Kofein 2

    Od mého prvního zamyšlení se nad účinky kofeinu uplynul již nějaký ten pátek. Záměrně jsem se tomuto zlozvyku cíleně nevěnoval. Rozhodl jsem se, že tomu dám volný průběh. Chtěl jsem si potvrdit teorii, že pokud člověk pracuje sám na sobě, postupně opouští zdroje hrubších vibrací. A protože se toho mezitím událo dost, rozhodl jsem se pro volné pokračování na téma mé kofeinové závislosti.

    Dnes není káva pro mne nezbytností, ale gurmánským požitkem. Již nepiji velké hrnky kávy ihned po probuzení, ale rád si vybírám. Zatímco dříve byla pro mne běžná konzumace třech až čtyř velkých hrnků, dnes si dopřávám obvykle jedno až dvě dobrá espresa denně.

    A tak bych rád shrnul okolnosti, které mne osobně k této změně dovedly. A také jak tuto změnu pociťuji já sám.

    Zcela bezpochyby prvním velkým posunem byl můj pobyt ve tmě, kde jsem se naučil žít v mnohem větší míře současností. Jakoby zpomalení životního tempa vedlo i ke změně potřeby tohoto životabudiče. Přesto se po postupném zpětném aklimatizování se na běžný rytmus života projevila i jistá setrvačnost a částečné navrácení k tomuto zlozvyku, i když v mnohem menší míře.
    Velkou souvislost jsem také pozoroval se zpracováváním některých temnějších minulých inkarnací. V průběhu vyplavání těchto hrubších energií z mého nitra na povrch se výrazně začal projevovat růst spotřeby kofeinu. Přestože jsem pociťoval, že mi nedělá dobře a způsobuje mi až bolesti hlavy, nezpracované temnější stránky mého já vyžadovaly hrubší energii obsaženou v kofeinu. Zajímavé bylo také pozorovat při každém zpracování kauzálních událostí, jak chuť na kávu vždy skokově poklesla.
    Přesto nedošlo k celkovému vymizení potřeby kávy, i když jsem si ji už dávno nevychutnával. Naopak jsem cítil, že ji pijí více, než mi dělá dobře. Projevovala se ovšem síla zvyku a setrvačnost. A to až do okamžiku, kdy jsem byl postaven do situace, že jsem neměl možnost připravovat si kávu tak, jak jsem byl zvyklý. Přestože jsem tímto nedostatkem trpěl (klasický „absťák“), po uplynutí několika týdnů jsem zjistil, že vlastně kávu již nepotřebuji. A tak mne vynucená částečná abstinence v podstatě posunula do pozice gurmána, který nepotřebuje, ale vychutnává.

Uvědomuji si ovšem, že bez osobního posunu a zpracování některých temnějších aspektů mého já, by k tomuto posunu nedošlo a při první příležitosti by se spotřeba kofeinu vrátila na původní úroveň. A tak mohu s čistým svědomím prohlásit, že se mi teorie opouštění potravin s hrubšími vibracemi ruku v ruce s osobním vývojem potvrdila. A to i z toho důvodu, že v souvislosti s osobním pokrokem v daném období jsem se výrazně odvrátil i od konzumace masa. I když jsem se čistokrevným vegetariánem zatím nestal, rozhodně preferuji bezmasé jídlo a maso jím pouze některé (hlavně ryby) a v případech, kdy nemám jinou alternativu.

    Důležité také je dodat, jak se bez tolika dávek kofeinu cítím. Zcela jistě lépe, zdravěji a lehčeji. Vnímám poklidnější a hlavně harmoničtější biorytmus. Zajímavé také je, že nepociťuji větší únavu či potřebu spánku, ba spíše naopak. V průběhu času ruku v ruce s osobním posunem registruji pomalu klesající únavu během dne i při kratším odpočinku. Na druhou stranu při konzumaci více šálků kávy registruji nevolnost žaludku a těžkost až mírnou bolest hlavy. Také si uvědomuji větší osobní svobodu, neboť každá závislost nás této svobody zbavuje.

    Domnívám se, že stejné principy jsou platné pro všechny typy závislostí. Je-li jejich léčba postavena na pouhé pevné vůli a abstinenci, jedná se o odříkání a vnitřní boj. Šance na znovuupadnutí do tohoto problému je velice vysoká. Už jen z podstaty, že to co uvnitř sebe potlačujeme, sílí. Naopak zpracujeme-li ty aspekty svého já, které se závislostí souvisí, již nebudeme po daném zlozvyku toužit a přirozeně bez vnitřního boje jej zcela opustíme. I já si jsem vědom, že pokračující obliba kávy (i když v mnohonásobně menší míře) značí, že stále jsou ve mně nezpracované oblasti, na kterých budu muset v budoucnu pracovat. Koneckonců podobný průběh mělo i mé opuštění konzumace alkoholických nápojů.

RS - únor 2011