Uvádění poznatků do života

 

       

K sepsání těchto řádků mně přivedla na jedné straně zkušenost s prací s klienty a na druhé straně zkušenosti s vedením seminářů. Při těchto činnostech jsem narazil na jednu velmi závažnou oblast, které většinou není věnována žádná nebo pouze minimální pozornost. Touto oblastí je paradoxně samotný smysl prováděné činnosti. Tím se pochopitelně přínos těchto aktivit zcela míjí účinkem.

Na rozdíl od běžného vyučování má totiž duchovní oblast víc rozměrů. Minimálně se jedná o rozměr informační – musíte vědět, a rozměr praktický - takto získané poznatky musíte umět použít. Tedy něco jako při získávání řidičského oprávnění. Udělat testy je něco zcela jiného než osvědčit svoje praktické řidičské dovednosti. Na tuto skutečnost většina hledajících zapomíná.

 

V oblasti individuálních sezení je situace o poznání lepší. Doba, kdy regrese přitahovaly zvědavost, jsou naštěstí dávno pryč a zájem zvědavců dnes přitahují stále nové a nové metody. Jedno však mají všechny společné, pokud je nebudete používat, tak vám k ničemu nejsou a nakonec skončí v propadlišti dějin, jako už tolik prospěšných praktik. Proto se v oblasti sezení setkávám většinou s lidmi, kteří se sebou opravdu něco chtějí dělat. Těm pak nepřichází divné, že dostávají nějaké domácí úkoly a jsou vedeni k tomu, aby svůj stav průběžně sledovali v každodenním životě a prováděli vědomé změny svého chování. Pouze o tu změnu totiž jde a ta má být smyslem všech realizovaných postupů. Jinak opravu není žádný podstatný rozdíl mezi polykáním léků předepsaným lékařem, energetickým působením léčitele nebo třeba absolvováním regresního sezení. Aby tento postup byl k něčemu dobrý, je zapotřebí v sezení něco zpracovat a pochopit. Po něm pak vzhůru do každodenního života tyto nově nabité možnosti realizovat prostřednictvím změn dosavadních stereotypů. Tyto stereotypy totiž buď přímo vytváří nebo alespoň upevňují naše problémy. Výsledkem řešení problémů by tedy měla být změna v našem myšlení i chování. Teprve potom můžeme mluvit o úspěšnosti použitých postupů a skutečné pomoci člověku, který se na nás obrátil o pomoc.

 

O poznání horší se ukazuje oblast seminářů. Pohnutky, proč na ně lidé chodí jsou různé. Od potřeby být „in“, třeba až po běžnou „seminářovou turistiku“, kdy účastníkům jde hlavně o to, aby vypadli z každodenního života a pobyli v příjemném prostředí obdobně smýšlejících lidí. Nové informace jsou v těchto případech většinou bonusem navíc. Málokdo ale k absolvování semináře přistupuje tak, že účastí na něm zájem o danou problematiku nekončí, ale teprve začínat. V žádném případě by totiž nemělo jít pouze o to, dozvědět se něco nového. Pohnutky k absolvování semináře by měly být přesně opačné. Dozvědět se něco nového, abych to mohl v každodenním životě nějak uplatnit. Uplatnění se může jak obsah jako celek, tak pouze jeho jednotlivé části, které mohou vhodně doplnit stávající praktiky.  Důvod, proč tento stav lektoři trpí, je jiná otázka a proto jej nebudu rozebírat.

Samostatnou kapitolou jsou pak navazující semináře, kdy je účast na následujícím dílu podmíněna zvládnutím problematiky dílu předcházejícího. Tuto formu mám osobně nejraději, protože spolehlivě oddělí skutečné zájemce od těch, kteří zájem pouze předstírají. Tem, kteří nemají dostatečně hluboké pohnutky, se dále věnovat nebudu. Zaměřím se na ty, kteří opravdu chtějí nejen získat nové informace, ale také je zapracovat do svého běžného života a využít je tak se svému osobnímu rozvoji. O tento osobní rozvoj dosahovaný prostřednictvím rozšířeného poznání a realizací osobních změn tu totiž opět jde. 

Obdobným tématem je neustálé kumulování dalších a dalších seminářů s nezvládnutými obsahy. Je to obdobné, jako když si ve hmotném světě půjčíte a ještě před splacením půjčky si půjčíte znovu a pak ještě a ještě. Dlužná částka v tomto případě pouze neustále narůstá. Obdobně je tomu i s nezvládnutou problematikou. Když jsem „neměl čas“ zvládnout jednu problematiku, těžko se mi ho bude dostávat na dvě problematiky, případně tři, čtyři a tak dál. Výsledkem pak je to, že se informace pozvolna zapomínají a praktické návyky se nemají ani kdy vytvořit.

