Příběh - září

Císařův démant

   

   Byl jednou jeden císař, tak bohatý a mocný, že vládl čtyřiaosmdesáti tisícům králů. Měl harém čítající tři tisíce manželek, které mu porodily čtyři sta synů a mnoho dcer. Koní, služebnictva a paláců měl nepočítaně. V mládí býval jeho druhem při mladických hrách dvorský malíř, jehož úkolem bylo vyzdobit malbami paravány a stěny v „Pavilonu čistoty a svěžesti“. Mocný císař na svého přítele malíře vzpomínal s něhou v srdci.

    Císař se rád procházel v převleku ulicemi svého hlavního města Heiankjó, dnešního Kjóta. Jednoho rána, když takto bloumal po tržišti mezi stánky prodavačů ryb, zakopl o muže ležícího v odpadcích. Sklonil se a poznal svého přítele z mládí, malíře Tošibu. Šaty měl rozedrané a byl samá veš. Bylo zřejmé, že žije ve velké bídě. Císaři se ho zželelo. Vsunul do Tošibovy kapsy velký démant, který nosil v pravém uchu. Pomyslel si: „Až se můj nešťastný přítel probere, najde drahokam, prodá ho, a to mu pomůže zařídit si důstojný život.“ A odešel spokojen, že bohy potěšil dobrým skutkem a přítele z mládí zachránil před bídou.  

    Přesýpací hodiny neúprosně odměřovaly rok za rokem. Velký císař zplodil dalších padesát synů. Poslední z nich, kterého mu porodila jeho nejmilejší první manželka, byl chlapec s nazlátlou pletí a černými, lesklými, nádhernými vlásky. Na dlaních měl znamení kola o tisíci loukotích, na levém chodidle otisk podkovy a na pravém sloní tlapy. Podle těchto znamení císař poznal, že jeho dny jsou sečteny a že tento novorozený syn je předurčen stát se jeho následníkem. A tak, dříve než „se osvobodí od všech strastí“, jak se praví ve starých spisech, a podrobí se zákonu pomíjivosti, rozhodl se, že se nepoznán naposledy projde ulicemi hlavního města. Když procházel tržištěm, málem se srazil s nějakým žebrákem. Byl to Tošibu, stále stejně zbídačený.

    „Ty dosud žiješ v bídě?“ podivil se mocný císař.

    „Víš dobře,“ odpověděl Tišinu, „že jsem nikdy neuměl vydělávat peníze, a od té doby, kdy mě tvůj ctihodný otec vyhnal ode dvora, protože jsem namaloval lovecký výjev, který se nelíbil jeho třetí manželce, vedu politováníhodný život.“

    „Ale jak to,“ zeptal se císař, „že jsi nenašel ten velký démant, který jsem ti kdysi dal do kapsy?“

    Tošibu se na něj vyjeveně díval a řekl:

    „Vidím, že se mi vysmíváš! Jsem pouhý nuzák a v mojí kapse se nikdy žádný drahokam objevit nemůže!“

    S těmi slovy se otočil a odešel žebrat jinam.

 * * *

    Dříve než „se osvobodíš od všech strastí“, jak se píše ve starých spisech, než uposlechneš zákona pomíjivosti jako každý smrtelník, podívej se na poklady, které máš před očima, ale nedokázal jsi je vidět. Tak praví moudrost zenu.

 

 

 

Jaké otázky si můžeme položit:

  •  Ani se do té kapsy nepodíval. Tak silná je nedůvěra a negativní postoj.

  • Kdepak mám tu kapsu, do které se zapomínám podívat na svůj poklad?

  • Dávej jen takové dary, které je dotyčný schopen přijmout.

  • Pokud budu přesvědčena, že můj život je politováníhodný, pak takový určitě bude.

  • Dáváš-li dar, buď vděčen za možnost darování a nepátrej po tom, jak je dar užit.

JV -srpen 2013

 

 

Zpět
Vytiskni stránku