O duchovních poutnících

 

část druhá

Služebníci
    Existuje i skupina poutníků, kteří na své cestě nemyslí vůbec na sebe, ale jsou tu jenom pro ty druhé. Smyslem a posláním jejich života je jim sloužit. Nepochopili při tom, že se inkarnovali zejména proto, že mají něco udělat a pomoci hlavně sami sobě. Tito lidé se v praxi velmi často setkávají se zneužíván svojí dobroty, vytvářením závislostí na své osobě a podobně. Tím, že se orientují zejména na druhé a zanedbávají sami sebe, pak v případě potřeby nemohou skutečně potřebnému pomoci, protože k tomu nemají potřebnou úroveň.
    Touto fází vývoje si prošla velká část z nás. Tuto skupinu reprezentují zejména léčitelé všech druhů a úrovní. Pro ty, kteří však chtějí dojít až do svého vytčeného cíle, je to však pouze zastavení na cestě, které dříve, či později musí opustit a pokračovat dál.

Páchači dobra
    Jedná se o obzvláště vyhraněnou předcházející skupinu. Její příznivci sami nejlépe ví, jak co má být a proto se cítí povinováni k tomuto svému přesvědčení přivést i všechny ostatní. Díky tomu je život s nimi značně obtížný, a protože svému okolí lezou značně na nervy, proklamované pravdy jim spíše zprotiví, než aby je o nich přesvědčili.
    Tímto obdobím svého vývoje si projde snad každý z nás. Setkáváme se s ním v okamžiku, kdy začínáme vidět realitu takovou, jaká je, a divíme se tomu, že ji ostatní nevidí. V okamžiku, kdy se nám podaří pravdy pochopit trochu víc, přicházíme na to, že na tom „mluviti stříbro, mlčeti zlato“ opravdu něco je. Takto prozřivší poutník se stahuje do sebe a svoje moudra předává pouze na vyžádání, Po svém dalším zmoudření pak přichází na to, že si jejich větší část musí nechat pro sebe, aby tím ostatním hledajícím nevzal možnost přijít si na svoji pravdu sám.

Optimisté
    Tato skupina poutníků je ve společnosti oblíbena pro svůj neutuchající optimismus a veselou náladu. Všechno je podle nich dobré, vývoj se děje tím správným směrem a není důvod si s ničím dělat starosti. Je zajímavé, že tuto kategorii najdeme v jakémkoli směru. Vzpomínám si, že v době reálného socialismu obdobně smýšlející skupina hlásala teze, že komunismus je již za dveřmi a když ne příští rok, tak příští pětiletku jej určitě dosáhneme. Všichni dobře víme, že realita byla jiná a jak to v praxi dopadlo. Přesvědčení těchto poutníků hraničí a často přerůstá v naivitu a fanatismus.
    Domnívám se, že není nad to vidět věci reálně, před negativní stranou reality nestrkat hlavu do písku, počítat s ní a být na ni připraven. Je to také hodně o tom, jaké informace k sobě pustíte. Je velmi lehlé vidět všechno v růžových barvách a optimisticky, když nesledujete společenské dění, rádio i televizi jste již dávno vyhodili a stýkáte se výhradně se stejně zaměřenými lidmi, jako jste vy sami. Realitu tohoto světa však tvoří většina a ta je zatím ne jenom někde jinde, ale evidentně směřuje i někam jinam.

Předurčení
    Někteří poutníci mají díky tomu, že vykročili na svoji cestu, pocit svojí výjimečnosti a předurčenosti pro vykonání velkých činů. Konec konců jej měly všechny velké osobnosti v minulosti, tak proč ne. Problém je většinou v tom, že pro naplnění svého předurčení moc, nebo často vůbec nic nedělají. Do té doby, než přijde jejich čas, si mohou žít jak je jim libo. V tu pravou chvíli je pro naplnění jejich poslání někdo (myšleno ty nahoře) připraví. Někteří takto stráví zbytek svého života a čekají až do jeho posledního okamžiku. Jiní si to postupně dokáží uvědomit a zažijí velké rozčarování, které je často z jejich cesty odvede úplně jinam.
    Jako mnohem střízlivější a praktičtější považuji pracovat na svém rozvoji a cílevědomě se připravovat. Když se pak vynoří potřeba a jsem právě u toho, mohu požadavek na mě kladený bez zbytečných cavyků splnit a pokračovat ve svojí cestě dál.

