Já, já, já, jenom já

zpívá v jedné své písni Petr Janda

a zřejmě ani netuší, jak velkou má pravdu

     Vzhledem k tomu, že tento přístup je na duchovní cestě v rámci seberozvoje zcela zásadní, upozorním v několika následujících příspěvcích na některé jeho často opomíjené aspekty, se kterými se na své duchovní cestě setkáte dříve či později určitě setkáte.

    Předně si musíme uvědomit a připustit, že tomu tak skutečně je, naše okolí nějakým způsobem zformovalo náš životní postoj. Jsou to především rodiče, škola, kamarádi, ale i celá společnost se svými pokřivenými hodnotami. I pokud nejsme věřící, musíme si také uvědomit dlouhodobý vliv křesťanství a působení církve. Nemusíme dopodrobna rozebírat, jakou měrou se jednalo o neznalost, jakou o vlastní sobectví nebo přímo špatný úmysl. V praxi doporučuji povznést se nad pocit ublíženosti a křivdy a spíš se zaměřit na převzetí svého osudu do vlastních rukou. V případě, že zjistíme, že s naším současným postojem není něco v pořádku, že nám nevyhovuje a že nám brání v našem dalším seberozvoji, je nejvyšší čas jej přehodnotit a změnit. Toto přehodnocení je vhodné udělat, zejména pokud nejsme spokojeni se stavem společnosti nebo s poměry v rodině, jejímž jsme produktem a jejíž hodnoty a programy máme uloženy v našem nevědomí. Pokud chceme být jiní a změnit se, musíme změnit svoje základní postoje a tím se odlišit od těch, kterými nechceme být. Počítejte ale s tím, že díky stereotypu, naší neznalosti a zdeformovaném pocitu serióznosti to ale nebude zrovna jednoduchá věc. 

    Naše společnost totiž vesměs nerozlišuje mezi jednotlivými přístupy v orientaci sama na sebe a všechny hází do kategorie sobectví a egoismu. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Kdo ve svém životě neslyšel nějaký ten výrok o sobectví, o potřebě obětovat se pro druhé, pro děti, pro práci, vyšší cíle a podobně. To všechno nás ale odvádí od našich vlastních potřeb, od uvědomování si svého vnitřního prožívání a ve finální fázi nám brání v realizaci potřebných osobních změn. Proto je zapotřebí tento stereotyp překonat a vyzkoušet jiný přístup. Nebude to ale až tak jednoduché, většinu těchto omezujících programů máme dobře ukrytých v našem nevědomí a vědomě se s nimi budeme dost obtížně potýkat.

     Nejdříve bychom si měli udělat jasno v tom, co je sobectví a co je zdravá orientace na sebe samé.

    Sobectví můžeme stručně definovat jako projev našeho ega, který se projevuje upřednostňováním našich potřeb a zájmů na úkor někoho jiného.

    Zdravou orientaci na sebe samotné pak můžeme vnímat jako projev naší duše, která realizuje svůj vlastní rozvoj. Tato orientace není na úkor nikoho jiného, naopak všem ostatním přiznává stejná práva jako sama sobě. Pokud k životu nepřistupujeme tímto způsobem, škodíme nejen sobě, ale i svému okolí. Omezujeme tím svou vlastní dosaženou úroveň i možnost pomoci každému, kdo naši pomoc skutečně potřebuje.

    Pokud ve své orientaci před sebou samými upřednostňujeme někoho jiného, bráníme tímto přístupem druhým v jejich vlastním seberozvoji. Je to ono známé „páchání dobra“, které jeho příjemci místo pomoci ubližuje, protože naše poznání vzhledem k jeho úrovni není schopen přijmout a tím, že mu je předáme, mu bereme možnost dojít ke svému vlastnímu poznání. Jedno čínské přísloví tento stav velmi dobře vystihuje. Říká se v něm: „Nepiš mi to ani neříkej, to zapomenu, raději mě to nech prožít, to si budu pamatovat nadosmrti“. Upřednostnění sebe samého přitom neznamená odmítat pomoc druhým. Cokoli uděláme pro druhé, děláme vždycky v první řadě pro sebe, pouze si to musíme uvědomit a připustit. Tato od pohledu rozdílná tvrzení neberte jako rozpor, jde pouze o míru poznání, kdy je vhodné nezasahovat a kdy je vhodné a potřebné pomoci. Nejlepší pomoc druhým je být jim příkladem a inspirací.

    Hranice mezi oběma popsanými přístupy je velmi tenká a každý se v ní musí zorientovat sám. Při pohledu zvenčí nás při tom může každý hodnotit jinak, to podle toho, jak na tom sám je. Proto je důležité mít sám za sebe v této otázce jasno a k hlasům našeho okolí přihlížet pouze jako k hlasům poradním. 

    Jak s popsanými náměty pracovat? V praxi nás tedy nebude prvotně zajímat dění v našem okolí, ale naše vnitřní reakce na tyto vnější podněty. Následně je zapotřebí uvědomit si vztah mezi vnějším podnětem a naší vnitřní reakcí. V převážné většině případů má vnější podnět pouze zástupný charakter, který nám navodí stav odpovídající skutečné příčině, která u nás někdy v minulosti vyvolala právě prožívané emoce a somatiky. V dalším kroku je zapotřebí najít tuto skutečnou příčinu a zpracovat ji. Pouze tímto způsobem se můžeme trvale zbavit nechtěného prožívání a posunout se dále ve svém seberozvoji. Řešení vnějších podnětů nikam nevede a je pouze marněním času. Zaměření pozornosti do našeho nitra nás přivede k sebepoznání, která nám umožní realizovat požadovanou změnu a pokrok.

     Pokud navrhovaný přístup prakticky vyzkoušíte, budete překvapeni tím, jak barvitý a bohatý může život být. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že bych se k původnímu způsobu prožívání rozhodně nevrátil. Nemluvě o tom, že se váš život podstatně zjednoduší a zpříjemní. Není to snadná, ani krátká cesta, chce to jenom vytrvat, výsledek určitě stojí za to. Říká se, že každá cesta začíná prvním krokem a tento krok se mi jeví jako velmi přínostný.

 LLV -  srpen 2013