Kritika

 

    V našem životě se jedná o velmi častý jev, se kterým se můžeme setkat doslova na každém kroku. Jeden kritizuje druhého, všichni společně pak nadřízené, vládu a poměry všeobecně. Málokdo se ale zamýšlí nad podstatou toho, proč k tomuto jevu dochází. Vzhledem k tomu, že se jedná o jev, který spadá do oblasti našeho zájmu, dovolím si malou úvahu na toto téma. Na jejím základě se pak může každý sám zamyslet, jak na tom vlastně v této oblasti je.

    Rozkrýt pravou podstatu „kritiky“ není na první pohled vůbec snadné. Předně se musíme zamyslet nad výchozími předpoklady, které podmiňují možnost vzniku „kritiky“. Tedy, jak na tom sám autor kritiky je.

    Základním předpokladem „kritiky“ je polaritní vnímání světa. Musíme tedy rozlišovat minimálně dva stavy kritizované oblasti. Dále k těmto stavům musíme zaujmout osobní postoj. Nemůže nám být jedno, jestli se věc děje tak či onak. Jedna varianta musí být z pohledu „kritizujícího“ správná a druhá špatná. Z toho stavu pak vyplývá naše osobní realita, která přímo podmiňuje stav „já to dělám dobře a ty špatně“. Můj správný postoj mně pak opravňuje „kritizovat“ všechny postoje špatné, které si díky svojí špatnosti tuto „kritiku“ pochopitelně zcela oprávněně zasluhují. Popsaný princip pak musí být ještě obohacen o náš osobní záměr. Tedy nejen poukázat na skutečnost, že někdo něco dělá jinak než já, ale že to dělá špatně a měl by to dělat dobře, tedy stejně jak to dělám já. Tento postoj musí obsahovat i výtku „nedělej to špatně a polepši se“. Forma této výtky pak ukazuje na další skutečnosti,  zejména na to, jak velký je rozpor mezi naším „dobře“ a jejich „špatně“. Zároveň ale také na to, jak dalece nám záleží na tom, aby to „špatně“ bylo „dobře“ nebo jak dalece nám jde o to, aby se autor toho „špatně“ polepšil. Z uvedeného přímo vyplývá, že hlavními objekty naší kritiky budou naši nejbližší, na kterých nám nejvíce záleží, nebo skutečnosti, které se nás nějakým způsobem přímo dotýkají a které nám tudíž nemohou být lhostejné. Tyto skutečnosti přímo podmiňují intenzitu našich emocí, které v dané oblasti projevujeme. Jde tedy o naše sebeprosazení na úkor sebeprosazení někoho jiného. Celou situaci můžeme vidět také tak, že naše ohrožené ego cítí potřebu ukřičet projevující se ego našeho protějšku. Toto naše jednání pak dokáže značně znepříjemnit život našim bližním a náležitě zahustit atmosféru okolo nás.

    Ze strany domnělého „kritika“ však může být ve skutečnosti všechno jinak. Dále popsaný výsledný stav většinou nenastává skokově, ale dochází k němu na základě postupného duchovního vývoje a míry poznání daného člověka. Předně přijdeme na to, že pokud mám já sám právo na svůj vlastní názor a naplňování svých cílů, je rozumné stejné právo přiznat i všem ostatním. V této oblasti mohou nastávat problémy zejména v případě vzájemných kolizí těchto cílů. Vzhledem k tomu, že nejsme všichni stejně vyspělí a nedisponujeme všichni stejným poznáním a stejně rozsáhlými životními zkušenostmi, bude se zákonitě i náš pohled na stejnou problematiku méně či většinou více lišit. Kromě toho časem dojdeme také na to, že ve své podstatě neexistuje nic „dobře“, nebo „špatně“. Tento přívlastek vyjadřuje pouze náš individuální postoj k dané problematice. Jde v něm pouze o to, jestli je vnější stav v souladu s naší představou o něm nebo ne. Ve skutečnosti se jedná pouze o popisnou hodnotu, slovní vyjádření logické jedničky nebo nuly, která pouze vyjadřuje daný stav a nic nevypovídá o jeho skutečné kvalitě. Tuto kvalitu konkrétnímu stavu přiřazuje až člověk na základě svých představ a potřeb. Proto také neexistuje nějaké „dobře“, se kterým bychom se mohli ztotožnit, a „špatně“, které bychom mohli zavrhnout. Nemluvě o tom, že pokud si hájíme právo na svůj vlastní individuální vývoj, do kterého si nenecháme nikým zvenčí zasahovat, stane se pro nás samozřejmé přiznat stejné právo i všem ostatním. Za těchto okolností z podstaty věci samotné není skutečná „kritika“ možná. Můžeme hovořit pouze o právu na vyjádření vlastního stanoviska, názoru, které vypovídá pouze o tom, jak na tom jeho autor je. Ve vztahu k příjemci tohoto stanoviska se nejedná o vměšování do jeho kompetencí či vnucování jiného názoru, ale pouze o ukázku jiné alternativy a poskytnutí námětu k dalšímu osobnímu rozvoji. Forma takto předložených informací pak postrádá jakýkoli způsob nátlaku či emoční náboj ze strany autora. Podle toho také nejlépe poznáte, jestli se jedná o kritiku nebo pouze o vyjádření vlastního názoru, na které má bezpochyby každý člověk právo.

    V reálu však situace není tak jednoduchá. Do hry totiž vstupuje i příjemce „kritiky“, který se k přijímaným informacím staví přesně v duchu „podle sebe soudím tebe“. Méně vyspělý jedinec, který ještě stále rozlišuje „dobro“ a „zlo“ spatřuje kritiku ve všem co je v rozporu s jeho postojem a na odlišné názory je přímo alergický. Čím větší rozpor vnímá, tím více emocí do svého odporu vkládá a tím ostřeji se proti „kritice“ ohrazuje. Na druhou stranu člověk, který došel k poznání skutečné duality světa a pochopil její jednotu, necítí potřebu se ohrazovat ani proti výtkám, které jako „kritika“ skutečně míněny jsou. Prostě zůstává nad věcí a pouze registruje, že danou oblast „kritik“ vnímá jinak, než on a že je na tom tak, že svůj názor potřebuje vnucovat svému okolí. Z těchto důvodu pak dochází ke spoustě nedorozumění a rozjitřených emocí.

    Pokud se nad touto problematikou zamyslíte a uvědomíte si jak na tom s „kritikou“ jste, může se vám ve vašem životě spousta věcí změnit k lepšímu. Minimálně se stanete více tolerantním a chápavým ke svému okolí.

LLV – březen 2012