Hledači životního poslání
    Mají velmi blízko k předcházející skupině poutníků. Na rozdíl od nich jsou však skromnější, nebo možná jenom méně nápadití a svoji budoucí velikost ještě hledají. Tímto hledáním pak dokáží klidně zahálčivě strávit zbytek svého života. Co také se sebou dělat, když ani nevím, jaké to poslání v tomto životě mám. Než dělat něco jiného, tak je lepší nedělat vůbec nic.
    Ze své praxe mohu tuto skupinu ujistit, že se počítá všechno, co uděláme dobře, i když je to náhodou něco jiného, než jsme momentálně udělat měli. Nejhorší je z tohoto pohledu nedělat vůbec nic. Přiznejme si, na druhou stranu to je ale tak příjemné a pohodlné.

Prosebníci
    Tato skupina poutníků je velmi skromná a díky tomu si je plně vědoma svojí malosti ve vztahu k celku a tomu, co nás přesahuje. Tento svůj postoj pak dotahuje až k takové dokonalosti, že se necítí být hodni, či schopni řešit ani ty nejjednodušší svoje problémy. Vždyť ti nahoře to znají a umí mnohem lépe než já a tak bude lepší je požádat o pomoc. A tak volají a prosí, anděly, archanděly, mistry, Boha a kdoví, koho ještě, jako by tyto bytosti neměly dost svojí práce, která odpovídá jejich postavení v celkové struktuře Stvoření. O tom, že tento postoj právě příliš nepřispívá k duchovnímu rozvoji této skupiny poutníků, se jistě nemusím zmiňovat. Pravdou ale je, že kontakt s jemnohmotnými bytostmi je příjemný a dá se jím klidně strávit zbytek života.
    Naše cesta je cestou k samostatnosti a k té se bez vlastní iniciativy nedostaneme. Nemluvě o tom, že pomoc jemnohmotných bytostí je značně omezená. Díky jejich vyspělosti se na ně duchovní zákony vztahují mnohem přísněji než na nás. Proto si každá z těchto bytostí moc dobře rozmyslí, aby nám vyslyšením naší prvoplánové prosby v konečném dopadu uškodila. Není tedy nad to, aby si každý svoje problémy řešil sám a o pomoc se obracel až v případě, kdy si s nimi už doopravdy neví rady. Pokud začnete vyznávat toto stanovisko, tak zakrátko zjistíte, že vlastně žádnou pomoc ani nepotřebujete.

Odevzdávači
    Jedná se o skupinu poutníků, která je na jednu stranu bezradná a na druhou stranu se vším smířená. Všechno je osud, se kterým se nedá nic dělat, sami na něm nemohou nic změnit a proto je lepší svůj život a všechny záležitosti s ním spojené odevzdat do kompetentnějších rukou těch nahoře. Tato skupina je na rozdíl od předcházející skupiny se vším spokojena a odevzdaně přijímá vše, co je v životě potká.
    O tom, že se díky tomuto svému přístupu noc daleko na svojí cestě nedostanou, není třeba ani psát. Schází jim totiž jakákoli aktivita a motivace se sebou něco dělat, tedy i jít vpřed.

Potírači
    Tato skupina se na svojí cestě zaměřuje na potírání všech nepravostí a všeho špatného. Trnem v oku jim většinou bývá jejich Ego a vůbec jim při tom nevadí, že při jeho likvidaci vlastně likvidují sami sebe. Často se zaměřují také na svoje zlozvyky, touhy a připoutanosti, jejichž nepřijetí jim brání přijmout a milovat sami sebe. Tento postoj často hraničí, či přerůstá ve fanatismus a jeho stoupenci tvoří v duchovní oblasti obdobu církevní inkvizice.
    Jako mnohem přínosnější spatřuji všechny popsané „neduhy“ si uvědomovat a v klidu pracovat na odstranění jejich příčin. Tyto samotné projevy totiž nejsou ničím jiným, než kontrolkami, které nám ukazují, ve které oblasti ještě máme problémy. Nemluvě o tom, že boj sama se sebou nepovažuji právě za šťastný nápad. Daleko rozumnější a účinnější je vlastní postupná kultivace do požadované podoby.

LLV – září 2010