Příběh - červenec
Mladá královna nemiluje krále…
V malém království na severu Indie na všechny lidi – na vesničany, na dvořany, ba i na zvěř – dolehl smutek jako černý mrak. Královna totiž nemilovala krále. Proč? Ach, lze vůbec takové věci vysvětlit? Možná rozdílná sudba, možná nějaká maličkost, příliš mdlé nebo příliš černé oči, nějaké gesto, kdo ví? Královna zkrátka krále nemilovala. Jednoho dne potkal královnu ve slavnostním šatě syn dvorního intendanta, hezký a přitažlivý mladík. Oslnila ho. Zamiloval se do ní a královna se zamilovala do něj. Co si počít? Mladík se sžíral láskou a chřadl. Královna se trápila a potají ronila slzy. I na krále bylo trpno pohledět. Bylo třeba učinit nějaké rozhodnutí. Panovník byl spravedlivý a laskavý muž, povolal tedy k sobě intendantova syna.
„Mladý muži,“ řekl, „vím, že jsi upřímný a věrný. Vím o tvé lásce. Navrhuji toto: propůjčím ti královnu na sedm dní, milujte se a přesně za týden mi ji vrátíš vyléčenou a šťastnou!“
Mladík s královnou se odebrali na tajné místo a tam se podle královského rozkazu
sedmi dní milovali. Jejich vášeň však nepohasla, naopak vzplála s nesnesitelnou
prudkostí. Osmého dne ti dva spolu uprchli. Zle podvedený král byl
nejnešťastnějším mužem na světě. Chvílemi se chystal vyhlásit válku sousednímu
království a násilím přivést neposlušné milence zpět, chvílemi se mu chtělo
zemřít. Trpěl tak strašně, že ze střev cedil krev. Požádal o radu bódhisattvu
(probuzený člověk, který pomáhá trpícím bytostem na cestě k osvícení), který žil
u dvora.
„Ach, moudrý muži, ty znáš moje trápení. Co mám dělat?“
Bódhisattva přemýšlel několik dní a potom takto promluvil:
„Mocný králi, kdyby se mezi tvými poddanými našel člověk,
který by dokázal polknout ostrý meč, dal bys mu nějakou zvláštní odměnu?“
„Zřejmě ano…“ řekl král.
„Mocný králi, kdyby se v tvém království našel muž, který by dokázal polknout
dobře naostřený meč, dal bys mu za odměnu královnino srdce?“
„Jestliže takový muž existuje, je nejspíš pod ochranou bohů a já bych mu
královnino srdce dal.“
„Věnoval bys mu tento vzácný dar beze zlosti, bez hořkosti a výčitek?“
„Ano, jistě,“ řekl král.
„A kdyby existoval muž, který by nejen polkl dobře naostřený meč, ale podařil by
se mu kousek ještě neskutečnější, totiž že by dokázal pohnout královniným
srdcem?“
„Kdyby existoval muž,“ řekl král, „který by dokázal, aby ho milovala královna, o
níž vím, že je chladná a necitelná, dal bych mu ji!“
„Tak tedy,“ řekl bódhisattva, „intendantovu synu se ta neuvěřitelná věc
povedla!“
Král přemýšlel o jeho slovech. Poté beze zloby, hořkosti a výčitek souhlasil s
tím, že královnino srdce věnuje darem. Netrvalo dlouho a z jeho střev přestala
unikat krev. Poznal, co je vnitřní mír. Dosáhl „druhého břehu“.
Jaké otázky si můžeme položit:
Jak často jsou naše lidské touhy jako lepidlo – nedovedeme se jich vzdát a projevit nadhled a královskou moudrost!
Beru věci takové, jaké jsou, nebo urputně vnucuji světu svoji představu?
Ach kde jen mám svého bódhisattvu, který by mi na krásném příkladu ukázal moji pošetilost?
Světu je třeba více velkorysosti!
JV -červen 2013