kněží. Císařský průvod, kolem něhož se vznáší vůně kadidla a zpěv doprovázený rajskou hudbou, pomalu postupuje k mohutné bráně chrámu, kde je umístěn skvostný Buddha, jehož lesklý povrch září tisíci světly.
To bývaly nádherné oslavy!“ povzdychl mistr zasněně.
„Vyprávějte, Mistře! Vyprávějte!“ žadonili mladí novici.
Mistr se usmál: „Vždyť popis místa a doby patří k vyprávění. Musíte umět naslouchat! Neboť nedočkavcům zůstane moudrost skryta.“
Za oněch časů se přihodilo, že jeden mnich se po uši zamiloval do jeptišky. Rjónen byla krásná krásou nápadnou i záhadnou zároveň. Její tělesné půvaby, pleť, držení hlavy i chůze byly oslňující, a protože byla navíc nadána mimořádnou inteligencí, pevným charakterem, velkorysostí a soucitem k bližním, vyzařovalo z ní silné vnitřní světlo. Rjónen by dokázala pobláznit nejednoho rozvážného muže, natož mnicha.
Hašino ji miloval bláznivou, pošetilou láskou. Nejedl a nespal, při posvátných obřadech byl roztržitý. Byl jí tak posedlý, že všude viděl jenom ji, žil jenom pro ni … a řítil se do záhuby. Jedné noci překročil všechny meze a spáchal nejvyšší zločin: vnikl do její komůrky a snažně ji prosil, aby se s ním pomilovala.
V té chvíli byl Hašinův osud v jejích rukou. Bylo by stačilo, aby zakřičela a přivolala ostatní sestry, a došlo by k nejhoršímu. Ale ona se nijak nebránila, ničemu se nedivila. Touhou rozpálenému mnichovi jen řekla:
„Oddám se ti, ale až zítra.“
Následující den byl dnem velkých oslav výročí Budhova osvícení a obřadů se zúčastnil i císař. V ten den, ve svatyni chrámu Tódaidži, předstoupila Rjónen před Hašina zcela nahá a řekla:
„Vezmi si mne, hned teď!“
A v tom okamžiku Hašino prožil satori, osvícení. Podobně jako když náhle vidíme z jiného úhlu tvar či pozadí nějaké kresbě, prohlédl Hašino skutečnost, která mu zůstávala skryta. Poznal, že jeho láska byla vyumělkovaná a smyšlená, že jeho šílená touha byla jako odraz měsíce na vodní hladině. Závoj iluze byl stržen. Poznal prapodstatu vlastního já, pravdu a mír.
Náměty k zamyšlení:
Uvědomuji si své tužby?
Do jaké míry se mi daří nahlédnout na podstatu svých tužeb?
Když už si uvědomím, jak je moje touha mělká či zbytečná, jsem schopna se od ní oprostit?
JV - říjen 2013