Žijte v pravdě
Je to opět známá fráze, jejíž autorství je připisováno Ježíši. Co si ale pod ní máme představit? Jak si dokážeme uvědomit, jak na tom v této oblasti jsme? Zkusme se na tuto problematiku podívat třeba tímto způsobem a pak porovnejme, jak dalece se naše realita s tímto pohledem shoduje, nebo se od něj liší.
Spousta z nás si neuvědomuje rozdíl mezi naplňováním svého koníčka a věnováním se svému duchovnímu rozvoji. Náš koníček je něco nezávazného, co slouží pouze k našemu uspokojení v předem vymezeném čase. Náš duchovní rozvoj je však něco zcela jiného. Je to naše vědomé rozhodnutí převzít zodpovědnost sama za sebe. Je to naše rozhodnutí cílevědomě se vyvíjet od méně dokonalého k dokonalejšímu. K naplnění tohoto záměru nemáme pouze pár chvil denně, ale dvacet čtyři hodin každý den. Měli bychom si uvědomovat rozdíl mezi návštěvou kina či divadla a účastí na semináři či kurzu sloužícímu k získání informací pro náš další rozvoj. Ta první slouží k našemu chvilkovému uspokojení a odreagování se od běžné reality našeho života. Ta druhá nám předává informace, jak máme ve svém seberozvoji pokračovat, čímž na sebe přebíráme závazek toto také ve svém každodenním životě realizovat. Nejde většinu dne nějak žít a pouze ve vymezeném čase „dělat to duchovno“.
Náš život by měl plně korespondovat s naší úrovní poznání. Ve spoustě případů se setkáváme s tím, že člověk má značné vědomosti, pouze jejich uplatnění v praxi vázne. Pak je to stejné, jako když někdo sbírá známky a uspokojuje ho pouze to, že je má. V takovémto případě je dobré si uvědomit, že se jedná o dost závažný karmický prohřešek. Je totiž něco zcela jiného, když člověk dělá chyby z nevědomosti, nebo když ty vědomosti má a přesto chyby dělá. Je něco zcela jiného, když možnosti nemáme, nebo když je máme a přitom je nevyužijeme. Při přirovnání k materiální oblasti to je obdobné, jako když člověk spáchá nedbalostní trestný čin a trestný čin úmyslný. Pokud půjdeme s přirovnáním dál, vyšší trestní sazba je uplatněna v případě, že člověk trestný čin spáchá jako příslušník organizované skupiny. Je tedy dobré dát pozor i na to, do jakého spolku patříme a kam docházíme. Je to totiž naše vědomé rozhodnutí a naše volba. Naší individuální zodpovědnosti nás to proto rozhodně nezbavuje, ba právě naopak.
Ve vztahu nás samotných k sobě je velmi důležité nenalhávat si nic do kapsy. Je to jeden ze základních předpokladů našeho úspěšného duchovního rozvoje. Ve většině případů máme tendenci svůj stav nadhodnocovat. My jsme ti dobří, čestní, spravedliví, duchovně vyspělí, a pokud jsme na tom tak, že si svoje problémy nedokážeme ani uvědomit, tak už jistě i ze všech stran osvícení. Přiznat sám sobě svůj skutečný stav je ve skutečnosti stejně obtížné, jako odpustit sám sobě. Kdo to v praxi zažil, moc dobře ví, o čem píši. Pokud se nám podaří dosáhnout úspěchu v této oblasti, najdeme i vnitřní klid a vyrovnanost.
Druhým extrémem v této oblasti bývá, že nehledáme způsoby jak věc řešit, ale zaměřujeme se na hledání důvodů, proč to neděláme, nebo ještě lépe dělat nemůžeme. Mnozí z nás této oblasti věnují tolik času a úsilí, že v ní dosáhli opravdového mistrovství. Na vlastní seberozvoj pak pochopitelně nemají čas.
Ve vztahu k našemu okolí je také dobré „přiznat barvu“. V očích rozumných lidí tím nic neztratíme, naopak jenom získáme. Když nic jiného, tak to zprůhlední a zjednoduší naše sociální vazby. Pouze takto jsme pro naše okolí dobře čitelní, protože je zcela patrné, jak to autenticky máme, třeba podle momentální nálady, pokaždé nějak jinak. Pak také nikdo nemusí přemýšlet o tom, jak to, co říkáme nebo děláme, vlastně myslíme. Jediným problémem v této oblasti může být náš rychlý vývoj a z toho pramenící i rychlé změny toho, jak to momentálně máme. Ti, co to mají obdobně, to však na základě vlastní zkušenosti bez problémů pochopí. V této oblasti se také plně uplatňuje zákon přitažlivosti „rovný rovného si hledá …“. Na jeho základě nás opustí lidé komplikovaní a přetvařující se, kteří budou nahrazeni lidmi stejného charakteru jako jsme my sami. To nám citelně změní naše postavení ve společnosti a narovná naše vztahy.
V jakémkoli jiném případě neprožíváme naši vlastní realitu, ale žijeme a prezentujeme nějakou virtuální realitu, která je realitou někoho jiného. Pouze pokud žijeme svůj autentický život, víme jak to máme a nemusíme věnovat pozornost tomu, jak bychom to měli mít. Nemusíte při tom mít žádnou obavu z toho, že by tento přístup bránil našemu dalšímu seberozvoji, právě naopak. Pouze autentický prožitek toho, jak to momentálně máme, nám umožní udělat potřebnou zkušenost, která nás obohatí a dokáže nás posunout někam dál. Tento přístup je opět velmi praktický a dokáže nám značně zjednodušit náš život. Duchovní cesta vede od vnějšího k vnitřnímu, od složitosti k jednoduchosti, kdy v jejím závěru zjistíme, že nepotřebujeme vůbec nic, protože všechno máme přirozeně od přírody sami v sobě. Všechny ty metody, techniky, rady a doporučení jsou pouze berličkami, které nám umožňují dojít k naší vlastní vnitřní podstatě.
Třeba vás tato problematika oslovila a uvědomujete si její závažnost, jenom nevíte kudy do toho. V takovém případě vám doporučuji začít od začátku, tedy od svojí citlivosti a úrovně vnímání. Bez toho, že něco navnímáme a následně si uvědomíme, co jsme navnímali, to prostě nejde. Proto doporučuji začít rozvíjet právě tuto oblast. Abych předešel výmluvám typu „na to nemám čas“, tak na to žádný zvlášť vyčleněný čas nepotřebujete, máte na to 24 hodin denně, stačí jenom chtít vnímat a uvědomovat si co právě prožíváte. Budete asi překvapeni, jak se váš život stane zajímavějším a jak se váš den podstatně prodlouží.
Jakou berličku či čagánek si na své cestě zvolíme, je pouze na nás. Cesta je však pouze jedna. Přeji vám na ní hodně úspěchů.
LLV - listopad 2013