O duchovních poutnících

 

část první

Úvod
    Dnes je módní být aktivní v duchovní oblasti a jít po duchovní cestě. Mnohdy je ale lepší než okázalé duchovno žít prostý a upřímný život, který nás může nejsnadněji dovést ke kýženému cíli. Mezi duchovnem a životem běžným totiž není žádný rozdíl. Klidně si můžete říct, že vás tato volba nezajímá, že máte úplně jiné zájmy. Ať si to uvědomujeme, nebo ne, stejně se každý z nás musí rozhodnout, kterou cestou se vydá. Základní volba přitom zní, zda jít cestou utrpení s orientací na hmotné statky a pomíjivé hodnoty, nebo cestou zbavení se tohoto utrpení s orientací na duchovní oblast a trvalé hodnoty. V materiálním světě platí zásada, že pokud chceme něco dosáhnout, musíme vědět, co chceme dosáhnout a pak pro to musíme něco udělat. Dokonce, i když chceme pouze bezpracně vyhrát, tak si musíme alespoň vsadit. Tato zásada je všeobecně platná, přesto si ji v duchovní oblasti spousta lidí nepřipouští.
    Většinou má duchovní cesta vést k osvícení, nebo alespoň k transformaci, či individuální svobodě. Jistě to je chvályhodná snaha, která nás má, když ne nic jiného, tak učinit lepšími než jsou ti ostatní, nebo alespoň lepšími, než jsme byli v minulosti my sami. Všeobecně se tvrdí, že těchto cest, které vedou k vytýčenému duchovnímu cíli, je mnoho, a každý si může vybrat tu svoji, která mu nejlépe vyhovuje. S tímto tvrzením si v následujících řádcích dovolím trochu polemizovat.
    Ve své podstatě to snad může být pravda, praxe ale bývá naprosto jiná. Pravda to bude pouze za předpokladu, že zvolená cesta respektuje a využívá všechna základní pravidla. Okolní svět nám však nabízí přehršel možností, které k této zásadě mají hodně daleko.
    Nejdříve ze všeho by nám mělo být jasné, jaký má být cíl naší cesty. Kam nás cesta po které se vydáme má přivést. Bez tohoto základního předpokladu to není cesta, ale nesmyslné bloudění. Je to obdobné, jako když člověk na otázku, jestli věří v Boha, odpoví, že v Boha nevěří, ale že něco být musí a v to že on věří. Věří tedy v něco a vlastně tedy neví v co. Obdobně člověka, který neví, kam jeho cesta směřuje, dle mého názoru nelze nazvat poutníkem, ale spíše zbloudilcem. Je pravdou, že na své fyzické cestě nemusíme mít jasný cíl a můžeme jenom tak bezcílně bloumat, tato činnost nás však může přivést kamkoli a připravit nám různé krušné chvilky. V duchovní oblasti tento přístup rozhodně nedoporučuji a upřednostňuji mít jasně stanovený cíl, kterého chceme dosáhnout. Jedině za tohoto předpokladu totiž můžeme mít přehled o tom, kde se na svojí cestě právě nacházíme a jestli ke svému cíli skutečně směřujeme.
    Pokud tedy máme vytýčený jasný cíl, můžeme volit prostředky, které nás k němu efektivně dovedou. Na fyzické rovině se to dá přirovnat ke zvolenému dopravnímu prostředku, případně vhodnému vybavení. Ne každá metoda, případně praktikovaná technika nás totiž ke zvolenému cíli přivede. Použití mnohých z nich nás od něho dokáží úspěšně vzdalovat a nakonec svést na scestí. V těchto případech pak můžeme skončit úplně jinde, než jsme původně chtěli. Vzhledem k nepřebernému množství nabízených metod a technik se výběr té, nebo těch vhodných může zdát být složitý. Opak je ale pravdou. Při výběru máme svobodnou volbu. Stačí, když se při ní budeme řídit základní zásadou, která spočívá v tom, že nic z toho, co nabízená metoda, či technika obsahuje, nesmí být v rozporu se stanoveným cílem. Z historie jistě každý zná úsloví “účel světí prostředky“ a také ví, jak naplňování tohoto principu skončilo.
    Dále se chci zmínit alespoň o několika základních přístupech k duchovní cestě a některých podivnostech, se kterými se můžeme běžně setkat.
    Ve svém pojetí vycházím ze základního předpokladu, že nám na naší duchovní cestě mohou být duchovně vyspělejší bytosti vzorem. Ve většině případů totiž úspěšně prošly naší vývojovou úrovní a pravdy, které na svojí úrovni pouze s obtížemi hledáme a snažíme se je pochopit, jsou pro ně běžně prožívanou realitou. Pokud máte možnost být v kontaktu s těmito bytostmi, máte možnost si uvědomit následující fakta. Vždy se jedná o hrdé a suverénní bytosti, které si jsou plně vědomy svojí hodnoty, před nikým se neponižují, nikoho se nedoprošují, ale také nad nikým se nevyvyšují. Jednají s vámi s láskou a tolerancí. Podle toho, jestli bytost splňuje uvedené kvality, také snadno poznáte, že se jedná o světelné bytosti. Jejich projev má jasně vysledovatelnou logiku. Pokud bytosti, se kterou jste v kontaktu, tyto kvality scházejí, s určitostí se nebude jednat o duchovně vyspělou světelnou bytost, ale o někoho z temné strany, který se za ni pouze vydává. Proto by i techniky a metody, které k dosažení pokroku na svojí duchovní cestě používáme, měly splňovat tyto kvality. Jak tyto kvality splňují následující přístupy posuďte sami.