Ve své podstatě je situace s absolvováním seminářů obdobná jako přístup mnohých lidí k dovolené. Žijí nemoudře, štvou se a těší se při tom na dovolenou. S nástupem na dovolenou nedokáží „vypnout“ a jsou ještě v myšlenkách v práci u svých starostí, pak si možná nějaký den užijí a koncem dovolené se už děsí, co je čeká za hrůzu po návratu do zaměstnání. Příchodem z dovolené a nástupem do zaměstnání je celý relaxační přínos dovolené anulován a po týdnu se člověk cítí tak, jako by žádnou dovolenou ani neměl. Přitom by ale mělo jít právě o tu změnu k lepšímu a dlouhodobý přínos. Pak je tedy v reále lepší žít stále tak, jako bychom byli  na trvalé dovolené. Stejně tak by se přínos semináře neměl omezit pouze na ty dny semináře či pár dnů po něm, ale s jeho obsahem bychom už měli žít dlouhodobě, nejlépe po zbytek života. Pouze tak můžeme mluvit o trvalého přínosu. Pokud tomu tak není, je chyba buď v našem přístupu k předanému obsahu, nebo ve špatné volbě semináře, jehož problematika nám k ničemu není. Toto bychom si měli každopádně vyhodnotit a ze svých chyb se poučit a znovu je neopakovat.

 

Doposud jsem k této problematice přistupoval  možná poněkud alibisticky, když jsem si říkal, že ten, kdo má skučený zájem, zcela jistě prokáže určitou dávku osobní aktivity a najde si způsob, jak s daným obsahem pracovat. Já to tak osobně mám  a je to ono klasické podle sebe soudím tebe. Zjistil jsem ale, že když to tak mám já, tak to má většina ostatních úplně jinak. Nejde ani tak o to, že by nechtěli, ale často o to, že neví jak to mají udělat a ani je nenapadne se na to zeptat. Opakované nezdary je pak přivedou k tomu, že často velmi přínosné informace „zahodí i s rukama“. Následuje většinou zklamání, že to také k ničemu není a že jim to také nefunguje. V tom lepším případě jsou ochotni připustit, že to někomu jinému možná funguje, ale jim určitě ne. Pokud se tato situace opakuje, dochází k rozčarování, zanevření na oblast duchovního rozvoje a často tato „cesta“ končí až depresemi a návratem do objetí klasického materialismu a jeho zdravotnictví. Ani určitý tlak v této oblasti nepřináší výsledky. Všechny ty snahy o setkávání se, vyměňování zkušeností a konkrétní dotazy, jak se absolventům semináře v dané oblasti daří nevedou k potřebnému výsledku.  Navenek to vypadá tak, že absolvováním semináře zájem o danou problematiku skončil. Většinou to má ten průběh, že po příchodu domů vůbec nerozumí probírané problematice, která jim byla na semináři naprosto jasná. Proto ani neví, co s nimi mají dál prakticky dělat. Když k tomu přidáme permanentní nedostatek času a opadnutí původního zájmu, je výsledek nasnadě.

Domníváte se, že je tomu ve vašem případě jinak? Schválně si dejte tu práci a najděte si všechny ty možná desítky diplomů a pamětních listů o absolvování nejrůznějších seminářů a kurzů. Chronologicky si je seřaďte, berte si jeden po druhém a vybavte si, co si z obsahu pamatujete a jak to používáte ve svém životě. Obávám se, že to nebude příliš povzbuzující poznání. Každopádně to však bude výpověď o autentičnosti vaší duchovní cesty.  Nejde mi o to, navozovat vám deprese a stavy beznaděje, ale pouze o to, uvědomit si skutečný stav a hodnotu toho, co děláte. Stojí vám ten investovaný čas, peníze a případně i úsilí opravdu za to?

Pro ty z vás, kteří na tomto stavu chcete něco změnit, mám i příznivou informaci. Právě z výše popsaných důvodů jsem se rozhodl do všech svých seminářů zařadit i část věnovanou metodice, jak s danými informacemi dále pracovat a v jakých oblastech spatřuji jejich hlavní možnosti využití.  Bude se tedy jednat o jakýsi tréninkový plán obdobný tomu, jaký mají profesionální sportovci. Toto by vám mělo značně usnadnit vaši práci v období po absolvování semináře. Svoji aktivitu pak budete moci zaměřit nikoli na hledání způsobů, jak danou problematiku zvládnout, ale přímo na její zvládnutí. Pokud vám ani toto nepomůže, budete mít také hned jasno, do jaké kategorie návštěvníků seminářů patříte. Prostě se nebudete mít na co vymlouvat. Třeba pro vás momentálně tento způsob osobního rozvoje není ten pravý a bude lépe, když si budete opravdu autenticky užívat světských radostí a duchovní rozvoj necháte jiným. Všechno co děláme, bychom měli dělat opravdově a mělo by nám to současně přinášet radost.

Přeji vám šťastnou ruku při rozhodování, kterou cestou se budete v budoucnu ubírat, a hodně uspokojení a úspěchů při jejím naplňování.

LLV – červen 2012