Cesty duchovního vývoje

 

Stávající stav společnosti

 

    Na základě osobní zkušenostmi si nedělám příliš optimistické představy o duchovní úrovni obyvatelstva naší českomoravské kotliny. K tomuto názoru jsem dospěl i přes to, že se většinou setkávám s lidmi, kteří jsou v tomto ohledu „dál“, než běžný průměr. Tedy s těmi, kteří se sebou chtějí něco dělat, nebo se tak alespoň tváří. V tomto mém přesvědčení mne utvrzuje i současný stav naší společnosti. Tento můj názor je tedy v přímém rozporu s optimistickým hodnocením úrovně duchovní vyspělosti naší společnosti. Často se dokonce setkáme s názorem o  její vedoucí úloze při duchovním vzestupu, když ne přímo celého světa, tak alespoň Evropy.  Pokud by tomu tak bylo, musela by být i naše společnost o poznání jiná. Z tohoto důvodu vůbec nepochybuji o tom, že tento můj příspěvek bude dostatečně kontroverzní.

 

    Přesto se každý člověk, ať chce nebo nechce, neustále vyvíjí. Z tohoto pohledu je lhostejné, kterým směrem. Udržet setrvalý stav je totiž mnohem obtížnější. Toto je také pravý důvod těchto řádků, které mají inspirovat čtenáře k zamyšlení nad tím, jak na tom sám za sebe vlastně je. Kromě depresivních jedinců totiž máme tendenci svoji dosaženou úroveň značně přeceňovat. Z tohoto se rozhodně nijak nevyjímám a nechci nikoho ani kritizovat, ani poučovat. Jedná se opravdu pouze o námět na zamyšlení.

 

Rádoby ti, co jsou na cestě

 

    Cest duchovního rozvoje je opravdu mnoho a je celkem jedno, kterou si člověk vybere. Každému vyhovuje něco jiného. Z tohoto pohledu není důležitá cesta jako taková, ale její obsah, který musí splňovat určitá pravidla.

 

    Ti méně vyspělí si cestu svého duchovního vývoje pletou se "seminářovou" či "zasvěcovací" turistikou.  V žádném případě jim nejde o to, aby s nově získanými zkušenostmi v ústranní a v „potu tváře“ pravidelně a dlouhodobě pracovali.  Nejde jim o to, aby tyto zkušenosti zapracovali do svého života a tím se posunuli o kousek dál. Opak je pravdou, jejich cílem je samotný seminář či zasvěcení. Zřejmě jsou přesvědčeni, že tím pro sebe udělali dost. Jejich vědomosti bývají značné, ale jejich vývojový posun minimální. Člověk patřící do této skupiny na akci nejde pro její přínos, ale proto aby ji měl, cítil se tam se sobě podobnými dobře, případně tam jde na jejího vedoucího jako do kabaretu.

 

    Do této kategorie bezesporu patří i ti ambicioznější, kteří se staví do role vůdců těch předcházejících. Učí a předávají něco, co sami nežijí, ba většinou to nemají ani vyzkoušeno sami na sobě. Rozhodující v těchto případech není jejich skutečná úroveň, ale přesvědčovací schopnost a jejím prostřednictvím vybudovaná známost. Většinou jim nevadí, že už od pohledu ani fyzicky neodpovídají tomu, co učí. Jejich nekritičtí obdivovatelé se nad tím stejně nezamýšlí.

 

    V těchto případech bych mluvil spíš o tom, že jsou tito lidé víc na scestí než na skutečné duchovní cestě.

 

Cesta pasivního následování

 

    Do této skupiny můžeme zahrnout všechny ty, kteří nemají odvahu jít svou vlastní cestou, a proto volí cestu následování  někoho jiného, o kom se domnívají, že je na cestě o poznání dál než oni sami. Vůbec při tom nedomýšlí, že tímto způsobem nikdy nemohou dojít dál než jejich vůdce. Tato cesta vede také ke slepému následování a k nekritickému obdivu zad toho, kdo kráčí před námi. Této skutečnosti pak využívají jedinci toužící po bezmezném obdivu a z takto vzniknuvších skupin vytváří sekty. Nejlepším způsobem, jak jejich členům zabránit v přemýšlení a vlastní aktivitě, je dostatečně je zaměstnat. Je třeba na sobě neustále pracovat a stále dokola čistit a čistit. Pokud někdo ze členů prozře nebo do všeobecné atmosféry dostatečně nezapadne, je označen za nečistého, ze skupiny je vyobcován a jako s nečistým je ostatním členům styk s ním zakázán.  Je s podivem, že někteří hledající poutníci tuto zkušenost potřebují na své cestě absolvovat i vícekrát.

 

    Opět nic nevadí, že této cestě schází její základní atributy jako je vlastní aktivita a převzetí zodpovědnosti sama za sebe. Často stačí ten sladký pocit sounáležitosti s elitou. O tom, že se tímto způsobem  moc daleko dojít nedá, zřejmě není pochyb.  Spíš než cestou bych tento způsob duchovního vývoje nazval slepou uličkou.

 

Cesta vlastního aktivního vzestupu

 

    Toto je cesta pro vlky samotáře, opravdové bojovníky, kterým vyhovuje jít neprošlapanou cestou, kteří mají dost odvahy zkoušet něco nového, ale také se nebojí vlastní aktivity a jsou ochotni přijmout i osobní zodpovědnost za svoje činy. Rychlost postupu po této cestě bývá značně rozdílná. Někdy to je běh, jindy bezradné přešlapování na místě. Hlavní nebezpečí této cesty spočívá v tom, že si na ní jde snadno natlouct nos. Každý krok je totiž krokem do neznáma a jeho důsledky se většinou ukáží až s nějakým časovým odstupem. Tímto způsobem můžeme kličkovat, bloudit, ale také se dočkat nejrůznějších kotrmelců a pořádných sešupů.  Je to pořádné dobrodružství, které rozhodně není pro každého.

 

Cesta aktivní spolupráce

 

    Aby byl výčet našich základních možností úplný, musím na závěr vzpomenout cestu, která se nám osvědčila nejvíc.  Když se na své cestě potká víc aktivních poutníků, mohou vytvořit skupinu ve které si mohou dopřávat uvedené přínosy a zároveň minimalizovat rizika. Stačí k tomu přitom tak málo. Jít si každý svojí cestou a při tom tolerovat cesty těch druhých. Dělit se s nimi o dosažená poznání a přitom zároveň ostatním dávat zpětnou vazbu, když se na jejich cestě objeví nějaká překážka.  Na této cestě není rozhodující, kdo je vpředu a kdo vzadu, rozhodující je, že jdeme stejným směrem. Přesně podle japonského rčení, ve kterém se říká, že je zcela jedno, jestli nosíš hakamu či pás, jdeš cestou lukostřelby, ikebany či čajového obřadu, rozhodující je, že jdeš po stejné cestě s ostatními.

Každý poutník, který je na cestě, si zaslouží pomoc a úctu. Ať se vaše kroky ubírají správným směrem.

                                                                                                                                                                  LLV – květen 2012