Příběh - květen
Mladý mnich
Byl jednou jeden mladý mnich. Chodil po
cestách v mnišském rouše a v sandálech naboso. S miskou v ruce prosil o rýži.
Byl to dobrý a snaživý mnich. Jednou, když se večer vrátil do kláštera, běžel
celý rozčilený za mistrem.
„Mistře, sužuje mě taková ponižující touha. Poraďte mi a pomozte mi!“
„Mluv!“ vyzval ho mistr soucitně.
„Každý den, když chodím po žebrotě, procházím kolem prodavače s rasgullami
(severoindická cukrovinka, smažená tvarohová kulička máčená v cukrovém sirupu) a
tolik toužím je ochutnat! Nemyslím už na nic jiného!“ dodal mnich se sklopenou
hlavou.
„Tak dobrá,“ řekl klidně mistr a podal mu jednu rupii. „Jdi a kup si ty
sladkosti! Sněz je na mou počest!“
Ohromený žák si vzal minci a odešel. Uplynulo několik dní. Jednou večer si mistr
žáka zavolal.
„Tak co, Džahande, už sis pochutnal?“
„Víte, Mistře… myslím, že ano.“
„Co znamená to „myslím“? Nepotěšilo tě snad, že jsi jedl to, po čem jsi tak
dlouho toužil?“
„Totiž, Mistře… trochu jsem se styděl. Mnich a mlsal by, to se nesluší, ne?“
Mistr pochopil, že touha, která jeho žáka trápila, nebyla dostatečně uspokojena.
Uhnízdila se mu hluboko v duši a byla překážkou na jeho duchovní cestě.
Podal žákovi ještě jednu rupii.
„Chci,“ řekl, „abys jedl rasgully s tváří obrácenou k nebi. Aby sis je pořádně
vychutnal. Abys poznal, jak jsou výtečné. Chci, abys je jedl na počest našeho
kláštera a k poctě Buddhově, jako posvátný akt!“
A tak se stalo. Touha, dokonale naplněná, z mladého mnicha spadla jako kůže z
hada. Tím se osvobodil a cesta k osvícení byla volná.
Jaké otázky si můžeme položit:
-
Jak často si nějaký prožitek nebo realizaci touhy pokazím vlastní výčitkou?
-
Vidím dost jasně na své touhy a umím je prožívat opravdu naplno?
-
Žádná touha není „ponižující“. Tak proč je občas takto hodnotím?
-
Několik rupií jistě stojí za to, aby se cesta k osvícení uvolnila.
JV -duben 2013