Umělé orgány

    V moderní medicíně se již stalo používání umělých materiálů rutinní záležitostí, která již nikoho nepřekvapí. Málokdo se ovšem zamýšlí nad hlubšími souvislostmi z duchovního hlediska. Přiznám se, že i já jsem se tímto začal zabývat, až když jsem se s tímto problémem setkal ve svém okolí. O tom, že umělé implantáty, orgány či končetiny mohou mnoha lidem pomoci od zdravotních potíží, asi nikdo nepochybuje. Ale kde leží hranice ospravedlnitelného použití technologií a co již s sebou přináší negativní karmické důsledky?

    Při hledání odpovědí jsem se vrátil k prožitkům nejen svých, ale i klientů z regresního sezení. Neustále se nám potvrzuje, že za své fyzické zdraví si odpovídáme každý sám. Naše fyzické tělo je pouhým odrazem stavu naší psychiky a naší duše. Je nejen zrcadlem okamžitého stavu, ale i stavu minulého. Důležitou roli zde hraje pochopitelně i karma. Je-li naše duše v harmonii s duchovními zákony, i tělo je zdravé a vykazuje obrovskou sílu a tendenci ke zdraví. Její schopnost regenerace a samoléčení je téměř neomezená. V okamžiku, kdy dochází k porušování duchovních zákonů, mohou se objevovat drobné potíže a disharmonie i na fyzické úrovni, abychom měli možnost si tato pochybení uvědomit. Pokud jim nevěnujeme pozornost, problémy se prohlubují a mohou vést až k vážným onemocněním. Podobný princip je i u karmických provinění, které nás vždy také doženou. Čím jsme na vyšší duchovní úrovni, tím rychlejší zpětnou vazbu dostáváme. Naopak, jsme-li na tom hůř, odezva může být i s velkým časovým odstupem i v řádu mnoha životů.

    Z tohoto úhlu pohledu bychom měli i pohlížet na naše současné potíže. Klasická medicína nám může v některých případech velice ulevit, ale neodstraníme-li duchovní příčiny, problémy pouze oddálíme. Nechci v žádném případě znevažovat roli medicíny. Jejím základním problémem ovšem je, že často pouze potlačuje svojí léčbou projevy duchovní nerovnováhy. A proto často zadělává ještě na větší problémy v budoucnu. Neboť nedojdeme-li k poznání prostřednictvím malých problémů, budeme muset čelit problémům větším. Proto se mi z principu nezamlouvá způsob jednání, kdy nemocné tělo vyřeší doktoři, já přece nebudu nic měnit. To je problém, který není pro duchovně orientovaného člověka ničím novým. Rád bych se na to podíval ještě trošku z jiné strany.

    Setkal jsem se už s mnoha prožitky z minulosti, kdy došlo například k amputaci končetiny. A mohu říci, že ještě ani jednou jsem nezaznamenal případ, kdyby v následující inkarnaci chybějící část těla byla zcela funkční a zdravá. Duše si i po opuštění těla v okamžiku smrti s sebou odnáší energetický otisk a paměť fyzického těla, která sehrává důležitou roli i při vývoji těla nového v následující inkarnaci. A tak vlastně dochází k navázání na fyzický stav v předcházejícím životě. I když pochopitelně v mládí má tělo výrazně větší samoléčebné schopnosti. Postupem času, kdy dochází k jeho stárnutí, stále více se projevují i tyto otisky z minulosti. Přestože mezi životy dochází k výrazné energetické regeneraci a tím i k „léčbě“ energetické paměti těla, amputace je natolik silné poškození, že nedochází k úplnému vyléčení. Proto v následující inkarnaci danou část těla nové tělo obvykle má (nezpůsobí-li karmické důvody opak), ale ta je do jisté míry zmrzačená, částečně nefunkční atd. Uvědomíme-li si tuto skutečnost, potom se i nahrazování nemocných orgánů dostane zcela do jiného světla. My si výměnou za umělý orgán odstraníme současné potíže, ale zároveň si v podstatě svůj orgán, byť nemocný, amputujeme. Vzdáváme se tedy části našeho těla třeba jen proto, že není zdravá. Ale jak jsem již výše uvedl, jedná se v podstatě o odraz našeho já. Distancujeme se a odhazujeme tedy kus svého já jen proto, že nesplňuje naše představy. Proto pak v žádném případě nemůžeme být celiství a chybějící část svého já pak musíme zákonitě pocítit. Proto to nepovažuji po karmické stránce za správné řešení. Důsledky pak přicházejí v podobě zmrzačení v příští inkarnaci. A často i větší, než jsou naše současné problémy. A tak si daný zdravotní problém nevyřešíme, pouze ho odsuneme a daň kterou za to zaplatíme, bývá velice vysoká.

    Zvláštní kapitolou je estetická plastická chirurgie. Domnívám se, že ji ani není nutné hlouběji rozebírat. Snažíme-li se ze svého těla udělat uměle tělo jiné, svědčí to o problémech s naší sebeláskou. A je pak nasnadě, že se nám v budoucnu narušování přirozeného stavu těla vrátí zpět, neboť žádný dluh nezůstane nezaplacen. A nejsme-li schopni milovat své tělo takové jaké je, pak si ani takové nezasloužíme a budeme se muset naučit žít s „horším“.

    Nechci v žádném případě polemizovat, zda je morálně správné či nesprávné používání umělých orgánů a končetin. Domnívám se, že se to bude lišit případ od případu. Je bezpochyby mnoho případů, kdy i já považuji umělý orgán za jediné možné řešení. Ale považuji za nejdůležitější, aby konečné slovo měl vždy pacient sám. Neboť on ponese důsledky takového rozhodnutí. Spíše by bylo rozumné, aby zvážil i tyto aspekty a rozhodl se s nejlepší znalostí všech důsledků, které moderní medicína bohužel neřeší.

RS – duben 2011