Pravohemisféroví
    Část poutníků preferuje orientaci na pravou mozkovou hemisféru a za náruživého pokřiku pryč s logikou, pryč s myšlením, které nás přivedlo do současného stavu, které je zaprodancem Ega a snad i samotného ďábla. Z uvedených důvodů upřednostňují pravou mozkovou hemisféru s její emotivností a tvořivostí. Podle jejich názoru je třeba všechno dělat pouze pravou mozkovou hemisférou a na levou zapomenout. Tato snaha je příkladnou ukázkou pangejtismu.
    Mnohdy mi toto tažení přijde až tak vášnivé, že kdyby mohli, tak by si tito lidé svoji levou mozkovou hemisféru nechali vyoperovat. Vedoucí představitelé tohoto směru se vyznačují nic neříkajícími bláboly typu „haha, hihi to jsou ale nádherné energie“ a podobně. Díky tomuto jejich přístupu jejich projev postrádá jakoukoli logiku či smysluplné postupy.
    Tento přístup mi přijde stejně zvláštní, jako kdybych se rozhodl používat pouze svoji pravou ruku, protože je šikovnější a levou ruku zavrhnul, nebo si ji dokonce pro případ aby mě nesváděla k použití, nechal amputovat. Ve skutečnosti to je ale všechno jinak. Použití pravé mozkové hemisféry má svoje uplatnění, stejně tak jako použití hemisféry levé. Každá je určena ke zcela specifickému použití, a pokud nechceme přijít o svoji celistvost, musíme ve svém životě používat obě dvě. Optimálního výkonu mozku docílíme pouze vyváženým používáním a spoluprací obou mozkových hemisfér. Pokud se tedy chceme dále rozvíjet, musíme jít cestou celistvosti, což nám jednostranná orientace nemůže zajistit.

Odpouštěči
    Tato skupina poutníků se zřejmě cítí obzvlášť provinilá, protože svůj duchovní rozvoj založila na odpouštění. Odpouštějí všem a za všech okolností. K této svojí činnosti pak používají různé techniky.
    Toto jejich počínání mi přijde stejně úsměvné, jako počínání mnichů buddhistické sekty, kteří si před sebou nepřetržitě zametají cestu, aby náhodou nezašlápli žádného živého tvora. Pokud žijeme jako individuální bytosti, tak se nevyhneme tomu, abychom někdy zkřížili svoje zájmy se zájmy někoho jiného. I ublížení má různé kategorie. Můžeme někomu ublížit zcela vědomě a se zlým úmyslem. Tím ho poškodit a vytvořit mu velké trauma. Pak je pochopitelně omluva a prosba o odpuštění na místě. Můžeme ale někomu také ublížit zcela nevědomě a žádné trauma poškozenému svým činem způsobit nemusíme, to může existovat jenom v naší mysli. Stejně tak můžeme někomu ublížit při naplňování jeho karmy, kdy se vlastně obětujeme pro jeho dobro. Jak je to potom s odpouštěním v těchto případech?

LLV – srpen 2010