Holešovská výzva
V posledních týdnech můžeme v médiích slyšet o protestním politickém hnutí zvaném Holešovská výzva. V podstatě se jedná o iniciativu usilující o odchod dnešní politické garnitury a změnu současného politického systému. Jak už je tak trošku naším dobrým zvykem, podíváme se na danou výzvu trošku z jiného pohledu.
Abych autorům nekřivdil, snažil jsem se znění Holešovské výzvy přečíst velice pečlivě a porozumět pohnutkám, které za ní stojí. Zaujaly mne především dva aspekty. Prvním je rozpoložení autorů. Z celého textu je cítit veliký hněv, který je zcela nepokrytě hybnou silou celé výzvy. Je založen na rozčarování ze současného stavu veřejné správy a způsobu řízení našeho státu. Tento hněv je pochopitelně založen na subjektivních (např. politickém přesvědčení) i objektivních (např. nezpochybnitelná velká korupce) příčinách. Zcela jistě každý, bude-li chtít, si důvod k „opodstatněnému“ hněvu najde. Jenomže žádné moudré rozhodnutí nemůže vzniknout pod vlivem silných negativních emocí (jimiž hněv bezpochyby je). Motorem celého protestu je již tedy od počátku negativní energie, která nemůže mít z podstaty věci jiný výsledek, než negativní řešení. Abychom se mohli rozhodovat správně a moudře, je třeba klidného srdce, mysli a dostatečného objektivního nadhledu. Toto v Holešovské výzvě postrádám, a proto je dle mého tato iniciativa od počátku odsouzena k neúspěchu (myšleno co se týče výsledku řešení, nikoliv úspěchu či neúspěchu).
Jako druhý zásadní aspekt vnímám až do očí bijící naivitu autorů. Dle jejich názoru je v dnešní době v našem státě špatně prakticky vše. Všechny významné funkce jsou zastávány bezcharakterními jedinci bez náležité odborné kvalifikace. Proto většinu problémů vyřeší pouze výměna těchto představitelů. Nově by tyto funkce zastávali odborníci za neustálé podpory veřejnosti formou referend. S úsměvem si představuji naši společnost rozdělenou na menšinu - ty hloupé a bezcharakterní – ty, co v současnosti třímají moc, a většinu - ty charakterní, vzdělané a moudré, kteří jsou první skupinou utlačovaní a odstrčeni do ústraní. Z takového vnímání srší základní nepochopení dnešní lidské společnosti.
Společnost je uskupení všech lidí, kteří na daném území žijí a zapojují se do běžného života. Je tedy pochopitelné, že celkový stav společnosti bude jakýmsi odrazem morálního stavu většiny jedinců. A stejně tak i elita bude odrazem stavu této společnosti. Neboť není národ takový, jaká je vláda, nýbrž vláda je taková, jaký je národ. Proto představa autorů Holešovské výzvy, že by se po naplnění jejich bodů změnilo fungování tohoto státu jako mávnutím kouzelného proutku o 180 stupňů, je naprosto mylná a úsměvná. Koneckonců podobná iluze vládla v celé společnosti před dvaceti roky. Stejnou iluzi můžeme pozorovat také při každých volbách. A naprosto stejná iluze je charakteristická i pro každou revoluci. Jenže po každé iluzi následuje deziluze. Vždyť i stará moudrost praví, že revoluce požírá vlastní děti. Pánové mi prominou, ale neznám ve světě jedinou revoluci či jinou náhlou změnu politického systému, která by přinesla do zkorumpované a morálně nevyspělé společnosti blahobyt, spravedlnost a harmonii.
Nevěřím, že nově příchozí by se vyznačovali lepšími vlastnostmi a kvalifikací. Opět by se do těchto pozic tlačili typově stejní lidé toužící po moci, jen pro změnu opět pod jiným pláštěm. Domnívám se, že si autoři růžově vykreslují i fungování jiných společností a států na takzvaném „vyspělém západě“. Jistě, jsou takové společnosti, od kterých se máme co učit, ale žádná k tomuto stavu nedospěla revolucí, nýbrž dlouhodobým přirozeným vývojem. (Osobně v dnešním světě ale žádnou duchovně a morálně vyspělou společnost nevidím).
A dostáváme se dle mého k jediné správné cestě. Je to cesta, která se nazývá evoluce. Chceme-li, aby naše společnost byla na vyšší úrovni, můžeme se k ní dostat pouze poznáním každého jednotlivce, morální evolucí všech jedinců. Pouze vyspělá společnost si vybere moudrou a poctivou vládu, která bude odrazem stavu celé společnosti. Proto bychom se měli zaměřit nejen na morální výchovu společnosti od těch nejmladších až po ty nejstarší, ale především na duchovní práci na sobě samých. Neboť budeme-li okolo sebe vyzařovat světlo a lásku, budeme svojí energií pozitivně měnit i své okolí. Až počet takových jedinců dosáhne kritického množství, pak bude bezpochyby i jinak fungovat naše celá společnost. Do té doby budeme sledovat ještě bezpočet podobných iniciativ, politických komet vzbuzující plané naděje a následně pak rozčarování a zklamání.
RS - duben 2012